ECLI:CZ:US:2017:4.US.3907.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3907/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Davida Bitto, zastoupeného JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 5, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016 č. j. 29 Cdo 3612/2015-291, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2014 č. j. 10 Co 92/2014-227 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 12. 12. 2013 č. j. 9 C 389/2010-145, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
II.
Okresní soud v Chebu napadeným rozsudkem v právní věci žalobce (dále jen "stěžovatel") proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "žalovaná") za účastí vedlejšího účastníka Ing. Luďka Dolejše (dále jen "vedlejší účastník"), o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy o převodu pozemku, návrh zamítl. Soud se zabýval otázkou, zda stěžovatel jako podnájemce, který hospodařil na předmětném pozemku, je osobou s přednostním právem koupě a dospěl k závěru, že pokud ke dni prodeje zde byla osoba (vedlejší účastník), která byla (na základě nájemní smlouvy ze dne 13. 5. 2010) nájemcem tohoto pozemku a jež uplatnila přednostní právo na jeho prodej, pak této osobě náleží přednostní právo prodeje. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodnutí Okresního soudu v Chebu potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl. V prvé řadě se obsáhleji zabýval otázkou, zda v souzené věci, za situace, kdy přešlo na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti úpadce, přešlo na něj též oprávnění disponovat s právy a povinnostmi z nájemní smlouvy, jež zahrnovalo též oprávnění nájemní smlouvu se souhlasem soudu "převést". Nejvyšší soud s připomenutím vlastní bohaté judikatury konstatoval, že za situace, kdy správce konkursní podstaty uzavřel s vedlejším účastníkem smlouvu, kterou (sice) nesprávně označili jako smlouvu o prodeji části podniku, avšak jejímž účelem bylo převést na vedlejšího účastníka nájemní smlouvu, a souhlasil-li s tímto převodem též Pozemkový fond České republiky (jehož právním nástupcem se stala k 1. 1. 2013 žalovaná), došlo k převodu nájemní smlouvy, a v důsledku toho rovněž ke vstupu vedlejšího účastníka do právních poměrů úpadce. Závěr odvolacího soudu, podle něhož na straně vedlejšího účastníka byly splněny předpoklady pro vznik přednostního práva ke koupi sporného pozemku, je tudíž správný. Nejvyšší soud v daných souvislostech konečně připomněl, že již v rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 1655/2009 a 29 Cdo 4754/2009 vysvětlil, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce jeho konkursní podstaty (již) prohlášením konkursu [§14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb.)]. Zdůraznil, že ani skutečnost, že úpadcův podnik nebyl jako věc hromadná řádně sepsán do konkursní podstaty, nevylučovala možnost správce konkursní podstaty úpadce s tímto podnikem (jeho částí) nakládat, pokud v době, kdy tak činil, zde nebylo jiné osoby, která by právu správce konkursní podstaty s takovým majetkem nakládat konkurovala nebo (podle údajů z příslušných evidencí) mohla konkurovat (srov. vlastní rozsudky sp. zn. 29 Cdo 2306/2010 a 29 Odo 394/2002). Správce konkursní podstaty měl právo nakládat s předmětným majetkem úpadce již od prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Nejvyšší soud k otázce posouzení přednostního práva na prodej předmětného pozemku poukázal na skutečnost, že základním cílem zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 118/2008 Sb. (tj. pro věc ve znění rozhodném; dále jen "zákon č. 95/1999 Sb"), je privatizace zemědělských pozemků, a to zejména ve prospěch osob provozujících na nich zemědělskou výrobu (srov. například nález sp. zn. Pl. ÚS 15/99 či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4335/2009). Tento účel sleduje též institut tzv. přednostního práva, který při prodeji zemědělských pozemků upřednostňuje oprávněné osoby ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. a nájemce těchto pozemků, uplatní-li přednostní právo v žádosti o koupi zemědělského pozemku. Dovolací soud současně připomněl, že s ohledem na účel zákona a dikci §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. lze dovodit, že uplatněné předkupní právo svědčí též podnájemci prodávaného pozemku a je nutno na něj ve smyslu citovaného ustanovení pohlížet jako na nájemce. Nejvyšší soud však upozornil, že v těchto případech není z uplatnění přednostního práva diskvalifikován ani nájemce, přičemž pro uplatnění jeho přednostního práva ve smyslu §7 zákona č. 95/1999 Sb., postačuje, realizoval-li hospodářskou činnost prostřednictvím pronájmu; ve vztahu k oprávněným osobám připomněl například vlastní rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1668/2009. Situaci, při níž o převod prodávaného pozemku požádalo více osob, které z titulu nájmu (či podnájmu) splňují podmínky pro vznik přednostního práva, předvídá §7 odst. 9 zákona č. 95/1999 Sb., jenž žalované ukládal vyzvat tyto osoby, aby nabídly kupní cenu, a pozemek prodat té z nich, která nabídne nejvyšší cenu. Ze skutkového stavu však soud zjistil, že žalovaná stěžovatele, vedlejšího účastníka ani jiné osoby nevyzvala, aby nabídly kupní cenu. Dovolací soud proto uzavřel s tím, že pokud nedošlo mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem k "soutěži" o nejvyšší cenu, není možné určit, na koho mělo být vlastnické právo ke spornému pozemku převedeno. Jinak řečeno, nenabídl-li stěžovatel nejvyšší cenu podle §7 odst. 9 zákona č. 95/1999 Sb. (lhostejno z jakého důvodu), nemá nárok na to, aby s ním žalovaná uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl sporný pozemek.
III.
Stěžovatel v obsáhlejší ústavní stížnosti provedl rekapitulaci procesní i věcné stránky souzené věci a uvedl, že dovolací soud svévolně porušil nejzákladnější pravidla občanského práva a mimo jiné popřel smysl a účel §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., když vyšší právní ochrany mělo požívat právo stěžovatele jako podnájemce, který na předmětném pozemku dlouhodobě skutečně hospodařil. Stěžovatel poukázal na to, že Pozemkový fond České republiky porušil zákon a tím jej poškodil, což podle Nejvyššího soudu nevadí.
Vyjádření Nejvyššího soudu neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal k replice.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah spisu i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Nejvyšší soud aplikoval adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnil. Jedná se o jeho výše podrobněji připomenutou argumentaci týkající se správného závěru odvolacího soudu, podle něhož na straně vedlejšího účastníka byly splněny předpoklady pro vznik přednostního práva ke koupi sporného pozemku, jež vycházely z práva správce konkursní podstaty nakládat s předmětným majetkem úpadce již od prohlášení konkursu na majetek úpadce, o čemž ostatně vypovídá i odkazovaná judikatura. Ústavní soud dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud podrobně a vyčerpávajícím způsobem uvedl důvody pro posouzení stěžovatelovy námitky týkající se §7 odst. 5 a odst. 9 zákona č. 95/1999 Sb. a s ohledem na zjištěný skutkový stav nemohl souzenou věc za stávající právní situace posoudit jinak; tedy de facto pozitivně rozhodnout o povinnosti uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu, jejímž předmětem by byl sporný pozemek. Tyto důvody však stěžovatel jakoby opomíjí a poukazuje na postup Pozemkového fondu České republiky a na jeho důsledky pro něj. Ústavní soud však musí v souvislosti s tímto stěžovatelovým názorem zdůraznit, že dovolacím soudem dovozený závěr správnost a předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu nezpochybňuje. Ostatně skutkový stav byl zjištěn dostatečně - tím se zabývaly všechny soudy vyčerpávajícím způsobem - a nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím dovolacího soudu a s jeho důvody jej nečiní bez dalšího překvapivým. Ústavní soud proto uzavírá s tím, že stěžovatelovo tvrzení o překvapivosti argumentace dovolacího soudu nesdílí.
Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu za logickou, jasnou, přesvědčivou, intenzity porušení stěžovatelem tvrzených práv nedosahující, a tedy z ústavněprávního hlediska za plně akceptovatelnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu