ECLI:CZ:US:2018:1.US.2082.17.2
sp. zn. I. ÚS 2082/17
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 21. června 2018 sp. zn. I. ÚS 2082/17 ve věci ústavní stížnosti Zdeněk - Sun, s. r. o., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Pavlem Gazárkem, advokátem, se sídlem Blatnice pod Svatým Antonínkem 462, Blatnice pod Svatým Antonínkem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017 č. j. 9 As 146/2016-366 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 71/2014-544 o zrušení rozhodnutí o udělení licence stěžovatelce k výrobě elektřiny.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení
Energetický regulační úřad rozhodnutím č. j. 13916-26/2010-ERU ze dne 31. 12. 2010 udělil stěžovatelce licenci k výrobě elektřiny ve fotovoltaické elektrárně (dále jen "původní rozhodnutí o udělení licence"). Energetický regulační úřad následně rozhodnutím ze dne 14. 10. 2013 povolil obnovu řízení, na jehož základě rozhodnutím ze dne 17. 1. 2014 byla stěžovatelce licence k výrobě elektřiny ve fotovoltaické elektrárně udělena (na dobu 25 let) s účinky ode dne 31. 12. 2010, který byl i dnem vzniku oprávnění k licencované činnosti a termínem zahájení licencované činnosti (dále jen "rozhodnutí o udělení licence"). Rozhodnutím o udělení licence bylo původní rozhodnutí o udělení licence zrušeno, a to ke dni 31. 12. 2010.
Nejvyšší státní zástupce rozhodnutí o udělení licence napadl žalobou k ochraně veřejného zájmu, které Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 71/2014-544 (dále jen "rozsudek krajského soudu") vyhověl a rozhodnutí o udělení licence zrušil a věc vrátil Energetickému regulačnímu úřadu k dalšímu řízení (výrok I rozsudku) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III rozsudku).
Pokud jde o aktivní procesní legitimaci nejvyššího státního zástupce, krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 5. 11. 2007 sp. zn. 8 As 27/2006) dospěl k závěru, že nejvyšší státní zástupce v posuzované věci k podání žaloby aktivně legitimován je, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů, neboť úvaha, zda je v konkrétní věci dán závažný veřejný zájem jako podmínka pro podání této žaloby, je vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci a nepodléhá přezkumu správními soudy.
Krajský soud dále uvedl, že v licenčním řízení je žadatel o licenci povinen doložit splnění technických předpokladů mj. dokladem prokazujícím zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce. Podle závěru krajského soudu uvedená podmínka pro rozhodnutí o udělení licence nebyla splněna, neboť předložené revizní zprávy nebyly způsobilé technické předpoklady prokázat. Stěžovatelka ve vztahu k nízkonapěťové části elektrárny prokazovala bezpečnost nejprve zprávou o výchozí revizi ze dne 6. 12. 2010, u které krajský soud dospěl k závěru, že ji jako celek nelze považovat za důkaz prokazující bezpečnost elektrárny, neboť se zjevně jedná o zprávu zpracovanou tzv. od stolu, toliko na základě předložených podkladů (zejména projektové dokumentace). Dne 20. 12. 2010 nebyla elektrárna dokončena a revizní zpráva zpracovaná o více než dva týdny dříve nemohla dokládat bezpečnost celé elektrárny, neboť revizní technik nemohl elektrárnu řádně prohlédnout a zrevidovat.
Stěžovatelka prokazovala bezpečnost elektrárny i zprávou o revizi ze dne 30. 12. 2010, kterou stěžovatelka předložila poprvé v řízení o obnově dne 30. 9. 2011. Krajský soud k této zprávě uvedl, že i kdyby připustil, že příslušný revizní technik skutečně revizi uskutečnil ve dnech 28. a 29. 12. 2010 a revizní zprávu zpracoval dne 30. 12. 2010, nemůže tato revizní zpráva prokazovat bezpečnost předmětné elektrárny, neboť se nevztahuje k celé elektrárně, ale toliko k její části a ve zbytku je tato revizní zpráva opsána jednak z revizní zprávy ze dne 6. 12. 2010 (která není řádnou revizní zprávou, a z údajů v ní obsažených tedy nelze vycházet) a jednak z projektové dokumentace.
Stěžovatelkou dříve předloženou revizní zprávu ze dne 28. 12. 2010 nelze rovněž považovat za řádnou, neboť byla shledána falešnou již v řízení o obnově - příslušný revizní technik popřel, že by ji vyhotovil, což žádný z účastníků řízení před krajským soudem ani stěžovatelka sama nezpochybňovali.
Krajský soud proto uzavřel, že v daném případě žádná z předložených revizních zpráv (ani všechny revizní zprávy dohromady) neprokazuje bezpečnost elektrárny v celé její nízkonapěťové části. V závěru napadeného rozsudku krajský soud uvedl, že s ohledem na to, že to byla právě stěžovatelka, která jako žadatelka o licenci předkládala revizní zprávy ze dne 6. 12. 2010 a ze dne 30. 12. 2010, nemohla být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení licence, neboť nemohla s ohledem na stav elektrárny, její rozsah a dobu provádění revizí důvodně předpokládat, že se jedná o revizní zprávy řádné. Zřejmý nedostatek dobré víry na straně stěžovatelky podle krajského soudu plyne i z toho, že stěžovatelka v řízení před žalovaným předložila falešnou revizní zprávu ze dne 28. 12. 2010. Byla-li by totiž v dobré víře, že splňuje předpoklady pro udělení licence, včetně prokázání bezpečnosti (revizní zprávou), jistě by tak nečinila.
Následné kasační stížnosti Energetického regulačního úřadu i stěžovatelky, která před krajským soudem vystupovala jako osoba zúčastněná na řízení, Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se s krajským soudem v tom, že posouzení závažného veřejného zájmu k podání žaloby nenáleží soudu, ale pouze nejvyššímu státnímu zástupci jako žalobci zastupujícímu veřejný zájem. Dále Nejvyšší správní soud v souladu s rozsudkem krajského soudu dospěl k závěru, že: "Revizní zprávy předložené ve správním řízení svým obsahem buď neodpovídaly stavu, ve kterém se elektrárna k rozhodnému dni nacházela, nebo byly zfalšované, nebo nebyly vyhotoveny po fyzické kontrole elektrárny a současně žalovanému předloženy k pozdějšímu datu, než je datum, ke kterému byla licence vydána. Nelze z nich tedy vycházet, což samo o sobě stačí ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí o udělení licence. Je-li zpráva o provedené revizi nepravdivá, nemůže být způsobilým podkladem pro uložení licence" (bod 117 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Ústavní soud usnesením ze dne 15. 8. 2017 č. j. I. ÚS 2082/17-53 rozhodl, že vykonatelnost výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 71/2014-544 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o nyní posuzované ústavní stížnosti.
II. Rekapitulace ústavní stížnosti
Proti postupu nejvyššího státního zástupce spočívajícímu v podání žaloby a výše uvedeným rozhodnutím krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatelka je přesvědčena, že soudní řízení vedené před správními soudy bylo již od počátku stiženo vadou spočívající v neodůvodnění závažného veřejného zájmu k podání žaloby ze strany nejvyššího státního zástupce.
Dále stěžovatelka namítá, že závěr správních soudů - že se zpráva o revizi musí vztahovat k celé nízkonapěťové části fotovoltaické elektrárny, která musí být stavebně dokončena ve všech součástech stavby přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení - nemohl být stěžovatelkou objektivně předvídán, neboť nevyplýval z právní úpravy, a navíc jde o otázku odbornou, nikoliv právní, a proto mělo být v řízení před správními soudy připuštěno provedení důkazů znaleckými posudky, které stěžovatelka navrhovala. V této souvislosti stěžovatelka dále namítá, že tento závěr je rovněž v rozporu s některými rozhodnutími jiných senátů Nejvyššího správního soudu, kterými byly ve skutkově obdobných věcech udělené licence ponechány v platnosti.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem správních soudů, podle kterého znalecké posudky vyhotovené později nemohou doložit splnění předpokladů pro udělení licence, které měly nastat předtím, než byly znalecké posudky vypracovány.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá také porušení zásady proporcionality a ochrany dobré víry. Argumentuje tím, že pokud jí státní úřad udělil právo na podkladě řádně podané žádosti, jež byla podána v dobré víře stěžovatelky, následné zrušení práva přiznaného na podkladě této žádosti nesplňuje požadavek zákonnosti ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Podle stěžovatelky byl Energetický regulační úřad povinen posuzovat její žádost s vysokou pečlivostí a tak, aby v době rozhodování o žádosti odhalil případné nedostatky. Pokud odhalí nedostatky až následně, přiznané právo stěžovatelce nelze již odebrat, a tím napravovat pochybení úřadu. Toto platí i navzdory tomu, že je ve veřejném zájmu státu odhalit a případně napravit vadný postup státního úřadu. Přitom dobrá víra stěžovatelky byla dána nejen k samotnému rozhodnutí o udělení licence, že je zákonné a správné, ale i k revizní zprávě, neboť ta byla zpracována technikem, jemuž k jejímu vyhotovení udělil příslušné oprávnění stát.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, advokátem zastoupenou a oprávněnou stěžovatelkou, která vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná v rozsahu směřujícím proti rozhodnutím v záhlaví uvedených soudů.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížností se tak lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Tyto podmínky jsou ale splněny i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
Zrušil-li správní soud rozhodnutí o udělení licence s odstupem několika let a věc vrátil Energetickému regulačnímu úřadu k dalšímu řízení, je zřejmé, že v tomto dalším řízení bude Energetický regulační úřad rozhodovat o udělení licence ke dni případného rozhodnutí, nikoliv opět ke dni 31. 12. 2010. V dalším správním či soudním řízení může být poskytnuta ochrana právu stěžovatelky podnikat za zákonem stanovených podmínek. Vydáním nové licence však nelze ovlivnit podmínky státní podpory, za nichž je tato podnikatelská činnost vykonávána. Nové licenční řízení se touto otázkou zabývat nemůže a ani v navazujícím řízení před správními soudy stěžovatelka nemá jak dosáhnout ochrany svého tvrzeného práva, které má ve své podstatě spočívat v nároku na výkupní ceny elektřiny pro výrobny uvedené do provozu do 31. 12. 2010. V řízení před správními soudy lze totiž řešit pouze otázku zákonnosti nového rozhodnutí o udělení licence, které však soudy zjevně nemohou shledat nezákonným proto, že předchozí rozhodnutí o udělení licence bylo nesprávně, nezákonně či neústavně zrušeno. Ze stejného důvodu pak nelze v případném řízení o ústavní stížnosti proti těmto navazujícím rozhodnutím správních soudů poskytnout ochranu proti původním kasačním rozhodnutím správních soudů, neboť předmět nově vydaných soudních rozhodnutí by se týkal pouze nového rozhodnutí o udělení licence (srov. §75, 76 a 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů).
Za stávajícího právního stavu, který neumožňuje navrácení do původního stavu (např. zpětným vydáním licence, mimořádným přiznáním dřívější výkupní ceny), tedy nelze dospět k závěru, že v dalším řízení o jiných procesních prostředcích ochrany práva bude možné poskytnout ochranu tvrzenému nároku stěžovatelky na státem garantované výkupní ceny vázané na původní rozhodnutí o licenci a s tím spojenému legitimnímu očekávání a důvěře v zákonnost postupu orgánů veřejné moci. V této otázce jde tedy o rozhodnutí konečné, a ústavní stížnost je proto přípustná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 (N 105/89 SbNU 543)].
IV. Vlastní posouzení
Ústavní soud předně upozorňuje, že se některými otázkami obsaženými ve vznesených námitkách stěžovatelky nedávno zabýval v nálezu ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16, dostupném na http://nalus.usoud.cz. Od svých závěrů obsažených v uvedeném nálezu nemá Ústavní soud důvod se v nyní posuzované věci odchýlit, a proto je na něj dále odkazováno.
Ústavní soud stěžovatelce nemůže přisvědčit v tom, že by k porušení jejích základních práv mohlo dojít postupem nejvyššího státního zástupce spočívajícím v neodůvodnění závažného veřejného zájmu k podání žaloby podle §66 odst. 2 soudního řádu správního. Závažný veřejný zájem podle §66 odst. 2 soudního řádu správního hodnotí pouze nejvyšší státní zástupce, přičemž tato jeho úvaha nepodléhá přezkumu správními soudy. Samotný návrh k soudu bezprostředně nezasahuje do konkrétních ústavně zaručených práv oprávněného z naříkaného rozhodnutí [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3189/16 ze dne 3. 4. 2018 (N 66/89 SbNU 43) a sp. zn. Pl. ÚS 43/93 ze dne 12. 4. 1994 (N 16/1 SbNU 113; 91/1994 Sb.)], přičemž o takto uplatněném návrhu pak rozhoduje soud. Případné dotčení základních práv či svobod je tak stále pod soudní kontrolou a k případnému zásahu (zde zejména do dříve nabytých práv) dochází právě až soudním rozhodnutím (nález sp. zn. I. ÚS 946/16).
Napadá-li stěžovatelka závěr správních soudů, že se zpráva o revizi musí vztahovat k celé, stavebně dokončené, nízkonapěťové části fotovoltaické elektrárny, Ústavní soud připomíná, že snaha stěžovatelky vyřešit v řízení o ústavní stížnosti otázku prokazování technických předpokladů k rozhodnutí o udělení licence se míjí s ústavně vymezeným postavením Ústavního soudu jako soudního orgánu ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Polemika se závěry Nejvyššího správního soudu o tom, jaké podklady bylo třeba předložit a jak technické předpoklady prokazovat je zjevně otázkou podústavního (zákonného a podzákonného) práva, jejíž řešení Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť je to ex constitutione Nejvyšší správní soud, jemuž jako vrcholnému soudnímu orgánu náleží zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci správních soudů (čl. 92 Ústavy ve spojení s §12 soudního řádu správního).
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, o což v této otázce šlo výlučně, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Takový závěr namístě není. Nejvyšší správní soud k tomu v odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že tyto otázky - zda je k provedení revize nutno, aby byla elektrárna kompletně dokončená, a zda je posouzení technické způsobilosti energetického zařízení otázkou právní či odbornou - není nutné posuzovat, neboť by nemohly žádným způsobem nepravdivost revizních zpráv zhojit. Nejvyšší správní soud konstatoval: "[r]evizní zprávy předložené ve správním řízení svým obsahem buď neodpovídaly stavu, ve kterém se elektrárna k rozhodnému dni nacházela, nebo byly zfalšované, nebo nebyly vyhotoveny po fyzické kontrole elektrárny a současně žalovanému předloženy k pozdějšímu datu, než je datum, ke kterému byla licence vydána. Nelze z nich tedy vycházet, což samo o sobě stačí ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí o udělení licence. Je-li zpráva o provedené revizi nepravdivá, nemůže být způsobilým podkladem pro uložení licence" (body 117 a 118 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Nesouhlas stěžovatelky s tímto závěrem, který Nejvyšší správní soud odpovídajícím způsobem odůvodnil, je jen pokračováním podústavní polemiky a snahou o přezkum věci Ústavním soudem v postavení další (třetí) soudní instance. Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, ani namítá-li rozpor uvedeného závěru Nejvyššího správního soudu s některými rozhodnutími jiných senátů téhož soudu, na které stěžovatelka obecně odkazuje, neboť žádný z rozsudků Nejvyššího správního soudu, kterých se stěžovatelka takto dovolává, není v rozporu s předmětným závěrem - že ke zrušení rozhodnutí o udělení licence správním soudem stačí, jsou-li zprávy o provedené revizi nepravdivé, a nemohou být proto způsobilým podkladem pro udělení licence - přičemž závěr o jejich nepravdivosti odpovídá vždy konkrétním skutkovým okolnostem daného případu.
Namítala-li stěžovatelka porušení svých práv tím, že krajský soud neprovedl jí navrhované důkazy, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází mimo jiné zásada volného hodnocení důkazů, z níž vyplývá, že soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Je na soudech, aby zhodnotily, zda jimi provedené důkazy umožňují s praktickou jistotou učinit závěr o existenci relevantních skutkových okolností. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Jeho zásah přichází v úvahu pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud jsou soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
Takové vady však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Nejvyšší správní soud dospěl v souvislosti s důkazy navrženými stěžovatelkou k závěru, že znalecký posudek vyjadřující se k určité situaci zpětně může vycházet pouze ze zaznamenaných podkladů. Takový znalecký posudek může pouze potvrdit, zda revizní zpráva (či jiný znalecký posudek) obsahuje všechny potřebné formální znaky, popř. zda není vnitřně rozporná. Nemůže však vypovídat o stavu určitého zařízení či stavby k danému datu, jelikož znalec vyhotovující posudek nemohl zpětně stavbu či zařízení podrobit svému posouzení. Uvedený závěr vychází z předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou jmenovaný soud v napadeném rozsudku odkazuje (rozsudek ze dne 28. 5. 2015 sp. zn. 6 As 173/2014 a rozsudek ze dne 10. 12. 2015 sp. zn. 7 As 204/2015).
Ústavní soud k uvedenému navíc dodává, že stěžovatelka, která měla před krajským soudem postavení osoby zúčastněné na řízení, měla ústavně zaručené právo se v řízení vyjadřovat, ale neprovedením důkazů, které navrhovala, ani nemohla být z hlediska jejího postavení v řízení před krajským soudem zasažena její ústavně zaručená procesní práva (k tomu blíže viz nález sp. zn. I. ÚS 946/16).
Pokud jde o námitky stěžovatelky ohledně porušení zásady proporcionality a ochrany dobré víry, poukazuje Ústavní soud na závěry správních soudů, které Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul následovně: "V nyní posuzované věci nejde o to, že ke dni vypracování první, druhé či třetí revizní zprávy nebylo nainstalováno určité zanedbatelné procento solárních panelů, a tuto skutečnost by OZNŘ (tj. stěžovatelka - poznámka Ústavního soudu) žalovanému (tj. Energetický regulační úřad - poznámka Ústavního soudu) žádným způsoben nezastírala. Naopak v nyní posuzované věci, OZNŘ v licenčním řízení předkládala buď nepravdivé, nebo dokonce zfalšované revizní zprávy, a snažila se tak vzbudit zdání, které neodpovídalo realitě. O nepravdivosti revizní zprávy ze dne 6. 12. 2010 prokazatelně věděla. Odstranění těchto nedostatků měla prokázat právě v pořadí druhá předložená revizní zpráva, na kterou se stěžovatelka při ohledání dne 31. 12. 2010 sama odkazovala, aby poté, kdy se ukázalo, že je zfalšovaná, tvrdila, že vůbec neví, kdo tuto zprávu ve správním řízení předložil. Soud je přesvědčen, že veškeré kroky stěžovatelky nebyly činěny v dobré víře, že splnila zákonem stanovené předpoklady pro udělení licence, ale naopak byly činěny za jediným účelem, a to dosáhnout vydání licence do 31. 12. 2010 a zabezpečit tak dosavadní výši státní podpory, a to bez ohledu na pravdivost předkládaných podkladů. To se jí nakonec předložením zfalšované revizní zprávy podařilo. Jakmile se ukázalo, že je v pořadí druhá revizní zpráva padělkem, objevila se v obnoveném řízení v pořadí třetí revizní zpráva. Skutečnost, že žalovaný tyto revizní zprávy bez hlubšího zkoumání aproboval (a to jak druhou revizní zprávu v původním licenčním řízení, tak připuštěním bez dalšího zcela nově objevené zprávy ze dne 30. 12. 2010 v obnoveném licenčním řízení), svědčí o nezákonnosti jeho rozhodnutí a selhání příslušných odpovědných pracovníků. Nezákonnost napadených rozhodnutí však nemůže mít sama o sobě za následek prokázání dobré víry na straně stěžovatelky" (bod 115 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu, které vychází ze závěrů krajského soudu, shledal Ústavní soud ústavně konformními, oba správní soudy - i s ohledem na shora uvedené - tyto své závěry řádně odůvodnily a jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozsudcích (na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje), považuje Ústavní soud za srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Jestliže stěžovatelka v licenčním řízení ve snaze vzbudit zdání, které neodpovídalo realitě, předkládala nepravdivé revizní zprávy a v jednom případě dokonce zfalšovanou revizní zprávu, lze uvedené jednání stěžovatelky zařadit do třetí modelové skupiny situací, tak jak je vymezil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16, podle kterého "[t]řetí skupinu pak představuje nezákonnost způsobená především či výlučně ze strany oprávněného ze správního rozhodnutí. Půjde zejména o situace, v nichž oprávněný orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu). Za takové situace nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní soud přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob)". Blíže k modelovým skupinám situací, v jejichž mezích mají být jednotlivé případy hodnoceny z hlediska dobré víry, důvěry v zákonnost vydaných rozhodnutí, ale i podílu na důvodech jejich nezákonnosti, viz nález sp. zn. I. ÚS 946/16.
Jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, nezákonnost rozhodnutí přijatého za takových okolností pak musí jít plně k tíži stěžovatelky, neboť nezákonnost rozhodnutí o licenci způsobila především vlastním protiprávním jednáním. Za takového stavu stěžovatelce nesvědčila ani dobrá víra, ani důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o licenci. Nemůže tedy mít ani legitimní očekávání ve vztahu k nabytí státní podpory a ochraně již vložených investic do zařízení výrobny, neboť takové očekávání se může vztahovat zásadně jen k následkům jednání po právu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 946/16).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud závěrem konstatuje, že nezjistil porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud závěrem poznamenává, že vykonatelnost výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2016 č. j. 62 A 71/2014-544 byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. I. ÚS 2082/17-53 odložena do rozhodnutí o věci samé; jeho vydáním pozbývá odkazované usnesení Ústavního soudu platnosti, aniž by muselo být formálně rušeno (§80 odst. 3 per analogiam zákona o Ústavním soudu).