ECLI:CZ:US:2017:4.US.789.17.1
sp. zn. IV. ÚS 789/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti b - TECHNOLOGIE a. s., IČ 26714078, se sídlem Londýnská 57/376, 120 00 Praha 2, zastoupené Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem Pod Zámkem 477/18, 373 71, Rudolfov, proti usnesení ad 2) schůze věřitelů podle zápisu ze schůze věřitelů Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017 č. j. MSPH 93 INS 30443/2015-B-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "věřitelka č. 7") v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soud dne 15. 3. 2017 napadá v záhlaví tohoto usnesení označené usnesení pod bodem ad 2 podle zápisu ze schůze věřitelů Městského soudu v Praze konané dne 17. 1. 2017 v insolvenční věci dlužníka Václava Bervida, v němž soud věřitelům č. 6, 7 a 10 nepřiznal hlasovací právo. V napadeném usnesení Městského soudu v Praze shledává stěžovatelka porušení svého práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces podle článku 11 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného rozhodnutí, Městský soud v Praze (dále též "soud") usnesením ze dne 17. 10. 2016 č. j. MSPH 93 INS 30443/2015-A-52 ve věci dlužníka Václava Bervida rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů: 1) UniCredit Leasing CZ, a. s. a b) Komerční realitní s. r. o. tak, že na majetek dlužníka prohlásil konkurs a insolvenčním správcem soud ustanovil JUDr. Václava Kulhavého. Ze zprávy insolvenčního správce bylo zjištěno, že dlužník (fyzická osoba) není podnikatelem, a současně nemá více jak 50 věřitelů. Usnesením ze dne 18. 1. 2017 č. j. MSPH 93 INS 30443/2015-B-13 rozhodl Městský soud v Praze, že konkurs na majetek dlužníka bude projednáván jako nepatrný.
Na přezkumném jednání, konaném dne 17. 1. 2017, bylo do protokolu konstatováno, že se ho účastnili podle prezenční listiny insolvenční věřitelé č. 6, 7, 8 a 10. Předmětem přezkumného jednání je přezkoumání pohledávek věřitelů č. 1, 4 a 8 - 9, kteří své nátoky přihlásili v zákonné dvouměsíční lhůtě (§136 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), přičemž seznam těchto pohledávek byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku podle §189 odst. 3 insolvenčního zákona. Jednotlivé pohledávky věřitelů budou přezkoumány podle seznamu přihlášených pohledávek; výsledek přezkumného jednání bude do tohoto seznamu insolvenčním správcem zapsán a upravený seznam bude nedílnou součástí tohoto protokolu a rovněž bude zveřejněn v insolvenčním rejstříku. Současně bylo soudem konstatováno, že předmětem přezkumného jednání nejsou pohledávky věřitelů č. 3, 6 - 7 a 10, neboť tyto věřitele insolvenční správce vyzval k opravě a doplnění podle §188 insolvenčního zákona. Tyto pohledávky budou přezkoumány na zvláštním přezkumném jednání.
Na navazující schůzi věřitelů soud konstatoval, že s ohledem na závěry přezkumného jednání mají hlasovací právo věřitelé č. 1, 8 (P 8/1) a 9. Pod bodem ad 2) zápisu přítomní věřitelé, jejichž pohledávky dosud nebyly přezkoumány, tj. věřitelé č. 6, 7 a 10 navrhli, aby jim bylo přiznáno hlasovací právo. Na dotaz soudu insolvenční správce uvedl, že tyto věřitele byl nucen vyzvat k doplnění jejich přihlášek, a to s ohledem na nestandardnost půjček poskytnutých dlužníkovi, v některých případech i originálů příslušných listin. Insolvenční správce vyzval věřitele č. 6 a 7, zatím nemá zpět dodejky. Na to bylo vyhlášeno usnesení k bodu ad 2) programu, kterým soud věřitelům č. 6, 7 a 10 nepřiznal soud hlasovací právo s odůvodněním, že jde o pohledávky skutkově složité a soud zatím z přihlášek pohledávek a z jejich příloh nemá v tomto okamžiku za osvědčenou existenci těchto pohledávek. Soud zdůraznil, že záleží na tom, jestli tyto pohledávky, resp. přihlášky budou řádně doplněny. Nedostatečnou shledal soud i pohledávku věřitele č. 10. Soud uvedl, že pokud budou pohledávky popřeny, lze ohledně nich předpokládat provádění složitého dokazování.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přihláškou ze dne 16. 12. 2012, která je v předmětném insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze evidována pod č. P-7, č. ev. 7, přihlásila celkem patnáct dílčích pohledávek v celkové hodnotě cca 24 651 400,- Kč, předmětnou přihlášku následně doplnila dne 7. 2. 2017.
K odůvodnění napadeného usnesení městského soudu stěžovatelka poznamenává, že dne 23. 1. 2017 byla stěžovatelce doručena výzva k doplnění a opravě přihlášky. Tato výzva nebyla stěžovatelce (resp. jejím právnímu zástupci) zaslána před konáním přezkumného jednání, jak nesprávně uvedl insolvenční správce na přezkumném jednání dne 17. 1. 2017 podle protokolu o přezkumném jednání, resp. ani před konanou schůzí věřitelů. Tato skutečnost byla v rozporu s tvrzením insolvenčního správce, zachyceným v zápise ze schůze věřitelů, a byla následně podkladem pro napadené usnesení, jímž nebyla mimo jiné i stěžovatelce přiznáno hlasovací právo. Stěžovatelka tak prý až do konání schůze věřitelů nebyla informována o tom, že její přihlášku pohledávek je nutné opravit a doplnit, a že tedy nebude jinak oprávněna vykonávat práva věřitelky řádně přihlášené do insolvenčního řízení. Stěžovatelka rozporuje obsah výzvy a tvrdí, že její znění je neurčité a požadavky v ní obsažené (ověřené kopie listin) neodpovídají zákonu, resp. jdou nad jeho rámec.
Podle názoru stěžovatelky soud nesplnil svoji povinnost uloženou mu v ustanovení §52 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť měl zkoumat hlasovací právo u každého z věřitelů zvlášť. V odůvodnění napadeného usnesení měl proto městský soud uvést věřitele, kterým nebylo přiznáno hlasovací právo, jednotlivě, a odůvodnění jeho rozhodnutí mělo být řádné. Tomuto požadavku údajně napadené usnesení nevyhovuje, neboť jde prý o projev libovůle ze strany městského soudu a důvody v něm uvedené jsou z hlediska objektivních skutkových zjištění nepřezkoumatelné. Závěrem stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení se dotýká "samotné podstaty insolvenčního řízení" a navrhuje jeho přednostní projednání.
Na podporu své argumentace poukazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2372/11.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění dalších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou blíže specifikovány v ustanovení §72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Citovaná ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, jež je až krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve poté, co není možná náprava postupy před obecnými soudy, tedy poté, co byly řádně vyčerpány veškeré dostupné procesní prostředky obrany práv stěžovatelky.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že stěžovatelka napadá dílčí procesní rozhodnutí insolvenčního soudu o nepřiznání hlasovacího práva na schůzi věřitelů za situace, v níž bylo podle protokolu o přezkumném jednání konaném téhož dne krátce před schůzí věřitelů konstatováno, že předmětem přezkumného jednání nejsou pohledávky stěžovatelky s tím, že tyto pohledávky budou přezkoumány na zvláštním přezkumném jednání. Soud nepřiznal stěžovatelce (i dalším věřitelům) na následně konané schůzi věřitelů hlasovací právo z toho důvodu, že její pohledávky nebyly dosud přezkoumány, insolvenční správce ji vyzval k doplnění přihlášky, přičemž soud vzal za zjištěné, že jde o pohledávky skutkově složité a z dosud přihlášených pohledávek a z jejich příloh neměl soud za osvědčenou samotnou existenci těchto pohledávek (jde o pohledávky ze smluv o půjčkách, resp. zápůjčkách v celkové hodnotě více než 24 000 000,- Kč, uzavřených podle §657 a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.).
Od Ústavního soudu nelze očekávat, že bude vstupovat do probíhajících řízení u insolvenčního soudu a přezkoumávat jeho dílčí úkony a postup.
Stěžovatelka napadá pouze rozhodnutí procesního charakteru, které není konečným rozhodnutím ve věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti svůj návrh ve vztahu ke svým tvrzením o účelovosti výzvy insolvenčního správce k doplnění nijak blíže nekonkretizovala a nedoplnila (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). I když z přiložených listinných dokladů je zřejmé, že stěžovatelka ještě před podáním ústavní stížnosti (dne 7. 2. 2017) na výzvu insolvenčního správce k doplnění přihlášky reagovala, další procesní postup insolvenčního soudu. resp. insolvenční správce se však z předmětné ústavní stížnosti nepodává a její tvrzení ve vztahu k údajně nesprávnému postupu insolvenčního správce ve vztahu k doručené výzvě tak zůstávají nedoložená a nekonkrétní. Podle petitu ústavní stížnosti nelze dospět k závěru, že stěžovatelka svým návrhem brojí i proti této výzvě insolvenčního správce.
Úlohu Ústavního soudu nelze chápat takovým způsobem, že by byl povolán k přezkumu každého dílčího rozhodnutí insolvenčního soudu, proti němuž se nelze bezprostředně bránit opravnými prostředky, zvláště, jde-li o běžné procesní rozhodnutí týkající se hlasovacích práv na schůzi věřitelů, které může být na další schůzi revokováno poté, co bude na základě výzvy řádně doplněna přihláška (přihlášky) a přílohy pohledávek a pohledávky stěžovatelky budou dostatečným způsobem osvědčeny.
Je nutno zdůraznit, že insolvenční řízení v celém průběhu až do konečného rozhodnutí obsahuje celou řadu procesních rozhodnutí. Za dané situace je tedy nutno zvážit, zda právě usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto i o hlasovacím právu stěžovatelky jako věřitelky dlužníka Václava Bervida, může již samo o sobě zasáhnout do jejích základních práv. K takovému závěru však Ústavní soud v souladu s platnou judikaturou Ústavního soudu (viz např. stanovisko pléna p. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 ze dne 21. 4. 2015, ST 41/77 SbNU 963, nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 N 83/77 SbNU 197 a usnesení ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1639/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz) nedospěl.
Stěžovatelka nedoložila, že řádně vyčerpala v průběhu insolvenčního řízení všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů podle ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, neboť jde o návrh nepřípustný.
Ústavní soud neshledal důvod rozhodovat o návrhu stěžovatelky na vyslovení naléhavosti věci podle ustanovení §39 citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj