ECLI:CZ:US:2017:4.US.3720.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3720/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. 7 Tdo 1050/2016-81, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2016 č. j. 4 To 2/2016-770 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2015 č. j. 34 T 1/2015-674, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byl společně se dvěma dalšími spoluobžalovanými uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl na základě odvolání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných pouze částečně změněn výrok o náhradě škody. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že skutková zjištění trestních soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Podrobně rozebírá jednotlivé výpovědi poškozeného a poukazuje na některé rozpory mezi nimi s tím, že se trestní soudy nevypořádaly dostatečně s otázkou, která z těchto výpovědí je pravdivá. Výpovědi poškozeného byly podle stěžovatele v extrémním rozporu také s výpověďmi některých dalších svědků a se závěry znalkyně. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že nalézací soud v hlavním líčení v rozporu s trestním řádem přečetl protokol o první výpovědi poškozeného, která byla provedena ve fázi před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a trestního řádu. Podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro provedení výslechu poškozeného v této fázi trestního řízení, což bylo potvrzeno i tím, že poškozený byl následně vyslechnut ještě dvakrát, a to jak v přípravném řízení po zahájení trestního stíhání, tak v hlavním líčení. Stěžovatel konečně tvrdí, že nebyla spolehlivě prokázána pohnutka spočívající ve mstě poškozenému za jeho svědectví v jiné trestní věci.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako neopodstatněná, neboť stěžovatel pouze opakuje svou obhajobu a námitky uplatňované již v řízení před trestními soudy a nabízí vlastní, izolované hodnocení jednotlivých důkazů. Také Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele se jeví jen jako pokračující polemika se způsobem, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, a že se jedná toliko o jeho snahu prosadit vlastní verzi skutkového stavu, a navrhl proto odmítnutí či zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
Ústavní soud se seznámil s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatele, vyjádření účastníků a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Jestliže stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že trestní soudy měly hodnotit výpovědi poškozeného jako nevěrohodné a neprůkazné, Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11). O takový případ však v projednávané věci nešlo.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel výše popsanou argumentaci uplatňoval již v průběhu trestního řízení, přičemž trestní soudy se jí zabývaly a vypořádaly se s ní. Nalézací soud svůj závěr o vině stěžovatele a dalších spoluobžalovaných, jakož i o motivu jejich činu, opřel primárně o výpovědi poškozeného, které vyhodnotil až po jejich podrobné analýze. Dospěl přitom k přesvědčení, že poškozený své napadení popsal nejpřesněji ve své prvotní výpovědi, která byla provedena jako neodkladný úkon ve fázi před zahájením trestního stíhání, přičemž se v napadeném rozsudku (č. l. 19-20) důsledně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se údajné procesní nepoužitelnosti tohoto výslechu. Ústavní soud považuje tyto úvahy za racionální, přiléhavé a dostatečně odůvodněné.
Ústavní soud již v minulosti nejednou zdůraznil, že právě znak neodkladnosti nebo neopakovatelnosti je tou skutečností, jež v těchto případech věcně odůvodňuje výjimku ze zásady kontradiktornosti řízení a s tím spojené omezení práv obhajoby. O nepřípustný zásah se tak nejedná tehdy, je-li alespoň jeden z těchto znaků skutečně dán. Výsledek svévole by naopak představovalo takové omezení, jež by postrádalo jakýkoliv věcný důvod. Je přitom povinností trestních soudů, aby v případě, že má být v hlavním líčení místo výslechu svědka pouze čten protokol o jeho výslechu, posoudily, zda jsou pro takovýto postup splněny zákonem stanovené podmínky, a v tomto směru poskytly ochranu procesním právům obviněného (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 569/11).
Ústavní soud, ale rovněž i Evropský soud pro lidská práva, připouští přečtení protokolu o výslechu svědka v hlavním líčení i tehdy, když obhajoba nemohla tohoto svědka vyslechnout (tedy postup podle §158a a 211 trestního řádu),
pokud existuje pro takový postup závažný důvod a současně výpověď nepřítomného svědka nelze považovat za výlučný či rozhodující důkaz viny. V případě, že se trestní soud rozhodne připustit jako důkaz výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, obstojí takovýto postup pouze tehdy, jestliže i přesto lze řízení jako celek považovat za spravedlivé a jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu, jakož i skutečnosti umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva zde citovanou).
V posuzované věci se tak nalézací soud nejprve musel vypořádat s otázkou, zda výslech poškozeného provedený dne 10. 9. 2014 ve fázi předcházející zahájení trestního stíhání proti stěžovateli splňoval atributy neodkladného úkonu. Pouze za této podmínky přichází v úvahu výslech svědka podle §158a trestního řádu a na to navazující přečtení protokolu o této výpovědi v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Neodkladný úkon je v ustanovení §160 odst. 4 trestního řádu definován jako úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Je vhodné připomenout, že Ústavní soud se ve své judikatuře přiklonil k materiálnímu posuzování neodkladnosti určitých úkonů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08).
Z návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 9. 2014 sp. zn. 11 ZN 5644/2014, na provedení výslechu poškozeného podle §158a trestního řádu, jakož i ze samotného protokolu o tomto výslechu, vyplývá, že jedním z hlavních důvodů neodkladnosti byla obava z ovlivnění svědka. Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku následně upozornil na to, že poškozený stěžovatele a další útočníky zná, takže s odstupem času mohl mít tendence zkreslovat své výpovědi a eliminovat jejich vinu, což se v dané věci i potvrdilo. Stejný názor následně vyjádřil i odvolací a dovolací soud.
Také Ústavní soud shledává závěr o neodkladnosti výslechu poškozeného ve fázi před zahájením trestního stíhání jako opodstatněný. Přiklání se přitom zejména k argumentaci, kterou ve svém usnesení uvedl Nejvyšší soud (č. l. 3-4) a která se opírá a skutečnost, že se celý incident (tj. napadení poškozeného) odehrál v rámci svébytné komunity fotbalových fanoušků klubu FC Baník Ostrava, takže hrozilo zkreslování výpovědi poškozeného v důsledku obavy z odvety fanoušků tohoto klubu, k nimž sám dříve také patřil. Protože neodkladnost úkonu může vyplývat i z nebezpečí ztráty důkazní hodnoty určitého důkazu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2078), může být potřeba neodkladného výslechu svědka legitimně dovozena právě i z podobně naléhavé hrozby následného nátlaku na svědka a jeho ovlivňování.
Nalézací soud rovněž zdůraznil, že prvotní výpověď poškozeného (prováděná postupem podle §158a trestního řádu) nebyla jediným usvědčujícím důkazem ve věci. Poškozený byl totiž v průběhu trestního stíhání vyslechnut ještě dvakrát, přičemž obhajoba měla možnost se výslechů zúčastnit a klást svědkovi otázky, čehož také využila (k tomu srov. usnesení sp. zn. III. 1373/11). Výpověď poškozeného korespondovala i výslechům dalších svědků, lékařským zprávám a závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Krajský soud v Ostravě se v odůvodnění napadeného rozsudku pozorně vypořádal i s námitkami stěžovatele, jejichž cílem bylo poukázat na údajné rozpory výpovědi poškozeného s těmito dalšími důkazy; Ústavní soud i tuto část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu považuje za racionální a prostou jakýchkoli logických rozporů (srov. č. l. 20-22 rozsudku Krajského soudu v Ostravě).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu