ECLI:CZ:US:2018:1.US.2166.18.1
sp. zn. I. ÚS 2166/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. H., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Václavská 20, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2018 č. j. 61 Co 92/2018-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 odst. 1 a odst. 2, čl. 5, čl. 12 odst. 1 a odst. 2, čl. 28 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 3. 2018 č. j. 13 P 13/2011-9.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření, kterým by byl upraven styk s nezletilým synem v období od 8. 3. do 27. 4. 2018. Návrh byl odůvodněn tím, že stěžovatel chce syna připravit na zkoušky na víceleté gymnázium a v tomto termínu se rovněž příjímací zkoušky mají konat. Oba soudy dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal potřebu zatímní úpravy styku nezletilého.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že byl prakticky vyloučen z možnosti podílet se na rozhodování o volbě školy pro dítě, když soudy zmařily možnost nástupu do školy podle výběru otce a zmařily účel řízení o rozhodnutí, kam bude nezletilý docházet do školy. Bylo zasaženo do jeho povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, konkrétně v zajišťování vzdělávání dítěte. Soudům vytýká, že nezjistily stanovisko nezletilého. Zmařením přijímacího řízení na víceleté gymnázium v Praze tak soud zásadním způsobem sekundárně ovlivnil i rozhodování ve věci samé, když opět zakonzervoval bydliště dítěte u matky.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jimi definitivně nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí mu předcházející, mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a netrpělo ani svévolí ve smyslu čl. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 36 Listiny. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Soud může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků. Zaměřuje se na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení a nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí okresního soudu za dostatečná. Odvolací soud se konkrétně vypořádal s námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti). Soudy vycházely ze zjištění, že syn byl po osmiletém řízení svěřen do péče matky, otec má upravený styk se synem pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 6. 2015 č. j. 13 P 13/2011-3955 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2015 č. j. 10 Co 325/2015-4069 (ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 611/16 jako zjevně neopodstatněná). Návrh otce na změnu výchovy a výživy byl dosud nepravomocným rozhodnutím zamítnut. Rozhodnutí soudu, podle kterého je nezletilý v péči matky, u níž má také bydliště, tedy zůstává v platnosti. Rodiče se na výběru školy mimo místa bydliště syna nedohodli a není dán důvod, proč by měl být syn přihlášen ke studiu v Praze. Pokud má otec za to, že by nezletilý měl s ohledem na svůj intelekt studovat víceleté gymnázium, je namístě zvažovat gymnázium v místě současného bydliště (či v příslušném regionu).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž nebyly dány důvody pro nařízení předběžného opatření, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud dodává, že nebylo rozhodováno o tom, kterou školu má syn studovat, ale o změně úpravy styku. Soud neřešil ani otázku bydliště syna, neboť to je stanoveno pravomocným rozhodnutím soudu, podle kterého byl nezletilý svěřen do péče matky.
V neposlední řadě je třeba připomenout, že složité a konfliktní rodinné vztahy nelze řešit prostřednictvím návrhů na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradaci vzájemné antipatie mezi rodiči. V zájmu nezletilých dětí je, aby se především rodiče pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu