ECLI:CZ:US:2018:1.US.2207.18.1
sp. zn. I. ÚS 2207/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Křtinský mramor s.r.o., se sídlem Antonína Václavíka 340, Pozlovice, zastoupené JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem Dvořákova 1624, Úvaly, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016 č. j. 30 A 79/2014-117 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 10 As 158/2016-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozsudky došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů státní báňské správy, který vyústil v zastavení řízení o stanovení dobývacího prostoru podle zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "horní zákon"). K porušení výše uvedených ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatelky i tím, že uvedený nesprávný postup správních orgánů byl následně aprobován správními soudy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce stěžovatelky podal v roce 1994 žádost o stanovení dobývacího prostoru Březina u Křtin. Správní řízení o této žádosti bylo několikrát přerušeno za účelem doložení požadovaných dokladů. Obvodní báňský úřad pro území krajů Jihomoravského a Zlínského (dále jen "obvodní báňský úřad") vyzval stěžovatelku přípisem ze dne 29. 11. 2013 č. j. SBS 34608/2013/OBÚ-01/2 k doložení některých náležitostí žádosti o stanovení dobývacího prostoru. Obvodní báňský úřad stanovil stěžovatelce lhůtu k doložení těchto podkladů do 1. 3. 2014. K této výzvě stěžovatelka uvedla, že vyjádření Okresního úřadu Blansko nemůže doložit, "neboť se s ohledem na časový odstup u ní nedochovalo". Příslušný dokument měl podle stěžovatelky vyhledat obvodní báňský úřad, a to s ohledem na zásadu vzájemné spolupráce mezi správními orgány. K další části výzvy stěžovatelka uvedla, že dne 7. 2. 2014 požádala Ministerstvo životního prostředí o vyjádření a požádala obvodní báňský úřad o prodloužení lhůty k jeho doložení, a to do 14. 4. 2014. Obvodní báňský úřad stěžovatelce vyhověl. Stěžovatelka doložila některé z požadovaných podkladů, vyjádření Ministerstva životního prostředí a vyjádření Okresního úřadu Blansko však v uvedené lhůtě nedoložila. V souladu s §28 odst. 9 horního zákona obvodní báňský úřad řízení zastavil rozhodnutím ze dne 28. 4. 2014 č. j. SBS 12336/2014/OBÚ-01/1. Český báňský úřad rozhodnutím ze dne 13. 8. 2014 č. j. SBS 22417/2014/ČBÚ-22 zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V záhlaví označenými rozsudky Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které již stěžovatelka uplatnila v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti postupu obvodního báňského úřadu. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou stěžovatelky, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s §27 odst. 1 horního zákona, neboť obvodní báňský úřad nepostupoval při stanovení dobývacího prostoru v součinnosti s dotčenými orgány. Správní soudy došly k závěru, že je to stěžovatelka coby navrhovatel správního řízení v dané věci, kdo je odpovědný za doložení veškerých dokladů a dokumentace s tím, že pokud tak neučiní - současně s návrhem či posléze k výzvě příslušného obvodního báňského úřadu - musí nést právní následky, tj. zastavení řízení.
Ústavní soud ověřil, že až na základě takto zevrubného zkoumání a vypořádání konkrétních námitek stěžovatelky dospěly oba soudy k závěru, že orgány státní báňské správy při zastavení řízení o stanovení dobývacího prostoru nepochybily a jejich rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy na úsecích ochrany a využívání nerostného bohatství a posuzování vlivů na životní prostředí. Jak krajský, tak i kasační soud na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
V části, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany svého vlastnického práva, pomíjí závěry Ústavního soudu, který konstantně judikuje, že pouhý spor o vlastnictví, v němž má být existence vlastnického práva teprve konstituována, pod ochranu čl. 11 Listiny nespadá (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3827/14). Ústavní soud k tomu navíc dodává, že v nyní posuzované věci stěžovatelka není vlastníkem předmětného výhradního ložiska. Nerostné bohatství na území České republiky je ve vlastnictví státu (§5 odst. 2 horního zákona), a to bez ohledu na to, zda dobývací prostor byl nebo nebyl stanoven. Stěžovatelka v této souvislosti namítá též porušení práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny. Skutečnost, že v důsledku nedoložení veškerých dokladů ze strany stěžovatelky došlo k zastavení řízení o stanovení dobývacího prostoru, nemůže jako taková podle Ústavního soudu představovat porušení jejího práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti. Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje, nepodporuje její argumentaci, ale naopak dosvědčuje správnost napadených rozhodnutí.
Pokud jde o námitku porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy tvrzené průtahy ve správním řízení, Ústavní soud se plně ztotožňuje s jejich vypořádáním ze strany Nejvyššího správního soudu (srov. bod 23).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu