ECLI:CZ:US:2017:4.US.3917.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3917/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ing. Libora Veverky, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2016, č. j. 11 Tvo 29/2016-16, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2016, sp. zn. 5 To 26/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 14 odst. 1, 36 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí uloženého mu Městským soudem v Praze dne 23. května 2012, sp. zn. 44 To 308/2012. Následnou stížnost Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje nespokojenost se závěry obecných soudů. Nejvyšší soud sice přisvědčil, že od vyslovení zákazu uplynula značná doba, stěžovatel však byl mezitím dosud nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trván sedmi let a šesti měsíců a za dané situace proto nejde o neproporcionální omezení. Podle stěžovatele se soudy s jeho návrhem dostatečně nevypořádaly, Nejvyšší soud reprodukuje závěry Vrchního soudu v Praze, které však stěžovatel již dříve napadl jako nesprávné. K nedostatečnému odůvodnění stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu (například sp. zn. III. ÚS 271/96). K tvrzené obavě soudů z útěku stěžovatele pak poukázal na další judikáty, v nichž Ústavní soud rozdílně posuzoval, jak nepravomocně uložený trest může zesilovat obavu z útěku - vždy však ve spojení s konkrétní obavou. V případě stěžovatele ovšem jeho rodinné poměry konkrétní obavu nemohou vytvářet, skutečně hrozící trest pak může být v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu i snížen. Sama hrozba tedy nemůže být důvodem pro vyslovené závěry, které proto stěžovatel nepovažuje za relevantní. Dále stěžovatel poukázal na vazby jeho rodiny na místo bydliště a je přesvědčen, že je osobou s nízkým útěkovým potenciálem; rozhodnutí soudů považuje za nepřiměřený zásah do svých zaručených práv a svobod a domáhá se zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do rozhodování těchto soudů zasahovat, vyjma případů, kdy na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky).
Ústavní soud chápe nespokojenost stěžovatele s dlouhodobým omezením, konstatuje však zároveň, že je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby postupovaly při šetření věci se znalostí konkrétních okolností případu a vzájemných souvislostí, které vyšly najevo. Zákon poskytuje možnost uplatnit zvolený omezovací institut, je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení. Uvedené omezení je možno zrušit, a to i bez návrhu, pokud okolnosti pominuly. Soudy v konkrétním případě dospěly k závěru, že při existenci mezinárodního prvku a poté, co byl vynesen (nepravomocný) rozsudek, existuje ještě důvod pro zachování omezení. Ústavní soud nezjistil, že by k omezení stěžovatele napadeným rozhodnutím došlo v rozsahu, který by byl sto jej zkrátit v jeho zaručených právech, zakotvených v Listině, jak v ústavní stížnosti namítá. Ve věci rozhodoval zákonem předvídaný orgán a zcela v zákonných mezích. Ústavní soud má za to, že odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jsou dostatečná a zohledňují konkrétní okolnosti případu; proto neshledal tvrzený zásah.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že podle jeho zjištění Vrchní soud v Praze dne 4. ledna 2017 již rozhodl a odvolání stěžovatele zamítl, čímž se pouhá možnost, že stěžovatel bude muset vykonat trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, změnila ve skutečnost.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu