ECLI:CZ:US:2018:1.US.2715.17.1
sp. zn. I. ÚS 2715/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., Na Poříčí 1046, 1047/24-26, Praha, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017 č. j. 23 Cdo 4995/2016-390 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016 č. j. 90 Co 318/2015-361, za účasti EMTC - Czech a. s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 48.000.000 Kč, a to s odůvodněním, že účastníci uzavřeli smlouvu o zprostředkování, v níž se vedlejší účastnice (žalovaná) zavázala zajišťovat pro stěžovatelku uzavírání smluv o sdružených dodávkách elektřiny a plynu zákazníky. V dodatku č. 2 si účastníci sjednali mimořádnou odměnu 3x50.000.000 Kč, kterou měla vedlejší účastnice obdržet, pokud pro stěžovatelku zajistí sjednání celkem 124.000 smluv, resp. aktivních odběrných míst (odběrných míst přeregistrovaných u operátora trhu společnosti OTE a.s.). Odměna byla vedlejší účastnici vyplacena zálohově, přičemž stěžovatelka po kontrole zjistila, že jí byla dodáno pouze 84.384 odběrných míst, proto po vedlejší účastnici požaduje vrácení poměrné části mimořádné odměny.
Oproti tomu vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy namítla, že pro vznik nároku na mimořádnou odměnu stačilo dodat stanovený počet odběrných míst, nikoliv však aktivních (tj. přeregistrovaných) odběrných míst. Vedlejší účastnice dále namítla, že po skončení období, v němž měla stanovený počet smluv dodat, měla stěžovatelka půl roku na kontrolu počtu dodaných smluv, v níž měla zjistit, kolik z dodaných odběrných míst se nepodařilo na stěžovatelku přeregistrovat a poté měla být vedlejší účastnici poskytnuta lhůta 3 měsíců na dodání nových odběrných míst. Vedlejší účastnice stěžovatelce sjednaný počet odběrných míst dodala a stěžovatelka revizi neprovedla, proto nemá podle vedlejší účastnice nárok na vrácení části mimořádné odměny.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že fakticky se předávací protokoly mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nevyhotovovaly, pouze se vypracovávalo měsíční vyúčtování, tzv. provizorní report, který obsahoval podrobné údaje o předaných smlouvách, OPM, provizi za každé OPM, seznam vratek, seznam storen a další údaje. Na základě odsouhlaseného provizorního reportu byla vystavena faktura. Smlouvy byly zasílány operátorovi trhu OTE k registraci v co nejzazším termínu, aby bylo původnímu dodavateli zabráněno v získání zákazníka zpět. Ve smlouvě mezi účastníky byl dále dohodnut zákaz sjednávání smluv s koncovými odběrateli, kterým bylo v době podpisu 70 let a více. Smlouvy s koncovými odběrateli staršími 70 let stěžovatelka akceptovala, od září 2011 do listopadu 2013 přijala přes 17 tis. takových smluv.
Soud prvního stupně dovodil, že vedlejší účastnici vznikl nárok na mimořádnou odměnu dodáním odběrního místa, nikoliv však aktivního odběrného místa. K tomuto závěru dospěl soud na základě předsmluvní dokumentace, z níž vyplynulo, že od takového požadavku bylo upuštěno. Nadto, i kdyby si to účastníci dojednali, bylo by takové ujednání podle soudu prvního stupně neplatné, neboť by bylo v rozporu s kogentním ustanovením §660 odst. 2 obchodního zákoníku. Ze shora uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu stěžovatelky zamítl.
K odvolání stěžovatelky rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc v zásadě i správně právně posoudil. Odvolací soud souhlasil s nalézacím soudem v tom, že v dodatku č. 2 Smlouvy o zprostředkování bylo dohodnuto, že vedlejší účastnice zprostředkuje uzavření 124.000 smluv, resp. odběrných míst, nikoliv však tzv. aktivních odběrných míst (přeregistrovaných u operátora trhu společnosti OTE a.s.). Odvolací soud rovněž sdílel právní názor soudu prvního stupně v tom, že mimořádná odměna byla vyplácena zálohově, záloha ve výši 3x50.000.000 Kč byla vyplacena před začátkem té které etapy. Po skončení každé etapy bylo stěžovatelkou vystaveno potvrzení o splnění etapy a vedlejší účastnice byla oprávněna mimořádnou odměnu vyfakturovat. Pokud stěžovatelka namítala nesprávné posouzení možnosti uzavírat smlouvy s osobami staršími 70 let, odvolací soud poukázal na ustanovení §6 odst. 2 o. z., podle něhož nikdo nemůže těžit ze stavu, který sám vyvolal. Za situace, kdy vedlejší účastnice porušovala písemné smluvní ujednání k pokynu stěžovatelky a ta takové jednání akceptovala, nemůže se nyní podle odvolacího soudu dovolávat porušení smlouvy. Z uvedených rámcových důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je správný a ústavní stížností napadeným usnesením jej potvrdil.
Stěžovatelka si následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který jej ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že dovolání není, s ohledem na dikci ustanovení §237 o. s. ř., přípustné. V souvislosti s ujednáním týkajícím se možnosti uzavírat smlouvy s osobami staršími 70 let, Nejvyšší soud uvedl, že obecné soudy nedospěly k závěru, že by ústní dohodou či praxí došlo ke změně písemné smlouvy, toliko uzavřely, že se stěžovatelka nemůže takového porušení smlouvy s ohledem na ustanovení §6 odst. 2 o. z. dovolávat. Stejně tak Nejvyšší soud odkázal na skutkové závěry nižších soudů, podle nichž bylo předmětem smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zprostředkování smluv, resp. odběrných míst, nikoliv však aktivních odběrných míst. Stran tvrzených procesních vad předchozích řízení Nejvyšší soud konstatoval, že ta by byla pro něj relevantní pouze za předpokladu přípustnosti dovolání.
V záhlaví ústavní stížnosti uvedeným rozhodnutím obecných soudů odpovídá členění argumentace obsažené v ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že dovolací soud nesprávně vyhodnotil přípustnost podaného dovolání. Podle jejího mínění obligatorně písemnou smlouvu lze měnit pouze písemně. Aplikace ustanovení §6 odst. 2 o. z. je podle stěžovatelky retroaktivní, neboť sporná smlouva byla uzavřena i plněna před 1. 1. 2014. Navíc, pro aplikaci daného ustanovení nebyly podle stěžovatelky splněny zákonné předpoklady. Stejně tak se obecné soudy nevěnovaly náležitě pravidlům pro výklad smluv. Nejvyšší soud podle stěžovatelky rovněž opomněl tu skutečnost, že požadavky dané ustanovením §237 o. s. ř. jsou naplněny již tvrzením, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ze shora sumarizovaných důvodů mělo dojít podle stěžovatelky k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 4 Ústavy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes shora odkazovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jejího právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, přičemž Nejvyšší soud v souladu se svou judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud tedy své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil. I kdyby měl Ústavní soud za to, že takový výklad podústavního práva je nesprávný, nebo že přiléhavější by byl výklad jiný, k zásahu by byl oprávněn pouze tehdy, pokud by soud svými rozhodnutími zasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tedy pokud by byl výklad podústavního práva chybný v intenzitě extrémnosti, kdyby šlo o svévoli apod. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Domáhá-li se stěžovatelka přípustnosti dovolání odkazem na judikaturu Ústavního soudu, nutno uvést, že tento způsob argumentace nelze vykládat rozšiřujícím způsobem: Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Závaznost v tomto smyslu má mnoho podob a procesních důsledků [srov. výklad v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Nelze však zároveň pominout, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících mimo jiné do pravomoci civilních soudů (čl. 92 Ústavy). Z této pozice mu náleží pravomoc (a povinnost) sjednocovat civilní judikaturu s ohledem na všechny souvislosti zákonné úpravy a rozhodování obecných soudů (§14 zákona o soudech a soudcích), což Ústavní soud z povahy věci a ze svého čl. 83 Ústavy vymezeného postavení jako soudního orgánu ústavnosti (nikoliv prosté zákonnosti) činit nemůže. Závazný názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu nemusí a zpravidla ani nemůže odstranit veškeré sporné otázky v jejich souvislostech - jejich řešení v rovině podústavního práva náleží ex constitutione Nejvyššímu soudu (obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2327/16 ze dne 14. 2. 2017).
Je tedy zřejmé, že odkaz na judikaturu Ústavního soudu postačí k naplnění formálních náležitostí dovolání v celé šíři tam, kde tato judikatura řeší celou otázku hmotného nebo procesního práva, kterou stěžovatel dovolacímu soudu předkládá. Z předloženého dovolání vyplývá, že stěžovatelka v souvislosti s přípustností dovolání odkázala na nálezy sp. zn. IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 113/02 a IV. ÚS 3173/15, které se však k projednávanému případu věcně nevztahují, jedná se toliko o aplikaci obecných ústavních principů. Stěžovatelka jejich porušení v dovolání nijak nekonkretizovala, v opačném případě by odkaz na aplikaci obecných ústavních principů zakládala přípustnost dovolání vždy, což by nepřípustně zakládalo rozšiřující výklad přípustnosti dovolání.
Ohledně možnosti aplikovat na soukromoprávní poměry vzniklé před 1. 1. 2014 novou právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (§3030), dále odkazuje Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014: "Zpětná působnost (retroaktivita) občanského zákoníku .... spočívá na principech nepravé retroaktivity. Vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou. V tomto smyslu je třeba používat rovněž §3030 ObčZ, neboť žádný z §1 až 14 ObčZ není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou. Ustanovení §3030 ObčZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 ObčZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry)." Z nálezu Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96 se k retroaktivitě zákona mimo jiné podává, že u retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, u retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti. Takovou výjimku však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Navíc, z dikce ustanovení §6 odst. 2 vyplývá, že toto vychází z principu dobré víry, kterou lze jako jeden z principů dovodit i u předchozí právní úpravy. Jinými slovy řečeno, nelze uzavřít, že by ustanovení §6 odst. 2 vnášelo do občanského práva nějaké zásadní novum, krom toho, že je výslovně zakotveno v ustanovení občanského zákoníku.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu