ECLI:CZ:US:2017:4.US.4093.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4093/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) MUDr. Zdeňky Drlíkové, 2) Ing. Marie Veselé a 3) Ing. Tomáše Šindelky, zastoupených JUDr. Hanou Kameníkovou, advokátkou se sídlem Nádražní 175/8, Třešť, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č.j. 7 To 506/2014-677, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č.j. 7 To 506/2014-677, byl podle §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), k odvolání obžalovaného zrušen napadený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 29. 10. 2014, č.j. 10 T 120/2013-568, a za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že obžalovaný byl podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. ZT 34/2013. Podle §229 odst. 3 trestního řádu byli stěžovatelé odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že Okresním státním zastupitelstvím v Jihlavě byl v červnu roku 2015 podán podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství k podání dovolání v neprospěch obžalovaného z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, podnět byl však Nejvyšším státním zastupitelstvím odložen. Dne 8. 3. 2016 podali stěžovatelé ministru spravedlnosti podnět k podání stížnosti pro porušení zákona proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Z odpovědi doručené právní zástupkyni stěžovatelů dne 10. 10. 2016 přitom vyplývá, že ministr neshledal ve věci důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu §266 odst. 1 trestního řádu a podnět proto dne 22. 9. 2016 odložil.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v řízení, jehož byli coby poškození účastníky, nebyla respektována ustanovení upravující základní pravidla trestního procesu týkající se hodnocení důkazů, nestrannosti soudu a rovnosti účastníků. Stěžovatelé jsou toho názoru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Obsah ústavní stížnosti nebylo třeba podrobněji rekapitulovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutné ústavní stížnost odmítnout.
II.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud přitom shledal, že návrh stěžovatelů je třeba posoudit jako opožděně podaný.
Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Procesní lhůta stanovená v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je lhůtou kogentní a Ústavní soud, který je dle čl. 88 odst. 2 Ústavy vázán zákonem o Ústavním soudu, ji nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout. Právě uvedené přitom vyplývá také z dlouhodobě konstantní judikatury Ústavního soudu k dané problematice: namátkou viz např. usnesení ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 468/15, usnesení ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 361/12, usnesení ze dne 29. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 48/10 nebo usnesení ze dne 5. 9. 2003, sp. zn. I. ÚS 441/03 a řada dalších (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Shodně viz také komentářová literatura, např. WAGNEROVÁ, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 340.
K otázce splnění této podmínky stěžovatelé v ústavní stížnosti žádné informace neuvádějí. Úřední činností soudu (ze sdělení Okresního soudu v Jihlavě a z přiložené kopie příslušné doručenky) bylo přitom zjištěno, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č.j. 7 To 506/2014-677, byl advokátce stěžovatelů, JUDr. Kameníkové, dne 10. 5. 2015 do datové schránky doručen fikcí. S ohledem na absenci jakéhokoliv jiného opravného prostředku, který by zákon stěžovatelům v pozici poškozených k ochraně jejich práva poskytoval, bylo třeba lhůtu k podání ústavní stížnosti odvíjet již od doručení tohoto zprošťujícího rozsudku. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena až dne 13. 12. 2016 a zjevně tak nebyla podána ve lhůtě vyplývající z §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu až dne 13. 12. 2016, lze dovodit, že stěžovatelé patrně lhůtu k podání ústavní stížnosti odvozovali ode dne 10. 10. 2016, tedy ode dne doručení vyrozumění o odložení podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona.
V této souvislosti je však třeba upozornit, že Ústavní soud již v minulosti mnohokrát konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, a tím méně pak podnět k jejímu podání, nelze považovat za poslední prostředek k ochraně práva (§72 odst. 3, §75 zákona o Ústavním soudu), neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti, když jde o procesní prostředek umožňující (podle uvážení ministra spravedlnosti) v mimořádných případech zahájit soudní přezkum pravomocného rozhodnutí. Se samotným podáním podnětu přitom není nutně spojeno zahájení řízení, jelikož ministr spravedlnosti, jako jediný subjekt, který je k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněn (§266 odst. 1 trestního řádu), není povinen podnět akceptovat a vyhovět mu, ale záleží jen na jeho posouzení, zda jsou podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona v konkrétním případě splněny. Pokud důvody pro podání stížnosti neshledá a tento mimořádný opravný prostředek nepodá, nelze v tomto postupu spatřovat dotčení základních práv nebo svobod osoby, která se s uvedeným podnětem na ministra spravedlnosti obrátila (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2604/13, sp. zn. IV. ÚS 2896/15 nebo sp. zn. II. ÚS 1262/16 a mnohá další).
III.
Na základě této argumentace Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu