ECLI:CZ:US:2017:4.US.3119.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3119/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného Mgr. Lenkou Grulichovou, advokátkou se sídlem Rychnov nad Kněžnou, Palackého 108, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 332/2017-1247 ze dne 8. 9. 2017 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí č. j. 0 P 8/2011-1237 ze dne 25. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu, jímž se domáhal rozšíření styku s dětmi. Současně stěžovatel požaduje přednostní projednání věci.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že v probíhající věci o návrhu na změnu péče o děti byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokynem k vypracování nového znaleckého posudku, když od předchozí znalecké expertizy z roku 2013 uplynula delší doba. V současné době má být důkazní řízení doplněno revizním posudkem znaleckého ústavu. Podle názoru soudů za této situace není možné formou předběžného opatření rozšířit styk dětí s otcem, neboť důvodnost požadavku teprve bude předmětem důkazního řízení.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvádí, že soud nepodporuje láskyplný vztah dětí k otci, přehlíží, že matka maří kontakty s otcem a "škody způsobené týráním dětí, že se nemohou vídat s otcem" jsou nenapravitelné. Namítá, že soud objednává hrubě nepravdivé posudky, nejedná v zájmu dětí, krajský soud selhává a neplní funkci, ke které je určen. Tím, že k rozhodnutí soudu dojde až po dokončení zaběhnutých postupů se znaleckými posudky, se stane situace nenapravitelnou.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele, zejména nesouhlas s jejich procesním postupem a rozsahem dokazování. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při takovém rozhodování, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. Odvolací soud se konkrétně vypořádal s námitkami stěžovatele. Zdůraznil, že poměry účastníků, co se konkrétně týče otcova styku s nezletilými dětmi, jsou již upraveny pravomocným rozsudkem a je nemyslitelné, aby rozsudek měl být měněn formou předběžného opatření, neboť pro změnu pravomocného rozsudku musí byt dán průkaz podstatné a trvale změny poměrů, která ovšem musí byt prokázána po zevrubně provedeném důkazním řízení. Odvolací soud dále zdůraznil, že požadavek stěžovatele, aby soudu prvního stupně doporučil, jak má být prováděno znalecké zkoumání, který znalec by měl být ustanoven či jinak průběžně zasahoval do řízení, je v rozporu s principem nezávislosti soudu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž nebyly dány důvody pro nařízení předběžného opatření, neboť otázka důvodnosti uplatněného požadavku bude teprve předmětem dalšího důkazního řízení, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud chápe, že stěžovatel subjektivně může považovat postup soudů za nesprávný či zdlouhavý. Složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím opakovaných návrhů na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradaci vzájemné antipatie mezi rodiči. V zájmu nezletilých dětí je, aby se především rodiče pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu