ECLI:CZ:US:2017:4.US.81.16.1
sp. zn. IV. ÚS 81/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Šmidrkala, zastoupeného JUDr. Ing Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2015 č. j. 3 Afs 47/2015-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí kasačního soudu, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Finanční úřad pro Královehradecký kraj (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 2. 4. 2013 č. j. 422536/13/2711-24806-601080 vyměřil stěžovateli penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za rok 2004 ve výši 6 010 007 Kč. Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně rozhodnutím ze dne 15. 11. 2013 č. j. 27105/13/5000-14104-706807 odvolání stěžovatele zamítlo, když ve vztahu k námitce stěžovatele, že již uplynula lhůta pro placení daně, uvedlo, že s ohledem na rozhodnutí o posečkání daně, doručené stěžovateli dne 8. 7. 2009, se lhůta pro vybrání nedoplatku na dani z příjmů přerušila, přičemž nová lhůta uplyne až dnem 31. 12. 2015. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 1. 2015 č. j. 31 Af 7/2014-38 správní žalobu stěžovatele zamítl, když dovodil, že stěžovatelova žádost ("o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí") musela směřovat k institutu posečkání daně, neboť jeho realizace má za následek, že po stanovenou dobu nelze výkon rozhodnutí provést. V souvislosti s tím dochází k přerušení promlčecí lhůty pro vybrání nedoplatku a platební výměr byl proto vydán v souladu se zákonem. V této souvislosti soud připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2011 č. j. 2 Afs 82/2010-56, podle něhož je rozhodnutí o posečkání daně úkonem směřujícím k vybrání daně a tedy přerušujícím lhůtu podle §70 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.").
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění v prvé řadě připomněl, že za nespornou skutečnost lze mimo jiné označit existenci rozhodnutí o posečkání daně ze dne 24. 6. 2009. Stěžovatel nic nenamítá ani proti účinkům, které mělo rozhodnutí o posečkání daně na běh prekluzivní lhůty k placení daně. Kasační soud dále poukázal na to, že se stěžovatel snažil docílit toho, aby do rozhodnutí soudu nebylo možné odvoláním napadená rozhodnutí (dodatečné platební výměry) nuceně vymoci, čemuž odpovídá institut posečkání daně (§60 zákona č. 337/1992 Sb.), který umožňuje daňovému subjektu dočasně odložit placení daně a tím ve své podstatě dosáhnout stejného výsledku, jako by rozhodnutí, kterým byla uložena daňová povinnost, ještě nebylo vykonatelné. Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci, že o posečkání daně bylo rozhodnuto snad jen proto, že správnímu orgánu takový postup vyhovoval. Takové spekulaci nenasvědčuje žádná relevantní okolnost, a to navíc za situace, kdy to byl právě stěžovatel, který k závěru odvolání připojil žádost a inicioval tím rozhodnutí správce daně.
Pokud nyní stěžovatel namítá, že rozhodnutí bylo výsledkem procesního formalismu, působí to spíše jako účelové tvrzení, jehož jediným záměrem je snaha vyhnout se placení penále, které vzniklo prodlením s úhradou daňových povinností a nikoliv, že by správce daně zanedbal povinnost plynoucí z ustanovení §21 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., když stěžovatele nevyzval k odstranění vad podání. Stěžovatel svou žádostí nemohl směřovat k odkladu (nenařízeného) výkonu rozhodnutí a správce daně proto vybíral z institutů, které by mohly mít vliv na jeho vykonatelnost, přičemž správně zvolil ten, jenž se nejvíce blížil záměru stěžovatele, o čemž ostatně svědčí i jeho další procesní pasivita. Stěžovatel se ostatně proti rozhodnutí o posečkání nijak nebránil až do chvíle, než začal kalkulovat s daňovou prekluzí. Kasační soud připomněl, že proti rozhodnutí o povolení posečkání daně není sice přípustné odvolání, nicméně správní žalobou toto rozhodnutí napadnout lze; uvedené okolnosti proto svědčí o tom, že se jedná přinejmenším o významnou indicii potvrzující, že byl postup správce daně správný a souladný se smyslem žádosti. Nejvyšší správní soud konečně poukázal na to, že i kdyby připustil, že příslušná část odvolání stěžovatele proti platebním výměrům na daň z příjmu skutečně směřovala k aplikaci §73 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. (když ovšem zdůraznil, že rozhodující nemůže být to, zda by takové žádosti bylo možné vyhovět, nýbrž co touto žádostí stěžovatel opravdu mínil), mohlo by být rozhodnutí finančního úřadu ve vztahu k §60 zákona č. 337/1992 Sb. pouze nezákonné, nikoli však nicotné. Stěžovatel se ovšem nezákonnosti u soudu nedovolal a v tom případě nepochybně platí presumpce správnosti uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že k prekluzi práva nedošlo a že správní orgány i krajský soud tuto klíčovou otázku posoudily věcně správně.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl dosavadní průběh řízení a poukázal na to, že mu byla doměřena daň vztahující se k roku 2004 z důvodu neunesení důkazního břemene a "je trestán skrze penále", když žil v domnění, že se jeho daňová povinnost vztahující se k roku 2004 nebude v roce 2013 již měnit a jeho daňové pochybení nemělo nikdy trestněprávní dopady. Uvedl, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo v důsledku popření smyslu a účelu zákona a stěžovatelova práva na ochranu dobré víry a pokojného stavu.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejzávažnější excesy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03).
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud musí v prvé řadě - ke stěžovateli namítanému porušení ústavně zaručených práv a zvláště práva zakotveného v čl. 36 Listiny - odkázat na svoji konstantní judikaturu. Podle ní by k takovému následku mohlo primárně dojít tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu (denegatio iustitiae), případně by zůstal v řízení nečinný bez zákonného důvodu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93). Taková situace však nenastala. Stěžovatel požíval adekvátního postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí krajského soudu podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se s námitkami v ní uvedenými důsledně vypořádal.
Ústavní soud ověřil, že správní soudy postupovaly v mezích zákona a vlastní právní názory dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (k tomu srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 226/98, II. ÚS 444/01, III. ÚS 455/02, I. ÚS 600/05, I. ÚS 671/06, I. ÚS 1728/07, IV. ÚS 3600/13, III. ÚS 181/14, III. ÚS 621/15). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry správních soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Navíc Ústavní soud připomíná, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl žádné další (ústavně) relevantní námitky, které by mohly vést k úvaze o porušení jim připomínaných ustanovení Listiny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu