ECLI:CZ:US:2018:1.US.2656.18.1
sp. zn. I. ÚS 2656/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Martina Špaňára a MUDr. Ivy Špaňárové, zastoupených JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2018 č. j. 13 Co 19/2018-297, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnického práva.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 20. 2. 2017 č. j. 25 C 101/2015-169 zamítl žalobu Terezy Chalupníkové proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, kterou se domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X1 o výměře 142 m2 v k. ú. Kunratice, tak jak je vyznačeno na geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Jiřím Loulou, potvrzeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha (dále jen "předmětný pozemek"). Stěžovatelé v řízení vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného. K odvolání žalobkyně městský soud změnil rozsudek obvodního soudu a určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku a žalovaného a vedlejší účastníky zavázal povinností zaplatit jí společně nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 17 750 Kč a před odvolacím soudem 10 600 Kč. Podle městského soudu byl předmětný pozemek původně součástí pozemku par. č. X2, k. ú. Kunratice, jehož vlastníkem byla paní Amálie Daňková. Ta kupní smlouvou z ledna 1990 převedla na československý stát část pozemku p. č. X2 a zbylou část převedla kupní smlouvou z listopadu 2002 na žalobkyni; součástí v pořadí první kupní smlouvy nebyl geometrický plán a nebylo na něj ani odkazováno. Městský soud z důvodů vyložených v odůvodnění rozsudku posoudil v pořadí první kupní smlouvu jako neurčitou, a tudíž absolutně neplatnou, což ho vedlo k závěru, že Amálie Daňková vlastnické právo k prodané části pozemku nikdy nepozbyla a byla jeho vlastníkem i v době uzavření kupní smlouvy s žalobkyní. Žalobkyně nabyla celý pozemek p. č. X2 k. ú. Kunratice a stala se vlastnicí i pozemku, který byl předmětem soudního sporu.
II.
Argumentace stěžovatelů
V ústavní stížnosti stěžovatelé zrekapitulovali průběh a výsledky řízení před soudy obou stupňů a tvrdili nesprávné právní posouzení věci. Argumentovali ve prospěch žalovaného s poukazem na nabytí předmětného pozemku v lednu 2003 v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Uvedli, že v době nabytí předmětného pozemku byla Česká republika již deset let zapsána jako jeho vlastník v tehdejší Evidenci nemovitostí a její vlastnické právo nebylo zpochybňováno. Stalo se tak teprve v okamžiku, kdy se stěžovatelé stali vlastníky pozemku p. č. X3 k. ú. Kunratice a začali řešit přístup ke svému pozemku. Stěžovatelé poukázali na judikaturu Ústavního soudu, podle které má být poskytnuta ochrana tomu, kdo učinil určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence, resp. tomu, kdo nabyl vlastnické právo v dobré víře případně i od nevlastníka. Podle stěžovatelů městský soud postupoval formálním způsobem, pokud se zaměřil pouze na platnost smlouvy uzavřené před 28 lety, aniž by zvažoval širší okolnosti případu či důsledky, které svým rozhodnutím vyvolá - zásadním způsobem omezí stěžovatelům nakládání a užívání jejich pozemku. Při střetu principu ochrany vlastnictví žalobkyně, principu ochrany dobré víry žalovaného a principu ochrany vlastnictví stěžovatelů proto měly soudy volit takové řešení, které by bylo slučitelné s obecnou představou spravedlnosti a nepředstavovalo fatální zásah do jejich vlastnického práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými a řádně právně zastoupenými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Ústavní soud tomuto pojmu přikládá autonomní význam a striktně se neomezuje na definici "účastníka řízení" podávanou příslušnými procesními předpisy (srov. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, kolektiv autorů, ASPI a. s., 2007, str. 329, odst. 30.). Z jeho rozhodovací praxe vyplývá, že aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti přiznává i vedlejšímu účastníku, neboť zákonodárce v §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat, oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele [srov. nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016 (U 7/81 SbNU 957) a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť k podání dovolání nebyli aktivně legitimováni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení sp. zn. III. ÚS 390/04 ze dne 12. 8. 2004, usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 ze dne 17. 2. 2015).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K opodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří v řízení před civilními soudy vystupovali jako vedlejší účastníci, Ústavní soud již dříve připomněl, že vedlejší účastník je osobou odlišnou od účastníka samotného, která se neúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků, neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků řízení. Na tomto základě dovodil, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, což má ten důsledek, že předmětem daného občanskoprávního řízení nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatele, tedy ani právo vlastnické podle čl. 11 Listiny. V tomto směru považoval ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ratione materiae (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12, usnesení sp. zn. II. ÚS 496/14 ze dne 17. 2. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16). Shodně tomu tak je i v posuzované věci.
K povinnosti uložené městským soudem v náhradově nákladovém výroku stěžovatelé neargumentovali, nicméně podle hodnocení Ústavního soudu šlo o postup soudu zákonem předpokládaný, náhradově nákladový výrok korespondoval s rozhodnutím ve věci samé, opíral se o příslušná zákonná ustanovení (§142 odst. 1, §224 odst. 1,2 o. s. ř.) a byl přiměřeným způsobem odůvodněný.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu