ECLI:CZ:US:2018:1.US.2562.18.1
sp. zn. I. ÚS 2562/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Štěpána Chovance, zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, proti rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru stavebního a rozvoje města sp. zn. OStRM/20977/2017/SIVA, č. j. 34484/2017/SÚ/SIVA ze dne 24. července 2017, za účasti Magistrátu města Mladá Boleslav jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení UNO PRAHA stavební družstvo, IČO 14799391, sídlem v Praze, Limuzská 528/39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Na základě žádosti vedlejšího účastníka řízení rozhodl Magistrát města Mladá Boleslav výše vymezeným rozhodnutím o umístění stavby haly s navazující infrastrukturou v rámci stavby INDUSTRY PARK UNO III. etapa.
2. Proti rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, práva na ochranu zdraví a práva na příznivé životní prostředí. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že je majitelem pozemku v lokalitě B., jehož součástí je rodinný dům. Lokalita B. je přírodní památkou, neboť se zde nacházejí velké kolonie kriticky ohroženého druhu sysla obecného. Napadeným rozhodnutím došlo k umístění průmyslové stavby, která bude mít na poměry v oblasti zásadní vliv. Na hlavní silnici byl před výstavbou průmyslové zóny minimální provoz; od její výstavby a rozšiřování došlo k zásadnímu zvýšení frekvence automobilové dopravy, která společně s provozem průmyslových zařízení trvale obtěžuje místní obyvatele a může mít fatální vliv na zdejší unikátní ekosystém. Stavební úřad měl ve věci posoudit vliv záměru na existující kolonii sysla obecného a měl si vyžádat souhlas orgánu přírody a krajiny. Ten však udělen nebyl. Vliv na životní prostředí pak stavební úřad posoudil povrchně a z hlediska odůvodnění nepřezkoumatelně. Zvýšení skladovací kapacity povede ke zvýšení objemu nákladní dopravy v oblasti a tím i zvýšení imisí prachu, hluku, vibrací i světelného znečištění (haly jsou osvětleny). Zároveň může dojít k ohrožení či zániku kolonie sysla obecného. Stejně tak měl stavební úřad posoudit vliv stavby na zdraví obyvatel B., a to zejména z hlediska zvýšeného objemu nákladní automobilové dopravy. Hlavní silnice nebyla na takovou dopravu projektována, může tak dojít ke snížení bezpečnosti osob pohybujících se v oblasti. Obyvatelé jsou již v současné době vystaveni trvalým imisím, neboť veškerá nákladní doprava projíždí právě B.
3. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že nevyčerpal žádný z procesních prostředků ochrany práva, neboť je ve věci dán podstatný přesah jeho vlastních zájmů: významné omezení výkonu vlastnického práva všech osob žijících v lokalitě B., zásah do jejich práva na zdraví a také potřeba ochrany unikátních hodnot přírody a krajiny.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i dalšími předloženými podklady (zejména Souhrnem doporučených opatření pro evropsky významnou lokalitu B. zpracovanou Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky). Následně dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný.
5. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neodmítne Ústavní soud přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle §75 odst. 1 téhož zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Z hlediska právě uvedených podmínek není pochyb o tom, že stěžovatel tvrdil zásah do svých ústavně zaručených práv pravomocným rozhodnutím, nevyčerpal žádné procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost podal ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je jejím předmětem. Zásadní ovšem je, že ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
6. Samotná potřeba řešení konkrétní právní věci či obecnějších právních otázek nepostačuje pro přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť věc samotná i s ní spojené obecné právní otázky mohou být vyřešeny ústavně konformním výkladem ze strany soudů vyšší instance. Tato role náleží podle čl. 92 Ústavy České republiky zejména Nejvyššímu a Nejvyššímu správnímu soudu jako vrcholným soudním orgánům ve věcech patřících do pravomoci obecných soudů. Výjimky z této ústavně vymezené dělby kompetencí mezi oba nejvyšší soudy na straně jedné a Ústavní soud na straně druhé, tak musí být vykládány restriktivně. Nejde proto o vytváření situace, kdy by Ústavní soud měl vstupovat do řízení na místo druhoinstančních orgánů [nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Musí zde být další okolnosti, které odůvodňují vyjmutí věci z rozhodování obecných soudů. Především jde o situace, kdy nelze od dalšího řádného postupu ve věci očekávat efektivní ochranu základních práv a svobod [nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)]. Jde typicky o případy, kdy posouzení věci závisí na neústavním právním předpisu, případně pokud rozhodnutí Ústavního soudu přispěje k vyjasnění sporné ústavní otázky, jehož je třeba z důvodu naléhavosti [nález sp. zn. II. ÚS 507/05 ze dne 4. 1. 2006 (N 3/40 SbNU 31)] nebo z důvodů širšího dopadu na právní vztahy řady osob a řízení s nimi související [nálezy sp. zn. I. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 35/5 SbNU 283), sp. zn. I. ÚS 146/03 ze dne 18. 6. 2003 (N 115/31 SbNU 33)].
7. Věc, kterou stěžovatel Ústavnímu soudu předložil, se týká konkrétního územního řízení a právní otázky, které v jejím rámci vyvstaly, jsou otázky údajných vad postupu stavebního úřadu právě a jen v této věci. Skutečnost, že územní řízení má dopad do řady různých právních vztahů v rámci řešeného území pro podstatný přesah věci ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nedostačuje, neboť jde o typický jev daný povahou takového řízení s velkým počtem účastníků. Jinými slovy, prakticky každé řízení podle stavebního zákona přesahuje zájem některého z účastníků [srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/99 ze dne 22. 3. 2000 (N 43/17 SbNU 303; 96/2000 Sb.), sp. zn. II. ÚS 59/99 ze dne 3. 8. 2000 (N 115/19 SbNU 107), a sp. zn. III. ÚS 609/04 ze dne 7. 4. 2005 (N 79/37 SbNU 97) k účastenství nemezujících sousedů v řízení]. Proto je ostatně toto řízení v obecné rovině vystavěno tak, aby konkurující zájmy v území mohly být při rozhodování konkrétní věci zohledněny.
8. Pokud v rámci konkrétního územního řízení došlo k procesním vadám, mohly a měly být odstraněny v rámci opravných či dozorčích prostředků, případně před správními soudy. Nemohou být odstraňovány Ústavním soudem v pozici orgánu druhého stupně, byť s omezeným rozsahem přezkumu, neboť takový postup by se stal pravidlem a popřel by účel §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako výjimečného postupu směřujícího k odstranění nedostatků v efektivitě ochrany ústavně zaručený práv a svobod. Takové nedostatky stěžovatel netvrdil a Ústavnímu soudu z jeho činnosti známy nejsou.
9. I v rámci řízení podle stavebního zákona je tedy třeba trvat na tom, že podstatný přesah zájmů stěžovatele ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je založen zejména obecnými důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě [nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96 ze dne 9. 10. 1996 (N 99/6 SbNU 213; 280/1996 Sb.)], ne množstvím účastníků konkrétního řízení. Jde tedy o to, zda řešení právní otázky z ústavní stížnosti má mít dopad na širší okruh případů, má znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. V souzené věci rozhodnutí Ústavního soudu takový dopad mít nemůže, neboť jde o otázku procesních vad v konkrétním řízení. Věc stěžovatele tedy nepřesahuje podstatným způsobem jeho zájmy.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s §75 odst. 2 písm. a) a contrario zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Učinil tak soudcem zpravodajem, neboť nutnost věcného posouzení podmínek §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemění nic na tom, že jde o posouzení podmínek přípustnosti návrhu na zahájení samotného řízení, které je podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhrazeno právě soudci zpravodaji.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj