ECLI:CZ:US:2017:4.US.69.17.1
sp. zn. IV. ÚS 69/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti STAVIS, stavby, investice, služby, spol. s r. o., IČ 47534150, se sídlem Želivského 672, 284 01 Kutná Hora, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Těmín, s. r. o., se sídlem Karlovo nám. 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016 č. j. 30 Cdo 597/2016-404, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015 č. j. 21 Co 220/2014-283 a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. srpna 2014 č. j. 3 C 16/2010-244, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Praze a 3. Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a za účasti společnosti DIAMO, státní podnik, IČ: 00002739, se sídlem Máchova 201, 471 27 Stráž pod Ralskem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti společnost STAVIS, stavby, investice, služby, spol. s r. o. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalovaná") napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená soudní rozhodnutí, která, podle jejího názoru, porušila její ústavně zaručená práva, a to právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); porušen měl být také čl. 90 Ústavy České republiky (soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Kutné Hoře (dále též "nalézací soud") pod sp. zn. 3 C 16/2010 probíhal mnohaletý spor mezi žalobcem DIAMO, státní podnik (dále jen "žalobce") a žalovanou společností STAVIS, stavby, investice, služby, spol. s r. o. Žalobce se ve sporu domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X1 v katastrálním území Sedlec u Kutné Hory zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Kutná Hora na LV č. X2, o výměře 959 m2 ostatní plocha (dále jen "předmětný pozemek").
Žalobce tvrdil, že předmětný pozemek získal do vlastnictví jeho právní předchůdce, tehdejší státní podnik Rudné doly Příbram, na základě přídělové listiny ze dne 24. 11. 1959. Uvedený státní podnik byl v roce 2001 rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu sloučen se žalobcem. Předmětný pozemek vznikl při obnově katastrálního operátu v roce 2009 oddělením z pozemku parc. č. X3 v místě, kde se na části pozemku parc. č. X3 v kat. území Sedlec u Kutné Hory nacházela parcela evidovaná ve zjednodušené evidenci pod č. X4. Pozemek byl zastavěn otevřeným odtokovým příkopem odvádějícím vyčištěnou důlní vodu z čistící stanice Kutná Hora - Kaňk a je součástí odkaliště u Kutné Hory. K předmětnému pozemku bylo vedle vlastnictví žalobce zapsáno do katastru nemovitostí na základě smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 27. 12. 2005 též vlastnické právo žalované.
Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví spatřoval žalobce jednak v duplicitě zapsaného vlastnictví a dále v tom, že předmětný pozemek hodlal žalobce využívat jako odkaliště k plnění svých povinností podle horního zákona.
Nalézací soud po předchozím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu doplnil dokazování a dospěl k závěru, že předmětný pozemek (jako součást pozemku parc. č. X5) byl v roce 1982 rozhodnutím ONV Kutná Hora trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu, což lze doložit i tím, že od roku 1982 do roku 1994 byl evidován v operátu evidence nemovitostí a v katastrálním operátu jako manipulační plocha a nebyl součástí zemědělského půdního fondu, přičemž za trvalé odnětí ze zemědělského půdního fondu byl právnímu předchůdci žalobce - Rudným dolům Příbram - předepsán odvod v celkové částce 6 615 715,- Kč, který byl uhrazen. Z tohoto důvodu nemohl předmětný pozemek přejít ke dni 24. 6. 1991 na Pozemkový fond České republiky a ten nemohl ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. platně uzavřít smlouvu o jeho převodu na žalovanou společnost STAVIS, stavby, investice, služby, spol. s r. o.
Nalézací soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 15. srpna 2014 č. j. 3 C 16/2010-244 rozhodl tak, že vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika s právem hospodaření pro DIAMO, státní podnik (výrok I).
Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. ledna 2015 č. j. 21 Co 220/2014-283 potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku ve věci samé a změnil ho jen ohledně přiznaných nákladů řízení (výrok pod bodem I a II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s právním závěrem, který z něj tento soud vyvodil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. října 2016 č. j. 30 Cdo 597/2016-404 dovolání žalované odmítl ve smyslu §237 o. s. ř. jako nepřípustné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci a namítá, že tyto soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly zákon č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění změn a doplňků provedených zákonem č. 75/1976 Sb.
Podle názoru stěžovatelky tato právní úprava nezakazovala opětovné zapsání pozemku do zemědělského půdního fondu, ale naopak zakotvila mechanismy pro rozšiřování tohoto půdního fondu (§2 zákona č. 124/1976 Sb. a později zákon č. 344/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném od 1. 7. 1992). Stěžovatelka tvrdí, že v blíže neurčeném časovém úseku a podle ní jí neznámým rozhodnutím "následně došlo opět k zařazení předmětného pozemku do zemědělského půdního fondu". Tato skutečnost prý vyplývá z rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora, odboru životního prostředí ze dne 17. 5. 1999 č. j. ŽP/344/99, přičemž k tvrzenému opětovnému zápisu údajně došlo již přede dnem 17. 5. 1999. Tento zápis je relevantní především ve vztahu k možnému vydržení předmětného pozemku.
Odepření ochrany vlastnického práva stěžovatelky ze strany soudů prý spočívá v "nesprávném posouzení otázky vydržení vlastnického práva stěžovatelky k předmětnému pozemku". Do doby deseti let potřebné k vydržení vlastnického práva se prý má počítat i doba, po kterou byl v dobré víře právní předchůdce stěžovatelky - Pozemkový fond České republiky, resp. stát, jehož byl organizační složkou. Soudy tak podle názoru stěžovatelky neměly do vydržecí doby započíst dobu, kdy byl předmětný pozemek (údajně opětovně) zapsán jako součást zemědělského půdního fondu. Podle názoru stěžovatelky žalobce v řízení neprokázal, že do doby účinnosti zákona o půdě (tj. do 24. 6. 1991) nebyl předmětný pozemek součástí zemědělského půdního fondu.
Porušení svého práva na spravedlivý proces shledává stěžovatelka v údajně "nesprávném přenesení důkazního břemena z žalobce na žalovanou". Procesní obrana stěžovatelky, spočívající v jejím skutkovém tvrzení, že "u předmětného pozemku došlo k opětovnému zápisu do zemědělského půdního fondu, a to v době někdy po jeho trvalém vynětí z tohoto fondu, avšak přede dnem 17. 5. 1999", měla být vyvrácena žalobcem, neboť tomu prý výhradně přísluší vyvracet stěžovatelkou v průběhu řízení tvrzené skutečnosti. Soud prvního stupně prý v této souvislosti nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu, pokud "nepostavil najisto, jestli předmětný pozemek k datu účinnosti zákona o půdě byl či nebyl součástí zemědělského půdního fondu".
Podle názoru stěžovatelky měl nalézací soud postupovat podle ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a poučit účastníky řízení o způsobu prokázání této rozhodné skutečnosti. Uvedené "pochybení" prý nenapravil ani odvolací, resp. dovolací soud.
IV.
Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky uplatněné stěžovatelkou ve vztahu k napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení občanskoprávního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). V projednávané věci Ústavní soud žádné takové protiústavní vady nezjistil.
Je třeba konstatovat, že stěžovatelka staví svoji právní argumentaci na jiné skutkové verzi projednávané věci, než byla ta, která byla zjištěna a prokázána obecnými soudy. Námitky uplatněné stěžovatelkou mají povahu hypotetických tvrzení a jsou pouhou negací skutkových a právních závěrů obecných soudů. Ústavní soud však v napadených soudních rozhodnutích žádné protiústavní deficity neshledal.
Pro závěr, že Česká republika je vlastníkem předmětného pozemku, s právem hospodaření pro žalobce, si obecné soudy po doplnění dokazování opatřily dostatek věrohodných důkazů, kterými bylo jednoznačně prokázáno, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění byl předmětný pozemek již trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu a nemohl proto přejít na Pozemkový fond České republiky a ten jej ze stejného důvodu nemohl platně v roce 2005 převést na stěžovatelku. Takový závěr zejména podporovaly zápisy v operátu (tehdejší) evidence nemovitostí a v katastrálním operátu, kde byl předmětný pozemek (resp. pozemek parc. č. X5, z něho byl později vyčleněn) v letech 1982 až 1994 evidován jako manipulační plocha a nebyl součástí zemědělského půdního fondu. Před obecnými soudy nebyla potvrzena tvrzení stěžovatelky, že došlo k opětovnému začlenění sporného pozemku do zemědělského půdního fondu v době před nabytím účinnosti zákona o půdě.
Námitky, které stěžovatelka vznášela v souvislosti se správními rozhodnutími vydanými v období let 1994 až 1999, nejsou z hlediska data účinnosti zákona o půdě v projednávané věci relevantní a nemohly nijak zvrátit zjištěný skutkový stav dokazující, že předmětný pozemek (resp. pozemek parc. č. X5, jehož byl v té době sporný pozemek součástí), byl trvale vyňat ze zemědělského půdního fondu dlouho před účinností zákona o půdě. Pokud se týká námitky vydržení, kterou stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti opětovně předkládá k posouzení, je zřejmé, že i touto námitkou (byť nikoli shodně formulovanou) se obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly a v rozsahu stěžovatelkou předestřeném i vypořádaly.
Obecné soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o. s. ř., tj. jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, a jejich skutková zjištění odpovídají provedeným důkazům. Z takto řádně provedeného dokazování soudy vyvodily i odpovídající právní závěr. Stěžovatelka měla v průběhu několik let trvajícího řízení dostatek možností skutkově i právně argumentovat, přičemž bylo jen na ní, jaký způsob vedení procesní obrany proti žalobním tvrzením a žalobcem navrženým důkazům zvolí.
V případě námitky směřující k tomu, že soud prvního stupně údajně nepostupoval podle ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř., lze uvést, že ustanovení §118a o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě před tím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran, Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je závislá na vývoji projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Ve sporném řízení se primárně uplatňuje zásada projednací; tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně věcí účastníků řízení. Tato zásada nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu z procesních stran (shodně viz usnesení ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 3384/10, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 2895/14, ze dne 30. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1639/14 a řada dalších, uveřejněných v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
I tato námitka se však jeví ve světle průběhu řízení jako účelová, neboť stěžovatelce musel být právní názor soudu prvního stupně k projednávané věci znám již s ohledem na zrušující rozhodnutí odvolacího soudu a průběh doplnění dokazování.
Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů a ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv, a proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu