ECLI:CZ:US:2018:1.US.2247.18.1
sp. zn. I. ÚS 2247/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem Praha 10, Leknínová č. 3033/7, proti usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-895, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářského kriminality, 7. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 29. 3. 2018 č. j. KRPA-248023-670/TČ-2015-000097-REZ byla podle §78 odst. 7 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o zrušení zajištění 4 000 gramů investičního zlata a firemního razítka společnosti Goldenburg Germany GmbH. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, kterým bylo uvedené usnesení policejního orgánu zrušeno a bylo podle §79 odst. 4 trestního řádu znovu rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatele o vrácení uvedených věcí. Stejným usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta stížnost společnosti Goldenburg Germany GmbH proti uvedenému usnesení policejního orgánu jako podaná osobou neoprávněnou. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přednostně projednal ústavní stížnost, a to s ohledem na skutečnost, že jde v jeho věci o dlouhodobé zajištění majetku vysoké finanční hodnoty.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že státní zástupce v napadeném usnesení nedůvodně rozhodl, že stěžovatel je osobou neoprávněnou k podání stížnosti proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Má za to, že státní zástupce nedůvodně odepřel právo stížnosti také právnické osobě Goldenburg Germany GmbH, neboť její stížnost zamítl jako podanou neoprávněnou osobou. Uvádí, že zajištěné věci náleží nikoli jemu, ale právě této právnické osobě, a podrobně popisuje důvody nasvědčující tomuto závěru. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle stěžovatele rovněž nepřezkoumal důsledně řízení předcházející uvedenému usnesení policejního orgánu, přičemž poukazuje na skutečnost, že policejní orgán žádným zákonným důvodem nepředestřel změnu důvodu zajištění věci. Policejní orgán se podle názoru stěžovatele nevypořádal s jeho žádostí v plném rozsahu, neboť se nezabýval žádosti o zrušení zajištění peněžní hotovosti ve výši 16 000 Eur, přičemž tuto vadu nenapravil v napadeném usnesení ani státní zástupce. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje rovněž v nedostatečném přezkoumání zákonnosti úkonů policejního orgánu při provedení domovní prohlídky. Napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné, neboť nepředestřelo zjištění ani konkrétní skutkové okolnosti, o které lze nadále opírat další zajištění předmětných věcí. Uvádí výčet svých námitek, se kterými se státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v napadeném usnesení nevypořádal.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jež mají extrémní povahu, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména trestních soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 či III. ÚS 674/05). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před orgány činnými v trestním řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry těchto orgánů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13).
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 či III. ÚS 125/04).
Jestliže stěžovatel namítá, že státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v napadeném usnesení nedůvodně rozhodl, že je osobou neoprávněnou k podání stížnosti proti uvedenému usnesení policejního orgánu, není toto tvrzení v souladu se skutečností. Státní zástupce nezamítl stížnost proti usnesení policejního orgánu jako podanou neoprávněnou osobou, naopak na č. l. 2 napadeného usnesení výslovně uvedl, že tato stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou. Stížnost věcně přezkoumal, usnesení policejního orgánu zrušil a rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno.
Ústavní soud dále konstatuje, že část stěžovatelových námitek nesměřuje k ochraně jeho vlastních práv, nýbrž k ochraně práv jiné osoby, a to společnosti Goldenburg Germany GmbH. To se týká jak jeho námitky směřující proti zamítnutí stížnosti uvedené společnosti coby podané neoprávněnou osobou, tak i jeho tvrzení, že předmětné věci náleží ve skutečnosti právě této právnické osobě. Ústavní soud v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Jako nedůvodné Ústavní soud posoudil též tvrzení stěžovatele, že se státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze nezabýval tím, že policejní orgán žádným zákonným důvodem nepředestřel změnu důvodu zajištění věci. Z napadeného usnesení je totiž zřejmé, že státní zástupce vyhověl námitce stěžovatele a zrušil usnesení policejního orgánu právě proto, že předmětné věci nebyly zajištěny jakožto nástroje nebo výnosy z trestné činnosti ve smyslu §79a trestního řádu, ale že byly zajištěny pro důkazní účely ve smyslu §78 a §79 trestního řádu.
Jestliže stěžovatel dále namítá, že se policejní orgán ani státní zástupce nezabývaly jeho žádostí o zrušení zajištění peněžní hotovosti ve výši 16 000 Eur, opět toto tvrzení není v souladu se skutečností. Z napadeného usnesení státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (č. l. 2 a 3) vyplývá, že o žádosti stěžovatele ohledně zrušení zajištění finanční hotovosti rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-761, a to podle §79f odst. 2 trestního řádu. Z napadeného usnesení je dále zřejmé, že na toto usnesení upozorňoval přímo sám stěžovatel ve své stížnosti proti usnesení policejního orgánu, přičemž dokonce namítal, že policejní orgán rozhodl o jeho žádosti opakovaně.
Ústavní soud konečně nesdílí ani názor stěžovatele, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné a že se státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze opomněl vypořádat s některými jeho podstatnými námitkami. Státní zástupce na č. l. 3-4 napadeného usnesení řádně a dostatečně vysvětlil důvody, ze kterých vyplývá, že předmětné věci jsou i nadále důležité pro trestní řízení, takže jejich vrácení stěžovateli nepřichází v úvahu. Tvrzení stěžovatele vztahující se ke způsobu provedení domovní prohlídky, v jejímž rámci byly věci zajištěny, jakož i další jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti nemají podle Ústavního soudu z hlediska zákonnosti napadeného usnesení žádný podstatný význam. Není navíc od věci připomenout, že nařízení domovní prohlídky, při níž k zajištění věcí došlo, jakož i způsob jejího provedení (ke kterému došlo dne 16. 6. 2015), již byly předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, přičemž ústavní stížnost stěžovatele a dalších osob byla odmítnuta (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1915/15).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu