ECLI:CZ:US:2018:1.US.2463.18.1
sp. zn. I. ÚS 2463/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jiřího Sanxaridise, zastoupeného Mgr. Lumírem Swiechem, advokátem se sídlem Ostrava, Poděbradova 2738/16, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. března 2018 č. j. 34 C 52/2018-24 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. března 2018 č. j. 57 Co 118/2018-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadenými usneseními nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel ani přes výzvu soudu nesdělil údaje o svých poměrech. V důsledku toho, že stěžovatel neprokázal, že jeho poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, dospěly soudy k závěru, že nebyla splněna jedna ze dvou podmínek nutných pro závěr, že u stěžovatele jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Za této situace soudy konstatovaly, že je již nadbytečné zabývat se splněním další podmínky, tj. zda v dané věci nejde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Proti rozhodnutí soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž zejména polemizuje se závěry o nesplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků. Především namítá, že soudy nijak nezdůvodnily, proč by měl zneužívat oprávnění domáhat se u soudu ochrany svého práva, kdy jejich argumentace je založena pouze na skutečnosti, že stěžovatel je u soudu prvního stupně účastníkem nejméně 140 řízení. Stěžovatel dále tvrdí, že své osobní, majetkové a výdělkové poměry soudu sdělil i přes to, že nevrátil soudu vyplněný formulář, který není mandatorní podmínkou přiznání osvobození.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V souzené věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před civilními soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany civilních soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nález sp. zn. IV. ÚS 121/11, usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 či I. ÚS 2894/12). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Soudy svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Stěžovatel pouze odkázal na jiné rozhodnutí soudu, což je v dané věci irelevantní, neboť soud v každém jednotlivém případě posuzuje poměry účastníka na základě jím aktuálně sdělených údajů, což v dané věci nebylo možné. Pokud jde o otázku zneužívání oprávnění stěžovatele domáhat se u soudu ochrany svého práva, soudy toliko poukázaly na skutečnost, že stěžovatel vyvolává stále další spory, v nichž opakovaně žádá o osvobození od placení soudních poplatků.
Ústavní soud uzavírá, že obě napadená usnesení jsou pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna, a proto nemá žádný důvod jejich závěry přehodnocovat. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je účastníkovi zaručen výsledek řízení podle jeho přání, ale znamená jen to, že je mu zaručen řádný procesní postup, což se v tomto případě nepochybně stalo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu