ECLI:CZ:US:2018:1.US.170.17.1
sp. zn. I. ÚS 170/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Klímy Handlíře, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4369/2016-402 ze dne 26. října 2016, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 336/2015-365 ze dne 16. března 2016 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 30 C 90/2013-290 ze dne 6. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení SYKOIZOL s. r. o., IČO 29072727, sídlem Příšov 86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice řízení se na stěžovateli domáhala v řízení před Okresním soudem Plzeň-město zaplacení 342 008 Kč jako kupní ceny odebraného stavebního materiálu. Soud žalobě vyhověl s tím, že podle skutkových zjištění vedlejší účastnice a stěžovatel v rámci podnikatelské činnosti ústně uzavřeli devět kupních smluv na dodávky stavebního materiálu, přičemž část dodávek za stěžovatele přebírali jeho spolupracovníci zmocnění k odebírání zboží. Dále soud shledal neplatným jednostranný zápočet pohledávky stěžovatele proto, že neprokázal, že by tato pohledávka byla splatná (neprokázal, že by vedlejší účastnici doručil příslušnou fakturu jako výzvu k plnění) a jednostranný zápočet byl neurčitý (nebyla zřejmá konkrétní pohledávka, na niž mělo být započteno).
2. Krajský soud v Plzni rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že jeho závěr o neplatnosti jednostranného započtení je správný. Stěžovatel byl řádně poučen o tom, že má prokázat, zda příslušná faktura byla vedlejší účastnici doručena, kdy k tomu došlo a jakým způsobem. Stěžovatel však v rámci řízení nepředložil důkazy o tom, že vedlejší účastnici vyzval k plnění a tedy že započítávaná pohledávka byla splatná (ohledně splatnosti nese důkazní břemeno). Je přitom rozdíl mezi vznikem povinnosti samé (povinnost vedlejší účastnice splnit dluh) a dobou k jejímu splnění jako splatností dluhu. Ta nebyla sjednána, závisela tedy na řádné výzvě stěžovatele. K započtení nedošlo ani v průběhu odvolací řízení, neboť stěžovatel stále neprokázal, že vedlejší účastnici vyzval k plnění. Závěrem se odvolací soud ztotožnil i s tím, že zápočty ze strany stěžovatele byly i neurčité.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl z části jako nepřípustné ze zákona, z části jako směřující proti otázkám, na nichž není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Nepřípustnost ze zákona shledal v tom, že jednotlivé kupní smlouvy zakládají samostatné nároky se samostatným skutkovým základem. Pouze část těchto nároků přesahuje v dovolacím řízení předvídaný limit 50 000 Kč. Pokud bylo odvolací rozhodnutí založeno na tom, že stěžovatel neprokázal splatnost započítávané pohledávky, nelze v dovolacím řízení řešit otázku, zda k určitosti zápočtu stačí povědomí vedlejší účastnice o výši pohledávky. Polemika se závěrem o výzvě k plnění je nepřípustná, neboť směřuje do skutkových závěrů. Druhému úkonu započtení pak opět nepředcházela výzva k plnění.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského a okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřoval v tom, že se Nejvyšší soud odchýlil od závěru nálezu sp. zn. IV. ÚS 3153/15 ze dne 27. 9. 2016, podle něhož je jen na žalobci, zda kumuluje uplatněné nároky. Nároky z dílčích kupních smluv také nebyly nároky se samostatným skutkovým základem, neboť vycházely z dlouhodobé obchodní praxe, kterou lze chápat jako konkludentní rámcové ujednání.
5. V době zápočtu ze strany stěžovatele byla výše pohledávky vedlejší účastnici nepochybně známa, Nejvyšší soud se za takové situace měl zabývat otázkou, zda pro započtení stačí vědomí vedlejší účastnice o výši pohledávky, nebo zda je třeba formalisticky trvat na prokázání přesného okamžiku doručení faktury. Jednatel vedlejší účastnice přitom v průběhu ústního jednání hovořil o tom, že mu určitá faktura byla doručena, zpochybňoval její výši. K diskusi o výši faktury došlo před doručením zápočtu ze strany stěžovatele. Z logiky věci nelze tvrdit, že dlužník, který nesouhlasí s výší vyúčtování, nebyl k plnění vyzván. Soudy také nevzaly v potaz, že k výzvě mohlo dojít i jinak, nejen fakturou. Je nespravedlivé, že by stěžovatel měl být ve sporu neúspěšný jen proto, že předmětnou fakturu předal osobně a není tak schopen pro časový odstup prokázat přesné okolnosti doručení. Stěžovatel také výzvu k plnění spolu se zápočtem doručil postupníkovi pohledávky vedlejší účastnice, o čemž vedlejší účastnice byla informována jak ze strany postupníka, tak při soudním jednání. Výzva se tak dostala do její dispozice. Nejvyšší soud se v rozhodnutí o dovolání také nevypořádal s tím, že výzva k plnění může být vůči dlužníku uplatněna při soudním jednání.
6. Co se týče neprokázání existence výzvy k plnění, stěžovatel také namítl, že v průběhu řízení před nalézacím a odvolacím soudem nebyl poučen o tom, že soud nemá splatnost pohledávky za prokázanou. Stěžovatel měl za to, že sporná je jen výše započítávané pohledávky a k tomu vedl dokazování. Tvrzení vedlejší účastnice o tom, že jí byla doručena faktura na nižší částku pak měla prokazovat vedlejší účastnice. Napadená rozhodnutí jsou překvapivá a obecné soudy se měly, pokud fakturu nepovažovaly za doručenou, zabývat i tím, zda splatnost nenastala s ohledem na jiné, v řízení prokázané skutečnosti.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s rozhodnutím dovolacího soudu o tom, že dovolání není přípustné v části, v níž odvolací soud rozhodl o dílčích nárocích ze smluv nepřesahujících 50 000 Kč, a též o tom, zda je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na posouzení určitosti výzvy k plnění, resp. povědomí vedlejší účastnice o výši pohledávky stěžovatele při obdržení zápočtu.
9. V tomto pořadí však Ústavní soud předložené otázky neposuzoval. Pokud by totiž závěry Nejvyššího soudu k druhému okruhu otázek byly ústavně akceptovatelné (tj. stěžovatel efektivně nevyčerpal dovolání, neboť zpochybnil otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu není založeno), nemůže mít případně neústavní posouzení přípustnosti dovolání části nároků vliv na výsledek věci: zásadní otázka předložená stěžovatelem je totiž pro jednotlivé nároky stejná bez ohledu na spornou částku.
10. Co se týče argumentace stěžovatele k otázce platnosti zápočtu jeho pohledávky vůči vedlejší účastnici, je pro posouzení podstatný skutkový stav zjištěný obecnými soudy. Ten stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě nezpochybňuje: první zápočet směřoval vůči jiné osobě než vůči vedlejší účastnici (proti postupníkovi). Druhý zápočet pak sice směřoval vůči vedlejší účastnici, ale neobsahoval výzvu k plnění (to stěžovatel připustil na str. 11 ústavní stížnosti). Za takového stavu není nijak extrémní závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel neprokázal, že by vedlejší účastnici vyzval k plnění a jeho pohledávka se tím stala splatnou: první zápočet stěžovatele nesměřoval vůči vedlejší účastnici, takže stěží mohl být posouzen jako výzva věřitele vůči dlužníku. Druhý zápočet pak výzvu ani neobsahoval.
11. Namítal-li stěžovatel, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že existence výzvy k plnění vůči vedlejší účastnici plyne i z jiných skutečností prokázaných v průběhu řízení, zejména pak z e-mailové korespondence s vedlejší účastnicí o výši započítávané pohledávky a také z povědomí vedlejší účastnice o výši této pohledávky v průběhu soudního řízení, lze odkázat na str. 6 rozhodnutí odvolacího soudu, který způsobem z ústavních hledisek dostatečným vysvětlil, že je rozdíl mezi výši pohledávky a její splatností (rozdíl vzniku povinnosti a doby k jejímu splnění). Ze samotného sporu (vyjednávání) o výši pohledávky mezi dlužníkem a věřitelem nutně neplyne, že tato pohledávka je i splatná. Za takového stavu bylo na stěžovateli, aby prokázal, že jím započítávaná pohledávka byla k započtení způsobilá.
12. V toto ohledu je pak akceptovatelný i závěr rozhodnutí dovolacího soudu o tom, že právní otázka předložená stěžovatelem je pro řešení věci bez významu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na ní není založeno. Právní závěr, že pohledávka stěžovatele není způsobilá k započtení, protože neprokázal, že je splatná, totiž nezávisí na tom, zda vedlejší účastnice věděla o výši této pohledávky, ale na tom, zda byla k plnění vyzvána (při absenci jiného způsobu určení splatnosti).
13. K námitce překvapivosti napadených rozhodnutí, neboť stěžovatel nebyl poučen o tom, že soud nemá splatnost započítávané pohledávky za prokázanou, lze odkázat na str. 12 ústavní stížnosti, kde sám uvádí, že byl nalézacím soudem ve vztahu k započítávané pohledávce poučen o tom, že má prokazovat rozsah prací, cenu a splatnost, a že má prokázat, že fakturu na tyto práce doručil vedlejší účastnici (to odpovídá i str. 9-10 rozsudku okresního soudu, kde soud uvádí, o čem stěžovatele poučil a proč jej nemohl poučit ještě podrobněji). Za tohoto stavu lze napadená rozhodnutí stěží považovat za překvapivá v pojetí judikatury Ústavního soudu: stěžovateli nebyla odňata možnost skutkově a právně argumentovat k podstatě věci a k rozhodným okolnostem [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].
14. K námitce stěžovatele, že takto koncipované poučení je z hlediska §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu nedostatečné a že soud nesprávně posoudil rozložení důkazního břemene, lze jen stručně konstatovat, že jde o otázky procesního práva, které stěžovatel mohl a měl řádně formulovat v dovolacím řízení [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
15. Nejvyšší soud tedy ústavně významným způsobem nepochybil při posouzení dovolání v části, v níž je považoval za přípustné: stěžovatel v dovolacím řízení nezpochybnil otázky rozhodné pro posouzení věci. Nebylo proto třeba se zabývat možnými dopady závěrů nálezu sp. zn. IV. ÚS 3153/15 na dovolací řízení (srov. výše odst. 9). Tato otázka tak zůstává otevřená (Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 ze dne 22. 9. 2016, č. 22/2018 Sb. NS, tento nález ještě nemohl zohlednit).
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu