ECLI:CZ:US:2018:1.US.1087.17.1
sp. zn. I. ÚS 1087/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 307/2016-18 ze dne 2. 2. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 37 Listiny.
Z přiložených podkladů vyplývá, že rozhodnutím č. j. X-PB ze dne 15. 9. 2015 Česká správa sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") zamítla námitky stěžovatelky a potvrdila své rozhodnutí č. j. X ze dne 24. 6. 2015, kterým byla pro nesplnění podmínek uvedených v §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta žádost stěžovatelky o přiznání invalidního důchodu.
Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 18 Ad 64/2015-62 ze dne 27. 10. 2016 jako nedůvodnou zamítl. Stejný osud stihl posléze kasační stížnost stěžovatelky, která byla napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Ads 307/2016-18 ze dne 2. 2. 2017 rovněž zamítnuta pro nedůvodnost.
Kasační soud se ztotožnil se zjištěním krajského soudu, že pokles pracovní schopnosti u stěžovatelky činí 20 %, což znamená, že nebyla překročena hranice pro přiznání invalidity. Na tomto závěru se shodly všechny ve věci vypracované posudky, tj. posudek posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Karviné ze dne 29. 5. 2015, posudek posudkového lékaře ČSSZ ze dne 3. 9. 2015 a zejména krajským soudem vyžádaný posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "posudková komise") ze dne 29. 1. 2016, doplněný na základě námitek stěžovatelky dne 21. 9. 2016, který oba soudy hodnotily jako správný, úplný a přesvědčivý. Podle správních soudů vycházela posudková komise z kompletní lékařské dokumentace, na jejímž základě posoudila zdravotní stav stěžovatelky souhrnně, s přihlédnutím ke všem stěžovatelkou tvrzeným obtížím (latentní tetanie, úzkostně-depresivní porucha, následky zlomeniny krčku pravého humeru a úrazu hlavy).
Toliko rozhodnutí Nejvyššího správního soudu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž namítla nesprávné zhodnocení jejího zdravotního stavu ze strany správních orgánů a následně soudů. Od samého počátku správního řízení podle svých slov poukazovala na konkrétní zdravotní dokumentaci a označovala relevantní důkazní prostředky, které svědčily o tom, že v řízení vypracované posudky jsou neobjektivní a nesprávné, pomíjejí vzájemné souvislosti jejího zdravotního postižení a nezohledňují adekvátně dopad jejího onemocnění na výkon předchozí pracovní činnosti - profese manikérky a pedikérky. Správní orgány, krajský soud i Nejvyšší správní soud tyto významné skutečnosti ovšem nereflektovaly, čímž porušily její ústavně zaručená práva.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně k tomu příslušným orgánům veřejné moci, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda jimi podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
V projednávané věci pochybení podobného charakteru Ústavní soud nenalezl. Dlužno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla totožné námitky, s nimiž vystupovala již v předchozím soudním řízení, se kterými se správní soudy podrobně vypořádaly. Jako poslední v pořadí tak učinil Nejvyšší správní soud, a to způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady. Není proto třeba, aby Ústavní soud jeho ústavně konformní argumentaci opakoval či doplňoval.
Samotný fakt, že výsledek řízení před správními orgány a následně obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelky, nelze přitom hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Neobstojí rovněž stěžovatelčino tvrzení o porušení rovnosti účastníků řízení. Rovné postavení účastníků řízení ve své podstatě znamená, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svoji záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. Z odůvodnění přiložených soudních rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatelka byla ve svých procesních právech krácena či dokonce výrazně znevýhodněna. Stěžovatelce nebylo bráněno v přístupu k soudu, byla jí dána možnost, aby uplatnila svoji argumentaci, navrhla důkazy k její podpoře, reagovala na návrhy a tvrzení ostatních účastníků řízení a čerpala opravné prostředky. Těchto práv stěžovatelka v souzené věci zjevně využila.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud tedy přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu