ECLI:CZ:US:2011:4.US.569.11.1
sp. zn. IV. ÚS 569/11
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 12. července 2011 sp. zn. IV. ÚS 569/11 ve věci ústavní stížnosti V. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009 sp. zn. 3 To 455/2009, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o uložených trestech a kterým bylo nově rozhodnuto o uložení trestů stěžovateli, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2010 sp. zn. 11 Tdo 546/2010, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2009 sp. zn. 3 To 455/2009 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2010 sp. zn. 11 Tdo 546/2010 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu
1. Včas podanou a z hlediska formálních náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. února 2011 a následně doplněna podáním ze dne 14. března 2011, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") č. j. 80 T 38/2007-1399 byl stěžovatel společně s obžalovaným J. Š. uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, přičemž byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 5 měsíců. Oba byli uznáni vinnými (stěžovatel nadto jako hlavní organizátor), že v přesně nezjištěné době, nejpozději však na podzim roku 2004, společně s dalšími osobami, a to T. K. a V. Q. V., kteří již byli odsouzeni v Polské republice, po vzájemné dohodě, s cílem nelegálně získávat finanční prostředky pácháním soustavné závažné trestné činnosti, založili na území České republiky zločinné spolčení mezinárodního charakteru zabývající se výdělečným nezákonným převážením osob vietnamské národnosti z území Polské republiky do České republiky a obráceně, mimo hraniční přechody. Ve výroku o vině byla dále blíže specifikována činnost obou obžalovaných v rámci zločinného spolčení, jakož i jednotlivé skutky, při nichž byly převáděny osoby.
3. Uvedený rozsudek byl k odvolání státního zástupce zrušen ve výrocích o uložených trestech rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. září 2009 č. j. 3 To 455/2009-1462. Současně jím byl stěžovateli, při nezměněném výroku o vině, uložen vedle výše uvedených trestů ve stejné výměře i trest propadnutí věci, a to v rozsudku dál specifikovaných mobilních telefonů a SIM karty. Odvolání stěžovatele a obžalovaného J. Š. krajský soud zamítl. Nejvyšší soud následně svým usnesením ze dne 22. října 2010 sp. zn. 11 Tdo 546/2010 odmítl jejich dovolání jako zjevně neopodstatněné.
4. Ústavní stížnost směřuje proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině pouze na základě paušální akceptace řady procesních pochybení, jež by jinak vůbec neumožňovala vydat napadená odsuzující rozhodnutí. V podrobné argumentaci stěžovatel především namítá, že v hlavním líčení nebyly splněny podmínky pro čtení protokolů o výsleších svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T. podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu provedených ještě před zahájením trestního stíhání, protože se nejednalo o neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Poukazuje na to, že žádné důvody v tomto směru nebyly obsaženy ani v protokolech o výsleších ani v předmětném dožádání Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní státní zastupitelství"), na jehož základě byly tyto výslechy provedeny orgány Polské republiky. Důvody pro provedení výslechu tímto způsobem přitom musí existovat a být podloženy již v okamžiku, kdy je rozhodnuto o tom, že určitý důkaz bude tímto způsobem zajištěn a proveden. Až rozsudek krajského soudu přináší v tomto směru alespoň strohé odůvodnění, které je však založeno na skutečnostech, jež nastaly dodatečně s odstupem několika let. Stěžovatel přitom nepovažuje za relevantní důvod, že uvedení svědci nemají trvalý pobyt v České republice a jsou rezidenty jiného členského státu Evropské unie, pročež mohou dodatečně odmítnout účast na soudním řízení v České republice. Shledal-li totiž soud nezbytnost provedení takovéhoto důkazu, mohl tyto svědky vyslechnout za účasti obhajoby a procesně akceptovatelným způsobem prostřednictvím orgánu státu, v němž mají trvalý pobyt. Postupu podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu nakonec brání i pochybnost o tom, zda se těchto výslechů ve smyslu §158a trestního řádu účastnil soudce a zda byli svědci řádně poučeni o možnosti odmítnout výpověď.
5. S ohledem na tyto vady mohly být předmětné protokoly přečteny v hlavním líčení toliko tehdy, pokud by výslechy uvedených osob byly znovu provedeny po zahájení trestního stíhání podle §164 odst. 4 trestního řádu. V opačném případě by mohly být ve smyslu §158 odst. 8 trestního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2009, ve spojení s §212 trestního řádu pouze předestřeny. Tento postup tak jako celek představoval zkrácení práv obhajoby vůči uvedeným svědkům, a to způsobem neslučitelným se zárukami vyplývajícími z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Všechny tyto vady se týkají i rekognic provedených v rámci výslechu, jež podle stěžovatele neodpovídaly požadavkům podle §428 trestního řádu.
6. Stěžovatel dále namítá, že znaky neodkladného nebo neopakovatelného úkonu nesplňovaly ani domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor, k jejichž provedení došlo před zahájením trestního stíhání. Poukazuje na to, že příkazy byly vydány 13. října 2006, přestože trestní řízení trvalo již od března 2006 a v Polské republice mezitím proběhly uvedené úkony. Tyto příkazy přitom neobsahovaly žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné přezkoumatelným způsobem odůvodnit, že tyto prohlídky nemohly být provedeny po zahájení trestního stíhání stěžovatele. Obecné soudy v této souvislosti nerespektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 6. října 2005 sp. zn. II. ÚS 298/05 (N 196/39 SbNU 91) a nález ze dne 27. září 2007 sp. zn. II. ÚS 474/07 (N 151/46 SbNU 505). Porušení svých základních práv nakonec spatřuje i v tom, že příkaz k provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nesplňoval požadavky vyplývající z judikatury Ústavního soudu, především nálezu ze dne 23. května 2007 sp. zn. II. ÚS 615/06 (N 88/45 SbNU 291). Obsahoval totiž pouze paušální poukaz na to, že je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný trestný čin, jehož skutkové okolnosti nebyly blíže nastíněny, a nebyly konkretizovány ani podezřelé osoby.
7. Porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel i v nesprávné aplikaci §163a odst. 1 trestního zákona, neboť nebyly splněny definiční znaky zločinného spolčení podle §89 odst. 17 trestního zákona, podle kterého se má jednat o spolčení nejméně tří osob s vnitřní organizační strukturou danou rozdělením funkcí a vzájemnými v zásadě hierarchicky uspořádanými vztahy. Právě tato skutečnost mu navíc byla v rozporu s §31 odst. 3 trestního zákona přičtena dvakrát, a to i jako organizování ve smyslu §171a odst. 1 a odst. 2 písm. b) a c) trestního zákona. Za pochybení soudů označuje i skutečnost, že navzdory tomu, že měl být propuštěn z vazby dne 7. dubna 2007, k faktickému propuštění došlo až 11. dubna 2007, pročež strávil několik dní nezákonného pobytu ve vazbě, aniž by tuto skutečnost obecné soudy zdůvodnily a promítly do úvahy o výši trestu. Nakonec uzavírá, že vady dokazování a na ně navazující vady v úvahách jednotlivých soudních instancí vedou v dané věci k porušení principu presumpce neviny, jenž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak v jeho prospěch.
8. Vytčené vady byly na základě spisu známy dovolacímu soudu, který se však s nimi, navzdory svému postavení garanta dodržování principů spravedlivého procesu, nevypořádal a při přezkumu důvodů dovolání vycházel zjevně z formalistického přístupu k věci a v rozporu se svojí dosavadní judikaturou. Nesouhlasí s restriktivním výkladem ustanovení §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu, jenž provedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Zastává totiž názor, že žádná právní kvalifikace, která se opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo o jejich neúplný soubor, nemůže být v souladu s hmotným právem. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje porušení svého základního práva na přístup k soudu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
9. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k obsahu ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud, za něhož se vyjádřil předseda příslušného senátu 11 Tdo, poukázal na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v podstatě stejné námitky jako v dovolání, přičemž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž se se všemi námitkami dostatečně vypořádal.
11. Krajský soud, zastoupený předsedou příslušného senátu 3 To, vyjádřil nesouhlas s tvrzením, že by v dané trestní věci nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby byl výslech svědků žijících dlouhodobě nebo trvale v Polsku proveden podle §160 odst. 4 trestního řádu jako neodkladný a neopakovatelný úkon. V případě svědků X. T. N., A. T. N. a X. Q. P., občanů Vietnamu, zadržených polskými orgány při nelegálním přechodu státní hranice, bylo možné provést výslech jako neodkladný úkon z důvodu předpokládaného vyhoštění. U svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T., žijících trvale v Polsku, byl zase předpoklad, že je nebude možné vyslechnout v hlavním líčení, což se následně v řízení před soudem i přes snahu soudu toto zajistit skutečně stalo, neboť se žádný z nich navzdory opakovaným předvoláním nedostavil. K provedení výslechů těchto osob došlo rovněž za přítomnosti soudce okresního soudu.
12. Za nedůvodnou považuje i námitku, že obecné soudy nerespektovaly zákonné podmínky pro nařízení a provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. Vzhledem k náročnosti dané věci, kdy vyšetřování probíhalo na území dvou států, byl příkaz vydán až 13. října 2006. Byl vydán písemně a řádně odůvodněn. Při domovní prohlídce byly přitom mimo jiné zajištěny řidičské průkazy osob čínské národnosti a cestovní pasy, z nichž část byly padělky. Ve vztahu k použití odposlechu uvedl, že příkazy vydané okresním soudem k odposlechu telefonních stanic obžalovaných byly vydány v souladu s §88 trestního řádu a v důsledku důvodného podezření, že z jejich strany dochází k páchání zvlášť závažné trestné činnosti.
13. Pokud jde o důvody, na jejichž základě byl stěžovatel shledán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení a trestným činem nedovoleného překročení státní hranice, odkázal krajský soud na odůvodnění napadeného rozsudku, jakož i odůvodnění rozsudku okresního soudu. Závěrem shrnul, že stěžovatel nebyl na svých ústavně zaručených právech poškozen, a navrhl ústavní stížnost zamítnout.
14. Na uvedená vyjádření replikoval stěžovatel svým podáním ze dne 6. června 2011, v němž zopakoval, že setrvává na důvodech uvedených v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud pojal dovolací námitky příliš restriktivně. V dalších jeho částech reagoval na vyjádření krajského soudu.
15. Za nejvážnější pochybení, kterého se v jeho věci dopustily všechny obecné soudy, považuje nerespektování §158 odst. 1 a 8 trestního řádu, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. O hloubce a významu tohoto vadného procesního postupu vypovídá, že při odhlédnutí od nezákonně provedených důkazů čtením protokolů o výsleších svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T. se v celém obsáhlém spise neuvádí a nedokumentuje nic ke skutkům popsaným ve výrokových větách, co by bylo možné označit jako usvědčující důkaz. Vyjádření krajského soudu, že stěžovatel nikdy nenamítal nezákonnost výslechů svědků X. T. N., A. T. N. a X. Q. P., označil za zavádějící, protože v těchto případech šlo i podle jeho názoru o typicky neopakovatelné úkony. Tyto osoby ale neuvedly ke skutku vymezenému v obžalobě vůbec nic. Námitky stěžovatele směřovaly výlučně k výslechům prvně uvedených svědků, již trvale žijí v Polsku a u nichž neodkladnost dovodit nelze. Ve svém vyjádření oponuje tvrzení krajského soudu o nedůvodnosti námitek týkajících se provedení výslechů. Podmínkou čtení protokolů podle §211 trestního řádu bylo podle stěžovatele opětovné provedení výslechů postupem podle §164 odst. 4 trestního řádu. Není přitom podstatné, jestli svědky bylo nebo nebylo možné vyslechnout. Vadu tímto způsobem provedených výslechů bylo navíc možné zhojit i případným opětovným dožádáním výslechu před polským soudem.
16. Stěžovatel zároveň zopakoval, že provedení domovních prohlídek, resp. prohlídek jiných prostor, bylo v přímém rozporu s §158 odst. 3 trestního řádu, protože postrádalo jakýkoliv důvod neodkladnosti či neopakovatelnosti úkonu. Soudy se podle jeho názoru vůbec nezabývaly tím, že tyto prohlídky byly provedeny v rozporu se zákonem. Pokud jde o ostatní méně závažná pochybení procesního charakteru, odkázal stěžovatel na obsah ústavní stížnosti.
17. Účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
III.
Shrnutí relevantních skutkových zjištění a řízení před obecnými soudy
18. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 80 T 38/2007, z něhož zjistil následující skutečnosti, jež považoval za relevantní pro posouzení ústavní stížnosti.
19. Výslechy svědků T. K. (č. l. 359-365) a V. Q. V. (č. l. 389-394) byly společně s rekognicemi podle fotografií provedeny 21. července 2006, v případě svědka H. Q. T. (č. l. 400-404) 25. srpna 2006 na základě žádosti okresního státního zastupitelství o právní pomoc v trestní věci ze dne 6. června 2006, adresované příslušnému polskému orgánu (č. l. 349-350). V dožádání bylo uvedeno, jakého trestného činu se měl dopustit podezřelý J. Š. společně s dalšími dosud neustanovenými pachateli, dále že v Polské republice byly zadrženy osoby, které zajišťovaly ilegální převedení jiných osob přes státní hranici, a že v této věci je polskými orgány vedeno trestní stíhání. Žádost byla podána v zájmu účinného pokračování v objasňování trestné činnosti podezřelého, neboť trestní řízení vedené v České republice úzce souvisí s tím, jež je vedeno polskými orgány. Dožádání obsahovalo i citaci §158a trestního řádu a žádost, aby se výslechu a rekognice mohl účastnit mj. soudce okresního soudu vykonávající v době provádění požadovaných úkonů služební povinnost. V protokolech o výsleších je u všech tří svědků uvedeno, že byli poučeni podle příslušných ustanovení trestního řádu České republiky, včetně §99 a 100 trestního řádu (č. l. 360, 365, 390, 394, 401, 404). Výslechům svědků byl podle nich za polskou stranu přítomen Boguslaw Strzadala, soudní přísedící Obvodního státního zastupitelství v Těšíně, a za českou stranu v prvním případě soudkyně JUDr. Jiřina Jalůvková (č. l. 359 a 389) a ve druhém případě soudkyně JUDr. Petra Hajdíková (č. l. 400), byť jejich funkce nejsou v protokolech uvedeny.
20. Na návrh okresního státního zastupitelství (č. l. 916-917) vydal okresní soud dne 13. října 2006 příkaz sp. zn. 0Nt 977/2006, kterým nařídil domovní prohlídky tří nemovitostí, a to bytu a rodinného domu, ve kterých pobýval podezřelý J. Š., a rodinného domu ve vlastnictví H. G., družky stěžovatele, ve kterém je stěžovatel trvale přihlášen. V odůvodnění příkazu je specifikován skutek, pro který byly zahájeny úkony ve věci prověřování trestných činů účasti na zločinném spolčení a nedovoleného překročení státní hranice, z jejichž spáchání byli podezřelí stěžovatel a J. Š. Soud uvedl, že je dán předpoklad, že věci využívané podezřelými k páchání trestné činnosti (mobilní telefony, SIM karty, mapy a jiné listiny, cestovní doklady převáděných osob) se mohou nalézat v bydlišti podezřelých, případně v objektech, které využívají k bydlení nebo v nichž se zdržují (č. l. 918-919). Dne 13. října 2006 udělil státní zástupce okresního státního zastupitelství rovněž souhlas k provedení prohlídky provozovny podnikatelského subjektu stěžovatele v Českém Těšíně a dvou osobních motorových vozidel, z nichž jedno patřilo J. Š. a druhé H. G. Podle jeho odůvodnění bylo dáno důvodné podezření, že se v těchto prostorách nacházejí věci důležité pro trestní řízení (č. l. 977). Na základě uvedeného souhlasu vydal policejní komisař dne 17. října 2006 příkazy k provedení prohlídky jiných prostor (č. l. 978-979, 988-989, 997-998). Ve všech těchto příkazech bylo uvedeno, že na základě doposud zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že se zde mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, např. mobilní telefony, SIM karty, finanční prostředky získané trestnou činností, mapy, osobní doklady cizích osob apod. Ani v příkazu k domovní prohlídce, ani v souhlasu státního zástupce s provedením prohlídky jiných prostor a následně vydaných příkazech není výslovně uvedeno, že k nim mělo dojít jako k neodkladným nebo neopakovatelným úkonům. Protokoly o provedení prohlídky obsahovaly ve všech uvedených případech konstatování, že předchozí výslech podle §84 trestního řádu nebyl proveden "z důvodu neodkladnosti úkonu" (č. l. 920, 931, 939, 980, 990, 999).
21. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že dne 31. března 2006 byl v dané věci vydán příkaz okresního soudu č. j. V 48-3/2006, 0Nt 2019/2006 (č. l. 458-459), kterým byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu blíže uvedených telefonních stanic uživatelů J. Š., D. K. a blíže neustanoveného podezřelého na dobu od 30. března 2006 do 30. září 2006. Příkaz obsahoval specifikaci jednotlivých uživatelů, kteří byli podezřelí ve věci blíže specifikované trestné činnosti, ve které byly zahájeny úkony trestního řízení. Podle příkazu používají podezřelí při páchání trestné činnosti mobilní telefony, prostřednictvím kterých jsou mezi jednotlivými členy zločinného spolčení domlouvána přesná data akcí, s určením dne a hodiny, počty běženců, jakož i výše odměn za převedení. Soud zároveň dodal, že vydání příkazu odůvodňuje i to, že se jedná o páchání zvlášť závažné trestné činnosti, kdy by bylo běžnými vyšetřovacími postupy nesnadné a málo pravděpodobné získání patřičných poznatků vedoucích k odhalení pachatelů a skutečností významných pro trestní řízení. Dne 12. dubna 2006 byl vydán další příkaz okresního soudu č. j. V 48-6/2006, 0Nt 2023/2006 (č. l. 464-465), kterým byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu některých dalších telefonních stanic, konkrétně stěžovatele a uživatelů J. Š. a T. K., všech podezřelých ze spáchání trestného činu, na dobu od 12. dubna 2006 do 12. října 2006. Příkaz byl odůvodněn obdobným způsobem jako příkaz z 30. března 2006. Poslední příkaz okresního soudu č. j. V 48-11/2006, 0Nt 2047/2006 (č. l. 470-471) k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu některých telefonních stanic, na které se vztahovaly původní příkazy, a to na dobu od 1. října 2006, resp. od 13. října 2006, do 1. listopadu 2006. Prodloužení zdůvodnil soud tím, že jsou nadále prováděny úkony trestního řízení vedeného pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, který dosud pokračuje, přičemž zatím nebylo možné zahájit trestní stíhání.
22. Ústavní soud považuje za významné stručně shrnout i závěry obsažené v rozsudku okresního soudu a v napadených rozhodnutích.
23. Okresní soud ve svém rozsudku ze dne 3. března 2009 uvedl, že v protokolech o výsleších svědků T. K., V. Q. V. a Q. T. H. se sice neuvádí, z jakého důvodu byly provedeny jako neodkladný úkon, avšak to vyplývá ze žádosti o právní pomoc a okolností, za jakých bylo o výslechy svědků požádáno. Jedná se o cizince a oprávněnost použití §158a trestního řádu je zřejmá i ze skutečnosti, že se žádný ze svědků, i když byli opakovaně předvoláváni, k soudu nedostavil. Svědek T. K. dokonce soudu přímo písemně sdělil, že tak učinit nehodlá. Účast těchto svědků u soudu tak nebylo možné zajistit. K námitce obhajoby, že protokoly neobsahují zdůvodnění, proč jsou výslechy prováděny jako neodkladné a neopakovatelné, a tudíž nemohou být použity u hlavního líčení, okresní soud konstatoval, že se jedná o protokoly vyhotovené orgány polské policie na základě dožádání. Nejedná se tedy o protokoly českých orgánů činných v trestním řízení, pročež nelze mít naprosto shodné požadavky na jejich obsah, jako kdyby se jednalo o úkony českých orgánů. Polským orgánům totiž nelze diktovat přesný obsah protokolů či způsob provádění jednotlivých úkonů ani do něho zasahovat. Z protokolů je přitom zřejmé, že svědci byli před zahájením výslechů řádně poučeni i podle českých právních předpisů. Protokoly o výsleších proto byly přečteny podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Ve vztahu k provedeným odposlechům uvedl, že jejich obhajobou namítaná nezákonnost nemůže obstát, neboť byly nařízeny a následně pořízeny v souladu s trestním řádem, za situace, kdy bylo důvodně vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a byl předpoklad, že prostřednictvím odposlechů budou zjištěny významné skutečnosti pro trestní řízení. K zákonnosti domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor se ve svém rozsudku nevyjádřil.
24. Při hodnocení důkazů dospěl okresní soud k závěru, že jednání obžalovaných, jak je popsáno ve výroku rozsudku, bylo bez důvodných pochybností prokázáno. Vycházel zejména z výpovědí uvedených tří svědků, jež byly provedeny v souladu se zákonem. Soud neshledal žádné důvody, které by odůvodňovaly závěr o nevěrohodnosti těchto svědků. Nadto jsou jejich výpovědi plně v souladu s listinnými materiály zaslanými na základě právní pomoci z Polské republiky, zejména s rozsudky, kterými byli svědci za svou trestnou činnost odsouzeni. Na základě těchto výpovědí tak okresní soud považoval za prokázané, že stěžovatel kontaktoval svědky T. K. a V. Q. V. a nabídl jim spolupráci při nelegálním převádění osob přes česko-polskou státní hranici, za což jim slíbil finanční odměnu, přičemž tyto osoby založily společně s J. Š. zločinné spolčení, které převody běženců realizovalo. Stěžovatel měl být hlavním organizátorem a mozkem celého spolčení a sám se měl rovněž zúčastnit převážení osob. Tyto svědecké výpovědi měl spolu s výpověďmi svědků X. T. N., A. T. N. a X. Q. P. za významné i ve vztahu k prokázání jednotlivých převaděčských akcí ve dnech 6., 8., 9. a 14. dubna 2006. Ve vztahu k hodnocení důkazů je třeba pro úplnost uvést, že stěžovatel i obžalovaný J. Š. odmítli v přípravném řízení i v hlavním líčení vypovídat.
25. Krajský soud ve svém rozsudku shledal nedůvodnou námitku obžalovaných k provedení výslechů svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T. jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, neboť v jejich případě bylo důvodným předpokládat, že je nebude možné opakovaně vyslechnout v hlavním líčení. Za zákonný uznal i postup okresního soudu, který výpovědi všech těchto svědků přečetl podle §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu, přičemž dodal, že v době po zahájení trestního stíhání nebyl přes některé jiné výhrady vznesen požadavek na opakování výslechu uvedených svědků, a to ani při závěrečném prostudování spisu. Ve vztahu k příkazům k odposlechům telefonních stanic stěžovatele, J. Š. a T. K. v podstatě shrnul závěry okresního soudu. Důvodnými shledal i příkazy k předmětným prohlídkám a ztotožnil se rovněž s hodnocením důkazů ze strany okresního soudu.
26. Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval přípustnost dovolání, neboť stěžovatel relevantně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Především uplatnil několik námitek, kterými brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci ze strany nižších soudů, jež však dovolací soud neshledal důvodnými. K ostatním námitkám, jež směřovaly ke skutkovým závěrům obecných soudů a k porušení procesních pravidel, v obecné rovině uvedl, že k nim nemohl přihlédnout, protože je nebylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod. Současně však vzhledem k tomu, že stěžovatel s některými z nich spojoval porušení svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal i část těchto, jinak nepřípustných, námitek. Konkrétně neshledal důvodnými námitky ve vztahu k nepřípustnosti některých důkazů, neboť se ztotožnil se závěry nižších soudů.
IV.
Vlastní posouzení
27. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy, a tedy mu ani obecně nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů nebo sjednocovat jejich judikaturu. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je do jejich rozhodovací činnosti oprávněn zasahovat toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z této pozice proto přezkoumal i napadená rozhodnutí, a to v rozsahu stěžovatelem uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV./a
Restriktivní výklad dovolacích důvodů
28. S ohledem na obsah jednotlivých námitek se Ústavní soud v první řadě zabýval otázkou, zda výkladem §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nedošlo ze strany Nejvyššího soudu k porušení základního práva stěžovatele na přístup k soudu. Podle uvedeného ustanovení lze podat dovolání v případě, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pochybení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel v podstatě v tom, že svým výkladem vyloučil, aby pod uvedený dovolací důvod bylo obecně možné podřadit námitky vztahující se k nesprávným skutkovým zjištěním nebo k porušení stanovených procesních pravidel. V odůvodnění napadeného usnesení totiž právě do této skupiny zařadil podstatnou část námitek stěžovatele.
29. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně podrobil kritice restriktivní výklad dovolacích důvodů ze strany Nejvyššího soudu [srov. např. nález ze dne 23. března 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), nález ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), nález ze dne 31. března 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811), body 25 a násl.]. Především zdůraznil, že povinnost soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy dopadá i na dovolací řízení, přičemž výklad jednotlivých dovolacích důvodů by měl tento účel v co největší míře zohledňovat. V dané věci Ústavní soud neshledává žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od předmětných závěrů. Při posouzení této námitky ale musel vzít v úvahu, že i když Nejvyšší soud zaujal v napadeném usnesení poměrně přísný výklad tohoto dovolacího důvodu v obecné rovině, tak v rámci vlastního přezkumu jednotlivých námitek posoudil i ty, jež sice pod tento výklad nespadaly, stěžovatel s nimi ale spojoval porušení svých základních práv. Není přitom významné, že tak učinil stručně a věcně se ztotožnil se závěry nižších soudů (viz bod 26). Za těchto okolností proto nelze tomuto postupu Nejvyššího soudu z hlediska základního práva stěžovatele na soudní ochranu nic vytknout.
IV./b
Provedení výslechů svědků jako neodkladných a neopakovatelných úkonů
30. Podstatná část dalších námitek se týkala dokazování před obecnými soudy, a to konkrétně otázky, zda některé důkazy byly opatřeny nebo provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu.
31. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že předmětem přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska základního práva stěžovatele na soudní ochranu je otázka, zda bylo soudní řízení spravedlivé jako celek. Jednotlivé konkrétní vady nebo nesprávnosti, k nimž v průběhu řízení došlo, tak musí být ústavněprávně posuzovány právě ve vztahu k celému řízení, včetně jejich reálné možnosti promítnutí se do jeho výsledku [srov. např. nález ze dne 23. května 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 (N 89/45 SbNU 303)]. Nepředstavuje-li určitý procesní nedostatek vážné ohrožení spravedlivého procesu nebo není-li tento nedostatek způsobilý vzbudit pochybnosti o věcné správnosti a zákonnosti meritorního rozhodnutí soudu o vině a trestu stěžovatele, není dán ani dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí [srov. usnesení ze dne 15. března 2006 sp. zn. III. ÚS 231/05 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené se uplatní i v případě namítaných pochybení orgánů činných v trestním řízení při zaopatřování důkazů a jejich následném hodnocení.
32. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že nebyly splněny zákonem stanovené podmínky pro přečtení protokolů o výsleších svědků T. K., V. Q. V. a H. Q. T. v hlavním líčení, pročež k nim soud neměl přihlédnout. Výslechy těchto svědků byly totiž provedeny před zahájením jeho trestního stíhání, aniž by se jednalo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §158a trestního řádu. Tímto postupem měl být stěžovatel zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť se výslechu těchto svědků nemohl zúčastnit a klást jim otázky.
33. Podle §89 odst. 1 a §160 odst. 1, 2 a 4 trestního řádu lze dokazování v trestním řízení provádět toliko po zahájení trestního stíhání sdělením obvinění. Smyslem a účelem této zásady je zejména garantovat práva obviněného na obhajobu (§165 trestního řádu) již v přípravném řízení, a to za situace, kdy trestní řád umožňuje v hlavním líčení akceptovat důkazy provedené v řízení přípravném. Jinými slovy, akceptuje-li trestní řád pro rozhodnutí ve věci samé provádění důkazů mimo hlavní líčení, musí i v takovémto případě garantovat práva obviněného na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s tou, v jaké tak činí právě v jeho rámci [srov. nález ze dne 15. listopadu 2001 sp. zn. III. ÚS 376/01 (N 174/24 SbNU 291), nález ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. II. ÚS 297/04 (N 84/41 SbNU 97)].
34. Ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu představuje výjimku z této zásady, neboť umožňuje, aby byl v hlavním líčení místo výslechu svědka čten protokol o jeho výslechu, pokud byl výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a trestního řádu, tedy ještě před zahájením trestního stíhání. Na jeho základě tak dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímého pozorování, chování a reakcí. Obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpověď svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. dubna 1997 ve věci Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, bod 51; mutatis mutandis též rozsudek ze dne 28. února 2006 ve věci Krasniki proti České republice, body 75-76).
35. Postup ve smyslu §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu ale není sám o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Lze ho však připustit pouze za předpokladu, že se jedná o opatření striktně nezbytné a nesnáze způsobené obhajobě omezením jejích práv budou dostatečně kompenzovány postupem orgánů činných v trestním řízení [srov. nález ze dne 11. října 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (N 142/35 SbNU 21), nález ze dne 27. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3206/08 (N 99/53 SbNU 251)]. Přečtená výpověď svědka, který nikdy nebyl vyslechnut kontradiktorně, nemůže být výlučným nebo rozhodujícím důkazem viny [srov. rozsudek Van Mechelen a ostatní proti Nizozemsku, bod 55; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. prosince 2001 ve věci P. S. proti Německu, bod 24; též nález ze dne 17. prosince 2007 sp. zn. I. ÚS 375/06 (N 225/47 SbNU 951), bod 22; nález sp. zn. I. ÚS 3206/08 (viz výše).
36. V dané věci je zřejmé, že k výslechům uvedených tří svědků došlo ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele (srov. bod 19). Nedošlo-li tedy k jejich opakování podle §164 odst. 4 trestního řádu, mohly být protokoly o těchto výsleších přečteny v hlavním líčení toliko tehdy, pokud byly provedeny jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle §158a trestního řádu. Je třeba zdůraznit, že právě znak neodkladnosti nebo neopakovatelnosti je tou skutečností, jež v těchto případech věcně odůvodňuje výjimku ze zásady kontradiktornosti řízení a s tím spojené omezení práv obhajoby. O nepřípustný zásah se tak nejedná tehdy, je-li alespoň jeden z těchto znaků skutečně dán. Výsledkem svévole by naopak bylo takové jeho omezení, jež by postrádalo jakýkoliv věcný důvod. Je přitom povinností obecných soudů, aby v případě, že má být v hlavním líčení místo výslechu svědka pouze čten protokol o jeho výslechu, posoudily, zda jsou pro takovýto postup splněny zákonem stanovené podmínky, a v tomto směru poskytly ochranu procesním právům obviněného.
37. Ústavní soud konstatuje, že protokoly o předmětných výsleších neobsahují žádný údaj o tom, že tyto výslechy byly provedeny jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, tudíž pro tuto skutečnost neobsahují ani zdůvodnění. Navzdory výslovné dikci §160 odst. 4 trestního řádu, podle kterého musí být v protokolu o provedení neodkladného a neopakovatelného úkonu vždy uvedeno, na základě jakých skutečností byl za takovýto úkon považován, lze ale přisvědčit závěru okresního soudu, podle kterého se nejedná "o protokoly českých orgánů činných v trestním řízení a nelze mít naprosto shodné požadavky na jejich obsah" (viz bod 23). Tím spíš je žádoucí, aby tyto skutečnosti byly uvedeny v žádosti o provedení těchto výslechů. Dožádání okresního státního zastupitelství k příslušným orgánům Polské republiky ale na tuto skutečnost upozorňuje jen citací §158a trestního řádu (viz bod 19) a žádost Policie České republiky, aby státní zástupce okresního státního zastupitelství v této věci vypracoval žádost o právní pomoc (č. l. 347-348), tuto skutečnost neuvádí vůbec. Dostatečně se s touto otázkou nakonec nevypořádaly ani obecné soudy. Okresní soud se totiž omezil pouze na závěr, že důvody neodkladnosti těchto výslechů vyplývají "ze žádosti o právní pomoc a okolností, za jakých bylo o výslechy svědků požádáno" (viz bod 23). Krajský soud zase upozornil na to, že tyto svědky nebylo možné opakovaně vyslechnout v hlavním líčení, což se následně potvrdilo navzdory snaze soudu o jejich předvolání (viz bod 25).
38. Uvedené nedostatky nelze považovat toliko za formální. Aby totiž protokoly o předmětných výsleších mohly být přečteny v hlavním líčení, a tedy provedeny jako důkaz, muselo se jednat skutečně o neodkladné nebo neopakovatelné úkony. Ani jeden z uvedených znaků ale v případě těchto výslechů z napadených rozhodnutí nevyplývá a nevyplývá ani z úkonů učiněných v souvislosti s jejich provedením. Skutečnost, že k jejich zaopatření došlo na základě dožádání prostřednictvím orgánů Polské republiky, tyto úkony sama o sobě nečiní neopakovatelnými, neboť se jedná o standardní způsob mezinárodní spolupráce v trestních věcech mající svůj základ v příslušných mezinárodních smlouvách (např. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních), a tedy je lze činit i opakovaně. Z dožádání nakonec ani neplyne cokoliv jiného, co by znemožňovalo předpokládat, že tyto výslechy bude možné provést i s časovým odstupem. Jak svědek T. K., tak svědci V. Q. V. a H. Q. T., byť jsou občany Vietnamu, mají totiž trvalý pobyt na území Polské republiky, přičemž ani ze spisového materiálu neplyne nic, co by, zejména v případě prvních dvou jmenovaných, odůvodňovalo závěr o tom, že je v Polské republice nebude možné dál zastihnout. Jiný závěr neodůvodňuje ani poukaz na to, že bylo možné důvodně předpokládat, že se svědci nezúčastní hlavního líčení, a vzhledem k jejich pobytu v Polské republice k němu ani nemohli být předvedeni. Tento předpoklad totiž nebylo možné vztáhnout ani na nemožnost provedení opětovného výslechu formou dožádání. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud závěr obecných soudů, že výslechy uvedených svědků byly provedeny jako neodkladný úkon, za nepřezkoumatelný, v důsledku čehož nemohly obecné soudy dospět ani k závěru, že byly splněny podmínky pro přečtení protokolů o těchto výsleších v hlavním líčení podle §211 odst. 2 písm. b) ve spojení s §158a trestního řádu.
39. Ústavní soud zdůrazňuje, že žádným způsobem nezpochybňuje závěr orgánů činných v trestním řízení o účelnosti provedení těchto výslechů z hlediska získávání poznatků o trestné činnosti ještě před zahájením trestního stíhání konkrétních osob. Jeho závěry se týkají pouze otázky, zda jim bylo možné přiznat charakter neodkladného nebo neopakovatelného úkonu. Nepřezkoumatelnost závěrů obecných soudů v tomto bodě se promítá i do ústavněprávního posouzení napadených rozhodnutí, neboť jak vyplývá z jejich odůvodnění, byly to právě výpovědi T. K. a V. Q. V., jež byly zcela zásadní pro závěr obecných soudů o vině stěžovatele, a to zejména ve vztahu k založení a fungování předmětného zločinného spolčení (srov. bod 24). Nesplnění podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v případě výslechů provedených před zahájením trestního stíhání znamená, že omezení zásady kontradiktornosti řízení a práv obhajoby postrádá nejen prvek nezbytnosti, nýbrž i legitimní účel. V takovém případě ale není dán aprobovaný důvod pro zásah (omezení) do základního práva podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy, resp. v tomto rozsahu čl. 36 odst. 1 Listiny, což samotné s ohledem na význam dotčených výpovědí pro závěr o vině stěžovatele dostatečným způsobem odůvodňuje závěr, že tato jeho základní práva byla porušena.
40. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že neshledal důvodnými námitky, jimiž byla zpochybňována zákonnost protokolů o výsleších z důvodu nepřítomnosti soudce a nedostatečného poučení. Poukaz na to, že se výslechů provedených na základě dožádání polskou stranou nezúčastnil i polský soudce, není v dané věci relevantní, neboť tyto výslechy, i následné protokoly o nich, byly provedeny podle polského práva, a musí proto odpovídat jeho požadavkům (srov. čl. 7 odst. 1 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, publikované pod č. 42/1989 Sb.; též čl. 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikované pod č. 550/1992 Sb.). Tuto skutečnost ale obecné soudy obecně posuzovat nemohou a nakonec takovýto rozpor netvrdí ani stěžovatel [srov. usnesení ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. III. ÚS 59/04 (U 26/33 SbNU 479)]. Tyto závěry se přiměřeně uplatní i ve vztahu k námitce nedostatečného poučení svědků. V tomto případě navíc ze všech protokolů vyplývá, že svědci byli poučeni podle polského i českého trestního řádu, a to i o obsahu ustanovení umožňujících odepřít výpověď (srov. bod 19). Rozsah poučení tak nelze v žádném směru zpochybňovat [srov. usnesení ze dne 11. března 2008 sp. zn. IV. ÚS 3233/07 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
IV./c
Ostatní námitky
41. Ústavní soud přezkoumal i ostatní námitky ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů, jež se týkaly nezákonnosti příkazů k provedení odposlechů a příkazů k odposlechu a záznamu telefonického hovoru.
42. Stěžovatel namítal porušení svých základních práv v důsledku toho, že předmětné příkazy k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor, neobsahovaly důvody, pro které měly být provedeny jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon. Ve své stížnosti přitom odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 298/05 (viz výše), ve kterém Ústavní soud označil postup, kdy Policie České republiky provedla prohlídku jiných prostor před zahájením trestního stíhání, "aniž by přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, proč provedení úkonu nebylo možné odložit na pozdější stadium trestního řízení," za vybočující z mezí ústavnosti [srov. též nález sp. zn. II. ÚS 474/07 (viz výše)].
43. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, uvedenou povinnost odůvodnění nelze "rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - pokládá zákonem stanovené podmínky za naplněny" [nález ze dne 1. listopadu 2006 sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239)]. "Již samotný příkaz k provedení domovní prohlídky, jakožto nezbytný právní základ k její realizaci, musel být v předmětném trestním řízení ... vydán s odůvodněním i toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný (§160 odst. 4 tr. řádu), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Pakliže to není z jeho odůvodnění, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu, jakkoli (ani interpretací) seznatelné, trpí příkaz k domovní prohlídce závažnou vadou", jež se dotýká ústavně zaručených práv stěžovatele [nález ze dne 25. srpna 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297)]. Zároveň je však nezbytné dodat, že "nesplnění podmínky neodkladnosti nebo neopakovatelnosti nemusí mít v každém libovolném případě za následek neúčinnost takto získaného důkazu. K tomu je třeba zvažovat, zda následkem takového opomenutí došlo k závažnému zásahu do práv, k jejichž ochraně citované ustanovení trestního řádu směřuje. ... Je třeba zvážit též konkrétní okolnosti případu a specifičnost informací, které byly v okamžiku provádění úkonu k dispozici." [usnesení ze dne 6. března 2008 sp. zn. III. ÚS 209/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
44. Uvedené závěry jsou relevantní i v této věci, protože jak příkaz a jemu předcházející návrh státního zástupce na nařízení domovních prohlídek, tak i příkazy k prohlídce jiných prostor a jim předcházející souhlas státního zástupce, postrádají jakékoliv odůvodnění toho, že jejich provedení má mít povahu neodkladného úkonu. Protokoly o jejich provedení se v tomto směru omezují toliko na konstatování, že k předchozímu výslechu držitele předmětných nemovitostí nedošlo "z důvodu neodkladnosti úkonu" (viz bod 20). Současně Ústavní soud neshledal, že by s ohledem na konkrétní okolnosti a účel provedených prohlídek byly důvody jejich neodkladnosti natolik zřejmé a jednoznačné, že by s ohledem na minimální míru zásahu do základních práv obviněného v důsledku předmětného opomenutí nebylo možné dovozovat jakýkoliv důsledek pro účinnost důkazů získaných na jejich základě. I v tomto případě proto bylo povinností obecných soudů, aby se vypořádaly s nedostatečným odůvodněním jednotlivých příkazů a posoudily případné důsledky této vady pro účinnost získaných důkazů. Ústavní soud proto spatřuje v tomto pochybení rovněž jeden z důvodů pro závěr, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zároveň však dodává, že s ohledem na rozsah důkazních prostředků opatřených v rámci uvedených prohlídek a jejich význam pro závěry obecných soudů o vině stěžovatele, by tato vada sama o sobě nepředstavovala dostatečný důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.
45. Ústavní soud naopak nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, jež směřovaly proti příkazům k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Stěžovatel se v podstatě omezil na konstatování vágnosti a neurčitosti příkazu, aniž by vůbec specifikoval, ve vztahu ke kterému příkazu tyto námitky uplatňuje. Z tohoto důvodu se Ústavní soud omezil na posouzení, zda tyto příkazy (č. l. 458-459, 464-465, 470-471) odpovídají svými náležitostmi a odůvodněním požadavkům vyplývajícím z §88 trestního řádu, ve znění účinném do 30. června 2008, a relevantní judikatury Ústavního soudu, a to především nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 (viz výše), jehož obsáhlé pasáže citoval stěžovatel i ve své ústavní stížnosti, a nálezu ze dne 27. ledna 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 (N 15/56 SbNU 143). S ohledem na jejich obsah, jehož shrnutí bylo uvedeno výše (viz bod 21), přitom nedospěl k závěru, že by tyto příkazy uvedeným požadavkům nedostály.
46. Zbylými námitkami stěžovatele, jež se týkaly především právních závěrů obecných soudů, se Ústavní soud s ohledem na zjištěné procesní vady dál nezabýval. Rovněž se nezabýval ani námitkou jeho nezákonné vazby ve vztahu k úvahám o výši trestu. Bude věcí obecných soudů, aby se v dalším řízení v souladu se závěry tohoto nálezu vypořádaly s otázkou zákonnosti jednotlivých důkazů, případně v tomto směru odstranily existující nedostatky a následně rozhodly o vině či nevině stěžovatele. Jejich závěry přitom Ústavní soud tímto nálezem žádným způsobem nepředjímá.
IV./d
Závěr
47. Ústavní soud tedy shrnuje, že ze všech výše uvedených důvodů bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu a rozsudkem krajského soudu porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. Podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., proto vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil v jeho prospěch.
48. Vzhledem k tomu, že důvody vyhovění ústavní stížnosti se týkají rovněž osoby spoluobžalovaného J. Š., u něhož byly dány shodné skutkové a právní okolnosti, aplikoval Ústavní soud vůči němu pravidlo beneficium cohaesionis podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §150 odst. 2, resp. §261, §265k odst. 2, §269 odst. 2 a §285 trestního řádu per analogiam a napadená rozhodnutí zrušil i v jeho prospěch [srov. např. nález ze dne 4. listopadu 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99 (N 156/16 SbNU 157), nález ze dne 17. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)].