ECLI:CZ:US:2017:4.US.3865.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3865/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila, a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelů 1)Miroslava Kratochvíla, 2) Hany Kratochvílové, oba zastoupených Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2013 č. j. 24 ICm 2031/2010-355, KSBR 24 INS 7483/2009-C2-33, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2014 č. j. 24 ICm 2031/2010, 13 VSOL 134/2013, 13 VSOL 133/2013-517 (KSBR 24 INS 7483/2009) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016 č. j. KSBR 24 INS 7483/2009, 24 ICm 2031/2010, 29 ICdo 5/2015-556, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 11. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé v ní tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich základních práv zaručených Ústavou, Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto se domáhají jejich zrušení.
2. Dle jejich přesvědčení bylo zejména porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Stěžovatelé byli v procesní pozici žalovaných účastníky incidenčního sporu v insolvenčním řízení dlužníka KRAHÜT - GROUP, s. r. o., IČO: 26235200, se sídlem Chudčice 68, Veverská Bítýška. Insolvenční správkyně Mgr. Romana Andělová jako žalobkyně v incidenčním sporu navrhla, aby insolvenční soud určil, že v žalobě blíže specifikovaná Dohoda o vypořádání závazku uzavřená dne 10. 2. 2009 (dále jen Dohoda) je neúčinným právním úkonem.
3. Dohoda byla uzavřena mezi jednatelem úpadce a oběma stěžovateli jako úpadcovými věřiteli, na které byly převedeny movité věci. Stěžovatelům byla uložena povinnost vydat žalobkyni blíže označené věci a společně a nerozdílně zaplatit částku 374 100 Kč jako náhradu za některé movité věci, které dle zjištění soudu nebylo možné vydat. Taktéž nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 747 Kč a zaplatit na účet Krajského soudu v Brně soudní poplatek ve výši 1 000 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 8. 2016 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti, která se v podstatném takřka shoduje s jejich argumentací v odvolání a dovolání, podrobně připomněli věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci s detailním odůvodněním. V zásadě lze říci, že stěžovatelé tvrdí procesně právní vady v postupu civilních soudů, které se projevují v deficitu předvídatelnosti, přezkoumatelnosti a přesvědčivosti jejich rozhodnutí a řízení před nimi. Civilní soudy opakovaně porušily princip rovnosti zbraní opakovaným povolením změny žalobního petitu, nepřípustnou poučovací povinností soudu, nepřihlédly k důkazním návrhům stěžovatelů (znaleckým posudkem), k uplatněné námitce prekluze nároku roční lhůty žalobkyně atd. Civilní soudy postupovaly v rozporu s principem volného hodnocení důkazů a jejich závěry jsou v extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, učiněnými zjištěními a právním hodnocením.
6. Stěžovatelé se domnívají, že v řízeních před civilními soudy nebyly odstraněny závažné vady řízení, ústavní nekonformnost a nezákonnost. Tyto skutečnosti se podle nich promítají do nesprávnosti veškerých právních i skutkových závěrů civilních soudů, nesprávnosti jejich rozhodnutí a dále také do nečinnosti dovolacího soudu, jeho přepjatého právního formalismu, odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Nesprávný výklad a aplikace dotčených ustanovení insolvenčního zákona, občanského soudního řádu a dalších pramenů práva civilními soudy podle stěžovatelů vede k jejich nesprávnému rozhodování ve věci.
7. Dosavadní průběh řízení, jakož i obsah ústavní stížnosti, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu dostatečně známy
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, i naříkaných rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
9. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
10. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelů s právním posouzením jejich věci civilními soudy, jež vyústilo vydáním ústavní stížností napadených rozhodnutí.
11. Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházela, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovateli namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Taková situace však nenastala; postupem civilních soudů nebylo takové právo stěžovatelů vyloučeno ani omezeno. Stěžovatelům se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání. Vrchní soud se s námitkami v něm uvedenými (vady procesní, dokazování atd.) důsledně vypořádal v souladu s ustanovením §157 o. s. ř., [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 191/96 ze dne 6. 1. 1997 (N 1/7 SbNU 3)].
13. Ústavní soud za dané situace také nemůže akceptovat názor stěžovatelů o nesprávném rozhodnutí dovolacího soudu, neboť z odůvodnění napadeného usnesení zřetelně vyplývají důvody, pro které přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. konstatována být nemohla; o zřetelných důvodech plynoucích pro odmítnutí dovolání ve vztahu k §243c o. s. ř. nelze ostatně pochybovat. Samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím "skutkového" (a od 1. ledna 2013 nepřípustného) dovolacího důvodu. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí vyložil odpovědi na všechny otázky stěžovatelů formulované v dovolání (str. 4-5), proto dle názoru Ústavního soudu lze v podrobnostech na ně odkázat.
14. K této dostatečně jasné argumentaci Ústavní soud nepovažuje za nutné cokoliv dodávat. Navíc připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 ze dne 25. 11. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3416/14 ze dne 9. 2. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz/).
15. Ústavní soud má za to, že stěžovatelé v ústavní stížnosti vlastně pokračují obsáhlou argumentací v polemice se závěry civilních soudů. Řízení před Ústavním soudem však nelze považovat za další krok v rámci instančního přezkumu, a to navíc za situace, kdy Ústavní soud v souzené věci zjistil, že napadená rozhodnutí vycházejí z adekvátně zjištěného skutkového stavu věci, přičemž civilní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí [k tomu srov. např. rozhodnutí nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), usnesení sp. zn. I. ÚS 226/98 ze dne 6. 11. 2001, nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197), usnesení sp. zn. III. ÚS 455/02 ze dne 9. 7. 2003, usnesení sp. zn. I. ÚS 600/05 ze dne 30. 11. 2005, usnesení sp. zn. I. ÚS 1728/07 ze dne 17. 12. 2009, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3600/13 ze dne 23. 9. 2014]. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
16. Ústavní soud dospěl po celkovém posouzení k závěru, že civilní soudy postupovaly v souladu s ústavními principy a požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání jejich rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako spravedlivé ve smyslu části páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý (řádný) proces je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, podle něhož je soud povinen poskytnout stěžovatelům veškeré možnosti k uplatnění zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení civilního řízení toho názoru, že stěžovatelům možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
17. Právo na spravedlivý (řádný) proces navíc není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy sám o sobě porušení stěžovateli tvrzených základních práv neznamená.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu