ECLI:CZ:US:2018:1.US.2387.18.1
sp. zn. I. ÚS 2387/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Lukáše Raidy, se sídlem 30. dubna 635/35, Ostrava - Moravská Ostrava, správce konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s. "v likvidaci", zastoupeného Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem Teslova 1125, Ostrava - Přívoz, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 9. května 2018 č. j. 30 Cdo 1302/2018-216, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. července 2018 a doplněné podáním ze dne 13. července 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 9. května 2018 č. j. 30 Cdo 1302/2018-216. Stěžovatel současně podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu žádal o přednostní projednání jeho věci z důvodu naléhavosti. Podle tvrzení stěžovatele byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou, podanou dne 10. dubna 2014, domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady škody po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 25 894 682 Kč s příslušenstvím s tím, že usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 33 K 10/2003 byl dne 29. května 2003 prohlášen konkurz na majetek společnosti Union banka, a. s., v "likvidaci" a stěžovatel byl ustanoven správcem konkurzní podstaty.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011 č. j. 10 Cmo 6/2011-125 bylo stěžovateli v postavení žalovaného uloženo zaplatit žalobci - společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED částku 25 881 058 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 624 Kč. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. prosince 2011 a stalo se vykonatelným dne 6. prosince 2011. Stěžovatel splnil žalovanou povinnost ve dnech 20. a 21. prosince 2011. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012 č. j. 29 Cdo 663/2012-151 byl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. října 2011 č. j. 10 Cmo 6/2011-125 v měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dne 14. listopadu 2013 byl v dané věci rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byl zamítnut návrh, aby žalovanému stěžovateli bylo uloženo vydat žalobci částku 25 881 058 Kč, potvrzen. Stěžovatel na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, který byl následně zrušen pro nezákonnost, tedy plnil ve prospěch společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED v rozsahu žalované částky, která tak představuje bezdůvodné obohacení, jež je jmenovaná společnost povinna vydat. Pohledávka z bezdůvodného obohacení je nedobytná, s ohledem na chování dlužníka, neboť společnost MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED nereagovala na výzvy stěžovatele k vrácení uhrazené částky, sídlo dlužníka je na Seychelských ostrovech a stěžovatel má nízkou znalost o majetkových poměrech dlužníka. Dne 22. února 2016 podal stěžovatel na Seychelských ostrovech proti žalované společnosti MONTEGO BAY FINANCIAL LIMITED žalobu na zaplacení předmětné částky a řízení není dosud skončeno. Konkurzní podstatě tedy podle názoru stěžovatele vznikla škoda, za níž odpovídá žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. února 2017 č. j. 23 C 103/2014-152 žalobu zamítl s tím, že žaloba byla podána předčasně, neboť státem odškodnitelná majetková újma (coby důsledek nezákonného rozhodnutí) dosud nevznikla.
5. K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2017 č. j. 29 Co 318/2017-184 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil žalovanou částku ve výši 25 894 682 Kč zaplatit.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti dovolání a v rámci dovolání navrhla také odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností návrhu na odklad vykonatelnosti vyhověl a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil až do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v předmětné věci.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu neodpovídá požadavku formulovanému v judikatuře Ústavního soudu jako zákaz libovůle v jurisdikci obecných soudů. Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatele nezabýval veškerými skutkovými i právními okolnostmi, za nichž byl tento návrh vznesen. Omezil se pouze na otázku hrozby závažné újmy na právech dovolatelky, a to pouze v intencích poměřování výše peněžité částky k úhradě majetkových jejích poměrů. Navíc nedbal ani na řádné a náležité odůvodnění svého rozhodnutí, jehož důsledkem je neúplné, nepřesvědčivé a nepředvídatelné rozhodnutí.
8. Stěžovatel má za to, že žalované Česká republice - Ministerstvu spravedlnosti žádná závažná újma na jejích právech nehrozí. V rámci exekuce, vedené stěžovatelem jako oprávněným vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako povinné, soudní exekutorka Mgr. Pavla Fučíková, Exekutorský úřad Ostrava, svým usnesením ze dne 9. dubna 2018 č. j. 024 EX 68/18-56 stanovila výši jistoty částkou 41 315 170,27 Kč, jakožto částku odpovídající vymáhané pohledávce, nákladům oprávněného a nákladům exekuce s přihlédnutím k nárůstu vymáhané pohledávky a odměny soudního exekutora do doby rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce. Povinná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti tuto částku složila na bankovní účet soudní exekutorky, tedy dobrovolně plnila, aniž by došlo k nikoliv zanedbatelnému ohrožení plnění některé z funkcí státu v rozpočtovém roce.
9. Podle tvrzení stěžovatele, s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu, se dovolací soud vůbec nezabýval hodnocením proporcionality daného zásahu do práv stěžovatele, přičemž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebyl podle názoru stěžovatele zcela nezbytný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
13. Rozhodnutí o odkladném účinku dovolání má sice dočasnou procesní povahu (srov. usnesení ze dne 16. února 2017 sp. zn. I. ÚS 383/17, ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 1269/07 a ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. IV. ÚS 3317/17), může však výjimečně, stejně jako usnesení o nařízení předběžného opatření, zasáhnout do ústavně chráněných práv účastníka řízení. Současně platí, že přiznáním odkladného účinku (k němuž Nejvyšší soud může přikročit i bez návrhu - srov. §243 občanského soudního řádu) se výsledek dovolacího řízení nikterak nepředjímá. Proto Ústavní soud posuzoval, zda bylo o odkladu vykonatelnosti rozhodnuto na základě zákonného podkladu, příslušným orgánem a zda rozhodnutí nebylo projevem svévole.
14. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci dovolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního. Napadá-li stěžovatel nedostatky odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, tak z nich naopak vyplývá, že dovolací soud se návrhem na odklad vykonatelnosti podle ustanovení §243 písm. a) o. s. ř. řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a objasnil, z jakého důvodu odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
15. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
16. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
18. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu