ECLI:CZ:US:2017:4.US.3952.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3952/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 21, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2014 č. j. 23 C 65/2013-458, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2015 č. j. 57 Co 342/2014-640 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. 30 Cdo 1072/2016-687, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáními ze dne 23. 5. 2017 a dne 25. 7. 2017, se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 23 C 65/2013, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě (dále též "okresní soud") pod sp. zn. 23 C 32/2004, ve kterém byl jako žalovaný zavázán zaplatit žalobcům Ing. Petru Kubiczkovi a Šárce Kubiczkové částku 500 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud po provedeném dokazování návrh stěžovatele na obnovu řízení jako nedůvodný zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 115 434 Kč (výrok II.). Okresní soud odůvodnil zamítnutí návrhu nedostatkem důvodů pro povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a po zhodnocení provedených důkazů měl též za to, že stěžovatel nepodal žalobu v zákonem stanovené subjektivní lhůtě.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") doplnil dokazování a poté usnesení okresního soudu (ve správném znění) potvrdil (výrok I.), náhradově nákladový výrok usnesení okresního soudu změnil tak, že částku, kterou je žalovaný stěžovatel povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení, stanovil ve výši 101 519 Kč (výrok II.) a zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 101 519 Kč (výrok III.). Krajský soud se sice neztotožnil s odůvodněním závěru okresního soudu o nedodržení subjektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, nicméně otázkou prokázání jejího dodržení se podrobněji nezabýval. V této souvislosti si povšiml odlišných tvrzení stěžovatele, jež vyhodnotil jako účelová ve snaze uměle konstruovat za pomoci svědků svoji verzi, a uzavřel, že i kdyby byla žaloba podána v subjektivní lhůtě, nebylo by jí možné vyhovět. Závěr okresního soudu o tom, že nebyly shledány důvody pro povolení obnovy řízení, podle krajského soudu obstál, neboť ani z výpovědí svědků Jaroslava Žebráka, Vladimíra Růžičky a Martina Corradiniho, pořízených v odvolacím řízení, neučinil krajský soud žádná právně významná zjištění, výpovědi posledně dvou jmenovaných svědků soud navíc hodnotil jako nevěrohodné. Bližší podrobnosti netřeba na tomto místě uvádět, neboť obsah ústavní stížností napadených usnesení je všem účastníkům řízení znám. Změnou náhradově nákladového výroku krajský soud reagoval na důvodnou námitku stěžovatele na snížení mimosmluvní odměny advokáta žalobců o 20 % ve smyslu ustanovení §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Námitce stěžovatele, že při stanovení náhrady nákladů řízení měl okresní soud postupovat podle §9 advokátního tarifu, odvolací soud nepřisvědčil s tím, že žaloba na obnovu řízení je mimořádný opravný prostředek, a proto je při stanovení tarifní hodnoty třeba vycházet z předmětu sporu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Podle dovolacího soudu se krajský soud při svém rozhodování (ve vztahu k právním otázkám vymezených v dovolání) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. soudu Ústavního či Evropského soudu pro lidská práva. Dovolací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 303,80 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel závěrům soudů všech tří stupňů oponoval. Uvedl, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť zásadní dokazování k posouzení důvodů pro povolení obnovy řízení provedl pouze krajský soud v odvolacím řízení, a byť dospěl ke stejnému závěru jako soud okresní, je zřejmé, že existenci důvodů obnovy posuzoval na základě jiných skutkových a právních skutečností, jeho závěry však již nelze použitím dalšího řádného opravného prostředku nechat přezkoumat. V souvislosti s dokazováním stěžovatel vytkl krajskému soudu, že neprovedl důkaz výslechem dalších navržených svědků a listinných důkazů, zejména dopisem žalobců zaslaným stěžovateli, který soudu předložil svědek Corradini; odvolací soud se o vzneseném důkazním návrhu stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí nezmínil a neodůvodnil, proč navržený důkaz neprovedl, či proč k němu nepřihlížel.
Stěžovatel rovněž nesouhlasil se způsobem výpočtu nákladů řízení. Uvedl, že obecné soud určily odměnu advokáta za použití §7 advokátního tarifu, když vycházely z tarifní hodnoty předmětu původního sporu, přestože předmětem řízení byla obnova řízení. Podle stěžovatele je řízení o povolení obnovy řízení zcela samostatným druhem řízení, ve kterém byla namístě aplikace ustanovení §9 odst. 1 ve spojení s §7 odst. 4 advokátního tarifu. Na podporu své argumentace stěžovatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2107/2013 ze dne 27. 5. 2015 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 24 Co 535/2017 ze dne 27. 6. 2017, ze kterých je zřejmé, že soudy při výpočtu náhrady nákladů řízení nevycházely z tarifní hodnoty sporu, ale z částky 10 000 Kč uvedené v §9 odst. 1 advokátního tarifu. Rozhodnutí, o které se při svém rozhodování opíral Nejvyšší soud v posuzované věci, stěžovatel označil za nepřípadné (sp. zn. 25 Cdo 3090/2005), či rozporné (sp. zn. 29 Cdo 1420/2013) s tím, jak bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v jeho věci, a vyslovil přesvědčení, že soudní praxe Nejvyššího soudu ohledně otázky výše nákladů řízení při "obnově řízení" není ustálená. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil, že i v případě, že by se Ústavní soud přiklonil k argumentaci Nejvyššího soudu, náhradově nákladové výroky soudů všech tří stupňů neobstojí, neboť odměna advokáta žalobců nebyla krácena z důvodu, že nešlo o rozhodnutí ve věci samé.
K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu 30 Cdo, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 2017 uvedl, že zcela odkazuje na odůvodnění svého usnesení, které je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v dovolacích věcech proti rozhodnutím odvolacích soudů, jimiž bylo rozhodnuto o odvoláních proti rozhodnutím prvoinstančních soudů o žalobách na obnovu řízení je při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení primárně aplikován §8 odst. 1 advokátního tarifu. Nejvyšší soud dodal, že se v napadeném usnesení rovněž vyjádřil k otázce "ustálené rozhodovací praxe".
Jelikož vyjádření Nejvyššího soudu neobsahovalo žádné nové informace, ke kterým by se stěžovatel mohl vyjádřit, považoval Ústavní soud za nadbytečné posílat mu je k případné replice.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů všech tří stupňů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž je žaloba na obnovu řízení mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku toliko v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy tedy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, proto není (případná) věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3386/09 ze dne 29. 7. 2010 (N 151/58 SbNU 281)].
V posuzované věci lze mít za to, že posouzením podmínek pro povolení obnovy řízení se okresní i krajský soud dostatečným způsobem zabývaly a svá zamítavá rozhodnutí přiměřeně odůvodnily. Krajský soud podrobně rozvedl, jak hodnotil důkazy, které stěžovatel navrhl k prokázání důvodů obnovy řízení, a vyložil, proč za dané situace nemohly skutečnosti tvrzené stěžovatelem přivodit pro něho příznivější rozhodnutí, což ve svém závěru znamenalo, že podmínka uvedená v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyla splněna. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je též zřejmé, že další dokazování považoval za nadbytečné. Závěry soudů obou stupňů o (ne)naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení považoval Ústavní soud za přezkoumatelné a plně souladné s ústavními kautelami čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel měl dostatečný prostor pro uplatnění svých práv a jeho nesouhlas s hodnocením důkazů předložených v řízení o žalobě na obnovu řízení, resp. s právními závěry krajského soudu z takového hodnocení vyvozenými nezakládá sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Podle ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je výlučně na obecných soudech, aby v první fázi řízení o žalobě na obnovu řízení hodnotily relevanci jim předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč žalobě nevyhověly. Tak se také v posuzované věci stalo.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu.
V posuzované věci okresní i krajský soud rozhodly o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci a shodně se soudem dovolacím aplikovaly příslušná ustanovení o. s. ř. (§142 odst. 1, §224 odst. 1, §146 odst. 3, §151 odst. 1, §243b).
Při stanovení odměny advokáta žalobců soudy všech tří stupňů vycházely ze závěru, že v daném typu řízení je třeba za tarifní hodnotu považovat hodnotu výše peněžitého plnění v řízení, o jehož obnovu jde. Ústavní soud respektoval, že jde o závěr opírající se o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, kterou je třeba považovat za ustálenou - z rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1420/2013 (R 85/2013), na které Nejvyšší soud odkázal, vyplývá, že při stanovení odměny advokáta vycházel soud z hodnoty původního sporu, o jehož obnovu šlo. K upozornění stěžovatele, že jiný soud nižšího stupně, či jiný senát Nejvyššího soudu v jiné věci rozhodly jinak, Ústavní soud uvádí, že tato skutečnost nezakládá v posuzované věci důvod ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, která ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu sledovala.
Námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud nepostupoval podle vlastního rozhodnutí, na které odkázal, a nesnížil odměnu advokáta žalobců o polovinu, je třeba v obecné rovině přiznat jisté opodstatnění. Podle právní věty publikovaného rozhodnutí (R 85/2013) "dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě na obnovu řízení, je dovoláním proti rozhodnutí, které není rozhodnutím "ve věci samé"; takže za úkon právní služby spočívající ve vyjádření k takovému dovolání náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny [§11 odst. 1 písm. k) odst. 2 písm. c) a odst. 3 advokátního tarifu]". V posuzované věci při určení výše odměny právního zástupce žalobců Nejvyšší soud nepřistoupil k aplikaci ustanovení podzákonných ustanovení, jež umožňují přiznat odměnu za právní úkon spočívající ve vyjádření k dovolání ve výši jedné poloviny, a svůj postup v tomto směru neodůvodnil. Ústavní soud zvažoval, zda postup Nejvyššího soudu představuje důvod ke kasaci jeho usnesení, neboť o protiústavnost se jedná tehdy, pokud procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení je způsobilé se negativně promítnout do jeho výsledku. Ústavní soud dal ve své dřívější rozhodovací praxi rovněž opakovaně najevo, že není jeho věcí, aby přezkoumával výši výpočtu odměny advokáta, počet úkonů právní služby, či za obecný soud řešil minuciózní otázky, navíc za situace, kdy výše rozdílu v odměně advokáta byla prima facie na samé hranici bagatelnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 403/06 ze dne 9. 8. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 2165/07 ze dne 6. 2. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1991/09 ze dne 17. 5. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 1613/13 ze dne 22. 8. 2013, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci z důvodů shora vyložených proto nepovažoval uplatněnou námitku za schopnou přivodit jeho zásah ve formě kasačního nálezu.
Námitka stěžovatele, že i okresní a krajský soud postupovaly chybně, pokud odměnu advokáta žalobců o jednu polovinu nekrátily, nebyla namístě, jednak proto, že právní závěry publikovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu na úkony právní služby poskytnuté žalobcům v řízení před okresním a krajským soudem nedopadaly, a jednak též proto, že okresní i krajský soud přiznaly odměnu za úkony právní služby, které byly účtovatelné plnou sazbou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu