ECLI:CZ:US:2017:4.US.4071.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4071/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti A. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 3 Tdo 1058/2016-25, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2016 č. j. 4 To 102/2016-164 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2015 č. j. 6 T 82/2015-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku. V ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl nově uznán vinným opět přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že v řízení, které bylo proti němu vedeno, přetrvaly zásadní nejasnosti ohledně výše způsobené škody a určení osoby poškozeného. Podle stěžovatele ve skutečnosti nedošlo ke zmenšení majetku poškozených ve výši 18 100 Kč, jak dovodily trestní soudy, neboť většina z odcizených telefonních přístrojů byla vlastníkům navrácena. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v okamžiku odcizení věcí neměl povědomost o jejich ceně a že v trestním řízení nebylo prokázáno, komu přesně měla být stíhaným skutkem způsobena škoda. Stěžovatel se neztotožňuje s určením výše škody, které bylo provedeno na základě odborného vyjádření. Druhou skupinu námitek stěžovatel směřuje proti výši uloženého trestu, který považuje za krutý a nepřiměřeně přísný. Trestní soudy podle něj nedostály požadavku individualizace trestu a uložily trest, který povede jen ke zpřetrhání jeho zbývajících rodinných a sociálních vazeb, ztrátě pracovních návyků a povede k vysokým nákladům, které bude muset společnost vynaložit na jeho pobyt ve věznicích.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že v jeho trestní věci přetrvaly pochybnosti o výši škody způsobené stíhaným skutkem. Trestní soudy určily hodnotu odcizených mobilních telefonů na základě odborného vyjádření podaného subjektem, který se prodejem použitých věcí tohoto druhu zabývá, s odůvodněním, že takto bylo možno spolehlivě stanovit cenu, za níž se dané věci v době a místě krádeže obvykle prodávají. Trestní soudy dále správně vysvětlily, že neurčení vlastníků odcizených mobilních telefonů nemůže zpochybnit užitou právní kvalifikaci, neboť je podstatné, že stěžovatel byl srozuměn s tím, že se zmocňuje věcí náležejících konkrétní osobě (viz č. l. 4-5 napadeného rozsudku krajského soudu). Na námitku stěžovatele, že jeho činem nemohla být způsobena škoda 18 100 Kč, neboť většina odcizených věcí byla vrácena majitelům, výstižně reagoval Nejvyšší soud, který správně připomněl, že vrácení odcizených věcí majitelům představuje pouze nahrazení již způsobené škody (viz č. l. 7).
Ústavní soud považuje tyto úvahy a závěry trestních soudů za zcela racionální a neshledává v nich žádný logický rozpor. Odcizení celkem šesti mobilních telefonů, k čemuž se sám stěžovatel doznal, neponechává ani žádný reálný prostor k pochybnostem o jeho úmyslu způsobit činem škodu nikoli nepatrnou.
Ve vztahu k námitce, týkající se údajně nepřiměřeně přísného trestu, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Již okresní soud dostatečným způsobem vysvětlil své úvahy, které jej vedly k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře přesahující dva roky. Krajský soud se pak s těmito důvody v podstatě ztotožnil. Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl do doby svého odsouzení v předmětné věci trestán již ve 25 případech, z toho v posledních deseti letech ve 12 případech. Téměř vždy šlo přitom o majetkovou trestnou činnost, páchanou někdy i ve velmi krátkém časovém odstupu od skončení předchozího trestu či po předchozím odsouzení. Krádež, za níž byl odsouzen v posuzované věci, spáchal přímo při výkonu práce, kterou vykonával. Ústavní soud považuje toto odůvodnění výše trestu za dostatečné a racionální, zjevně silné sklony stěžovatele k páchání majetkové trestné činnosti byly dostatečným důvodem pro uložení přísnějšího trestu odnětí svobody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu