ECLI:CZ:US:2017:4.US.3320.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3320/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Emila Pouchlého, zastoupeného JUDr. Hanou Koudelovou, advokátkou se sídlem Národní třída 71, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2016 č. j. 22 Cdo 3456/2014-424 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 10. 2013 č. j. 38 Co 11/2012-374, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2013 č. j. 38 Co 11/2012-380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 4 Ústavy, čl. 11, čl. 35 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 3. 8. 2011 č. j. 5 C 2134/2004-303 zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníka tam uvedených nemovitostí, spočívající v právu cesty - chůze a jízdy přes tam uvedené nemovitosti, a to v rozsahu vyznačeném šedou barvou ve variantě 2) geometrického plánu, podle znaleckého posudku, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), uložil žalobci povinnost žalovanému (dále jen "stěžovatel") zaplatit náhradu za zřízení věcného břemene ve výši 30 360 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ve spojení s uvedeným opravným usnesením rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zřídil věcné břemeno ve prospěch vlastníka tam uvedených nemovitostí, spočívající v právu cesty - chůze a jízdy přes tam uvedené nemovitosti, a to v rozsahu vyznačeném šrafováním v geometrickém plánu č. 269-70/2013, schváleném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrálním pracovištěm Hodonín dne 23. 5. 2013 pod č. 486/2013, jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.), ve výrocích II. a IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením neshledal dovolání stěžovatele přípustným a podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. Dovolací soud dovodil, že dovolání je nepřípustné již z toho důvodu, že stěžovatel v rozporu s §237 a §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. v dovolání nevymezil konkrétní otázku přípustnosti dovolání (vyjma namítaného rozporu závěrů odvolacího soudu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 225/2006). Dále zdůraznil, že otázku přípustnosti dovolání si dovolací soud není oprávněn vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení; navíc připomněl judikaturu Ústavního soudu, podle níž pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15). Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice ohlásil několik právních otázek, kterými se má dovolací soud zabývat, neavizoval však, zda se má jednat o otázky, které dovolací soud dosud neřešil, nebo o otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe a o jakou rozhodovací praxi se jedná, případně zda snad mají být dovolacím soudem tyto otázky posuzovány rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení dovolacích důvodů, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. sp. zn. I. ÚS 3524/13); současně připomněl vlastní judikaturu, podle níž dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2402/2007 a 22 Cdo 1936/2015).
Dovolací soud navíc zdůraznil, že řádně odůvodněné rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na správnosti závěrů soudu prvního stupně a na zohlednění všech relevantních skutečností, obstojí také v rovině věcné správnosti a uvedl, že je na soudu, aby určil, kudy cesta povede a aby případně blíže vymezil i obsah práva cesty a také nejpřiměřenější variantu cesty (viz vlastní rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1075/2006, resp. 22 Cdo 2711/2011). Z rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádné skutkové zjištění, jež by zpochybňovalo objektivní možnost výkonu práva cesty v rozsahu, ve kterém bylo právo nezbytné cesty zřízeno. Dále připomněl, že nelze nic vytknout ani postupu nalézacích soudů; když k soudem uvažovanému a následně provedenému rozsahu práva nezbytné cesty neměla Správa chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, Krajské středisko Zlín, žádné námitky (srov. též judikát sp. zn. 22 Cdo 3700/2010). Uvedl, že se odvolací soud nezabýval otázkami stěžovatelem v odvolání neuplatněnými, přičemž tato skutečnost nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srov. judikát sp. zn. 22 Cdo 122/2008.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti popsal okolnosti případu, dosavadní procesní stránku souzené věci a mezi tvrzenými důvody porušení jeho práv uvedl především skutečnost, že soud rozhodl o věci, kterou žalobce nežádal, že chybí souhlas příslušné správy chráněné krajinné oblasti, zřízené právo nejde z důvodu oplocení realizovat, požadavky dovolacího soudu na uvedení konkrétních důvodů přípustnosti dovolání je nutno považovat za přepjatý formalismus, a to včetně toho, že odůvodnění "rozsudku" (správně má být "usnesení") neobsahuje konkrétní závěry soudu o tom, z jakého důvodu bylo dovolání odmítnuto.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu.
Ústavní soud konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí předpokladů přípustnosti dovolání, když dovolacím soudem dosud nevyřešenou právní otázku či pojem ustálené rozhodovací praxe blíže nespecifikoval. Jestliže řádné dovolání tyto náležitosti postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14, IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13, I. ÚS 3445/13, III. ÚS 695/14, II. ÚS 93/14, III. ÚS 99/14, IV. ÚS 266/14, IV. ÚS 3588/15, IV. ÚS 915/16), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.
Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavnímu soudu dále nezbývá než konstatovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o dostatečně známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Odvolací soud zhodnotil věcnou a důkazní stránku souzené věci, jež byla již popsána v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a upřesnil jeho výrokovou část. Nejvyšší soud následně v rámci odůvodnění poukázal na důvody, pro které rozhodnutí odvolacího soudu obstojí také v rovině věcné správnosti. Ústavní soud na tuto argumentaci, která byla připomenuta výše, odkazuje a nemá důvod ji měnit. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo v dovolacím řízení k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele, a to i přes absenci v řádném dovolání požadovaných náležitostí a argumentace.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu