ECLI:CZ:US:2018:1.US.2910.17.1
sp. zn. I. ÚS 2910/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Bárty, zastoupeného Mgr. Barborou Schmidtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 20 Cdo 2810/2017-413 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. února 2017 č. j. 24 Co 1/2017-396, takto:
Řízení o ústavní stížnosti se přerušuje.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je povinným v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 27 EXE 68/2012, které bylo zahájeno na návrh oprávněné dne 16. 1. 2012.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. 27 EXE 68/2012-13 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele podle exekučního titulu, notářského zápisu o dohodě o přistoupení k závazku a o dohodě o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti ze dne 16. 11. 2006 sepsaného v notářské kanceláři JUDr. Bohumily Račokové, kterému předcházela smlouva o půjčce uzavřená mezi společností HFS, s. r. o. jako věřitelem a stěžovatelem jako dlužníkem dne 8. 8. 2005. Věřitel se smlouvou zavázal půjčit stěžovateli částku 1 400 000 Kč, zatímco stěžovatel se zavázal vrátit věřiteli celkovou částku 3 080 040 ve lhůtě 60 měsíců. V případě prodlení byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve výši 250 000 Kč a dále smluvní pokuta ve výši 0,5% denně z celkové dlužné částky. Dne 13. 11. 2006 se smluvní strany dohodly na postoupení pohledávky z HFS s. r. o. na společnost EKVITA EURO, a. s., která je oprávněnou v předmětném řízení. Dne 16. 11. 2006 se stěžovatel a oprávněná dohodli na prominutí části dluhu, a to prostřednictvím výše zmíněného notářského zápisu. Odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení okresního soudu bylo odmítnuto usnesením okresního soudu ze dne 28. 3. 2013 č. j. 27 EXE 68/2012-54 pro opožděnost.
4. Usnesením ze dne 6. 10. 2016 č. j. 27 EXE 68/2012-371 okresní soud zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce, neboť měl za to, že oprávněná disponuje vykonatelným exekučním titulem a v řízení nevyšlo najevo, že by na vymáhané plnění neměl nárok podle hmotného práva, protože v řízení bylo prokázáno jak sjednání smlouvy o půjčce, tak i předání sjednané částky stěžovateli.
5. Krajský soud v Hradci Králové svým usnesením ze dne 13. 2. 2017 č. j. 24 Co 1/2017-396 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Neuvěřil totiž tvrzením stěžovatele o tom, že ve skutečnosti půjčku nikdy nepřevzal a že nebyl seznámen s obsahem notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, který podepsal. Dospěl proto k závěru, že oprávněná má na požadované plnění nárok v celém rozsahu. Důvody zastavení exekuce pro její nepřípustnost z důvodu její neopodstatněnosti proto nebyly splněny.
6. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení so dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která má "vždy tendence směřující k ochraně spotřebitele" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 28 Nd 69/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 33 Cdo 5017/2015). Dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 20 Cdo 3334/2012, v němž se dovolací soud zabýval povahou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti a uvedl, že má za to, že z tohoto rozhodnutí plyne, že je v řízení třeba zkoumat hmotněprávní dohodu uzavřenou mezi ním a právní předchůdkyní oprávněné, neboť notářský zápis má jen formální charakter a není sám o sobě zavazovacím důvodem. Dále poukazoval na skutečnost, že smlouva o půjčce, co do výše úroků z půjčky, byla uzavřena v rozporu s kogentnímu ustanovením zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele a vyjádřil svůj názor, že tuto skutečnost jsou sody povinny v řízení zkoumat i bez návrhu. Také pokud jde o smluvní pokutu, měl stěžovatel za to, že její výše je nepřiměřená, neboť neodpovídá výši, jaká byla judikaturou uznána za přiměřenou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 33 Cdo 1682/2007), byla sjednána v rozporu s funkcí smluvní pokuty (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 23 Cdo 873/2009) a také v rozporu se zákonem, neboť je sjednána jednostranně v neprospěch povinného. Ze všech těchto důvodů měl dovolatel za to, že soud prvního stupně i soud odvolací věc nesprávně posoudily.
7. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017 č. j. 20 Cdo 2810/201-41 odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí stanovených §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy a nepostačí ani námitka, že "soudy obou stupňů se nezabývaly tím, zda je exekuční titul v souladu s kogentními ustanoveními zákona směřující na ochranu spotřebitele" a poukázal nadto na skutečnost, že takové tvrzení je nepřípustné novum poprvé uplatněné v dovolacím řízení. Kromě toho pokud stěžovatel odkazuje v této souvislosti na judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, tak jeho odkazy jsou podle Nejvyššího soudu zcela nepřípadné. Vzhledem k ostatním námitkám Nejvyšší soud uzavřel, že z dovolání není patrno, který z předpokladů přípustnosti má dovolatel za splněný, dovolání tedy trpí vadou obsahu, kterou podle ustanovení §240 o. s. ř. ve spojení s §241b odst. 3 věty první o. s. ř. nelze po uplynutí lhůty k dovolání odstranit.
II. Argumentace stran
8. Ve své ústavní stížnosti ze dne 15. 9. 2017 stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud i krajský soud svým usneseními porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, neboť vůbec nezkoumaly rozpor smlouvy, která byla exekučním titulem s kogentními ustanoveními na ochranu spotřebitele, ačkoliv tak měly učinit z moci úřední, a stěžovateli proto nemůže jít k tíži, že na tuto skutečnost poukázal teprve v rámci dovolacího řízení.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 19. října 2017 odkázal na ústavní stížností napadené usnesení a opět připomněl, že stěžovatel nedostál své zákonné povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
10. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 3. 11. 2017 plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu dojde-li senát v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti k závěru, že jednotlivá ustanovení zákona, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jsou v rozporu s ústavním zákonem, řízení přeruší a podá návrh plénu na zrušení takového právního předpisu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
12. Senát Ústavního soudu dospěl v této fázi řízení k názoru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny.
13. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Uvedené ustanovení zakotvuje právo na soudní ochranu, jehož nedílnou součástí je i právo na přístup k soudu pro splnění podmínek stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny). Stejné právo je garantováno i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Ústavní soud judikoval, že povinnost státu plynoucí z práva na přístup k soudu je v netrestních věcech zásadně naplněna tehdy, pokud stát zajistí přístup k rozhodnutí o právech a povinnostech účastníků na jednom stupni soudní soustavy [např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, bod 26].
15. Ústavní soud taktéž již několikrát připomněl, že z ústavního pořádku sice nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku, pakliže je však právní řád připouští, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce [stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017; nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004]. Výjimkou není ani rozhodování dovolacího soudu o tom, zda dovolání splňuje obsahové náležitosti podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy zda není dán důvod pro jeho odmítnutí podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. tedy zákonné lhůtě k podání dovolání nebo lhůtě stanovené k odstranění nedostatku podmínek právního zastoupení, a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017].
16. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž že může podléhat určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Tento způsob je obvykle stanoven v procesních předpisech a je v zásadě na zákonodárci, jaká konkrétní pravidla (lhůty, obsahové a formální náležitosti podání, soudní poplatky a další) pro přístup k soudům stanoví. Z hlediska ochrany základních práv a svobod je ovšem nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž je možné se soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené. Právě uvedené pak platí také pro požadavky, jimiž zákonodárce podmiňuje přístup k řádným a mimořádným opravným prostředkům. Z povahy těchto prostředků, jakož i ze skutečnosti, že tyto prostředky nejsou garantovány ústavním pořádkem, pak samozřejmě vyplývá, že zákonodárce má v tomto směru daleko širší možnost uvážení. Zejména u mimořádných procesních prostředků, jimž je i dovolání, totiž platí, že zákonodárce jejich zakotvením v právním řádu sleduje určitý specifický cíl, který nespočívá v pouhém poskytnutí dalšího soudního přezkumu konkrétního sporu [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].
17. Jak Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 shrnul, mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směrovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání a ke zvýšení kvality těch dovolání, které se účastník odvolacího řízení rozhodne podat v případě, že mu to zákon umožňuje. V obecné rovině totiž není cílem právní úpravy v občanském soudním řádu, aby Nejvyšší soud projednal co největší množství sporů (lze ostatně vyjádřit pochybnost, zda zvyšováním počtu soudních instancí dochází ke zkvalitnění rozhodovací činnosti a ke spravedlivějšímu rozhodování jednotlivých případů), nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce (a ústavodárce) významné. Efektivně fungující Nevyšší soud pak sjednocováním judikatury přispívá k vyšší kvalitě rozhodování nižších soudu.
18. V projednávané věci dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady, odmítl se jím tedy věcně zabývat. Učinil tak, aniž by vyzval stěžovatele k odstranění vad, které jeho podání mělo. Senát Ústavního soudu si je vědom toho, že postup Nejvyššího soudu byl v souladu s ustáleným výkladem relevantních ustanovení. Ústavní soud ve svém nedávném stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyložil, že neobsahuje-li dovolaní vymezení předpokladů přípustnosti, odmítnutí takového dovolání pro vady dle §241a odst. 2 o. s. ř. není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Podle ustanovení §243b o. s. ř. pro dovolací řízení platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Nepoužije se však (mimo jiné) ustanovení §43 o. s. ř., které stanoví, že předseda senátu usnesení vyzve účastníka řízení, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité a k opravě nebo doplnění podání stanoví lhůtu (odst. 1). Teprve není-li i přes výzvu podání doplněno nebo opraveno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, předseda senátu řízení zastaví (odst. 2).
20. Podle ustanovení §241b odst. 3 dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
21. Ustanovení §243b o. s. ř. vylučuje užití ustanovení §43 v dovolacím řízení, má tedy má za následek, že v dovolacím řízení nemají soudy povinnost vyzývat k odstranění vad. Ustanovení §241b odst. 3 věty první pak fakticky vylučuje vůbec možnost k opravení vad vyzvat. Pokud dovolání není podáno s výrazným předstihem před uplynutím lhůty k tomu určené (§240 odst. 1), po jejímž uplynutí již nelze dovolání doplňovat nebo opravovat (§241b odst. 3 věta první), je spíše nepravděpodobné že by soudy administrativně zpracovaly dovolání a vyhodnotily, zda netrpí vadami v takovém předstihu, aby bylo vůbec možné k opravení vad vyzvat. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli doručeno dne 23. 3. 2017 a dovolání bylo podáno dne 22. 5. 2017, tedy předposlední den lhůty. Obecné soudy proto neměly nejen povinnost, ale ani možnost usnesením vyzvat stěžovatele, aby jeho dovolání, které neobsahovalo všechny stanovené náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno. Stěžovatel tedy v důsledku pochybení svého advokáta, jenž má zaručovat ochranu zájmů svého klienta v právně složitém dovolacím řízení, ztratil nárok jak na projednání věci dovolací soudem v rámci řízení o dovolání, tak i na projednání své věci Ústavním soudem, jelikož bylo-li jeho dovolání odmítnuto dovolací soudem jako vadné, nevyčerpal tak efektivně všechny opravné prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (k tomu srov. např. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3209/08 ze dne 22. 1. 2009 a sp. zn. I. ÚS 1489/08 ze dne 16. 7. 2009 a zejména stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
22. Senát Ústavního soudu se proto dále zabýval otázkou, zda je v souladu s výše naznačenými principy práva na spravedlivý proces absolutní nemožnost obecných soudů vyzývat dovolatel k opravě vad dovolání, která má za následek, že v důsledku pochybení advokáta je dovolateli zamezen přístup nejen k Nejvyššímu soudu, ale také k Ústavnímu soudu.
23. Senát Ústavního soudu předně připomíná, že ústavní pořádek negarantuje právo na dovolání, a že ani přístup k soudu není absolutní, nýbrž podléhá zákonem stanoveným podmínkám a omezením, jak je ostatně uvedeno ve čl. 36 odst. 4 Listiny. Je ovšem nutné připomenout, že zákonem stanovené podmínky a omezení musí sledovat legitimní cíl a být tomuto cíli přiměřené. Ústavnost či protiústavnost právní úpravy znemožňující obecným soudům vyzývat k odstranění vad podání, tedy záleží na tom, zda tato právní úprava sleduje legitimní cíl a zda je přijaté opatření k dosažení takového cíle vhodné a jemu přiměřené.
24. Charakter dovolacího řízení se významně liší od povahy řízení před soudy prvního a druhého stupně, v jejichž rámci soudy mají povinnost k odstranění vad vyzývat. Primárním smyslem řízení před soudem nalézacím je poskytování ochrany právům a právem chráněným zájmům a cílem řízení před soudem odvolacím je zajistit, aby v rozhodovací činnosti soudů prvního stupně nedocházelo k vadám, ať už procesním, skutkovým nebo právním. V těchto řízeních tedy soudy nesmí žádným způsobem omezovat počet podání, které projednají, ale naopak musí projednat každý návrh, je-li to možné. Proto také zákonodárce stanovil v ustanovení §43 o. s. ř. povinnost předsedovi senátu v řízeních před soudem nalézací a v souladu s ustanovení §211 o. s. ř. také před soudem odvolacím usnesením vyzvat účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti, a to podle jeho poučení a ve lhůtě, kterou stanoví. Účastník řízení má tak možnost na výzvu daného soudu vadu podání odstranit, aby mohla být poskytována ochrana právům účastníků v co možná největší míře. Je dobré také připomenout, že v řízeních před soudy prvního a druhého stupně nemusí být účastník nutně zastoupen advokátem a nemusí mít nutně ani základní právní vzdělání. Tudíž se může dopustit častěji vad podání, a je tedy logické, aby byl k jejich odstranění soudem vyzván.
25. Úkolem Nejvyššího soudu je pak zejména projednání sporů, které jsou právně složité a zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Ustanovení vylučující užití §43 o. s. ř. v dovolacím řízení má za cíl zvýšit efektivitu a hospodárnost řízení a urychlit řízení. Právní úprava dovolacího řízení zakotvená zákonem č. 404/2012 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "zákon č. 404/2012 Sb."), v jejímž rámci byla do o. s. ř. včleněna také ustanovení §243b a §241b odst. 3 věta první, měla za cíl vyřešit velký nápad způsobující zahlcení soudu (v důvodové zprávě označovaný za patologický) a s ním související průtahy v řízení a zrychlit vyřizování agendy. Cílem bylo, aby dovolacímu soudu byla předkládána kvalitní dovolání, která by usnadnila práci s nimi (viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.).
26. Vyzývání k odstranění vad přitom zákonodárce nepovažoval v dovolacím řízení za nezbytné, neboť měl za to, že je-li stanovena podmínka povinného zastoupení advokátem či notáře, případně právního vzdělání dovolatele či osoby jednající za právnickou osobu, lze předpokládat, že podání bude bez vad (k tomu srov. např. SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, ŠÍNOVÁ, Renáta a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 925). Jakkoliv zvýšení efektivity vyřizování dovolání lze považovat za legitimní cíl, je třeba dále posuzovat, zda je zvolené opatření - vyloučení povinnosti vyzývat k odstranění vad - přiměřeným prostředkem k jeho dosažení.
27. V první řadě je potřeba zdůraznit, že v případě nesplnění jakékoliv z podmínek dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto bez možnosti opravy či doplnění dovolání. V posuzované věci stěžovatel ztratil možnost pokračovat v dovolacím řízení i přesto, že z jeho dovolání bylo patrné, jaký postup soudu zpochybňuje. Jakkoliv sice formálně vzato skutečně nedostál požadavkům vymezit konkrétní právní otázku, která měla být posouzena odvolacím soudem chybně a který z předpokladů přípustnosti dovolání má za splněný, lze z dovolání vyvodit, jaký předpoklad přípustnosti dovolání měl dovolatel nejspíše na mysli, když odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a jakou právní otázku považoval za chybně vyřešenou. Skutečnost, že stěžovatel nemohl být vyzván k opravě svého dovolání, tudíž působí nepřiměřeně rigidně s ohledem na jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
28. Přestože totiž o. s. ř skutečně v ustanovení §241 stanoví podmínku zastoupení advokátem nebo notářem, případně právního vzdělání dovolatele, která má být zárukou kvality dovolání, nelze mít za to, že by taková podmínka vylučovala, že podané dovolání nebude mít vady. Přestože by advokát měl být schopen dovolání řádně podat, není tomu vždy tak, o čemž svědčí množství dovolání odmítnutých Nejvyšším soudem pro vady. Na rozdíl od některých jiných evropských zemí (např. Francie nebo Itálie), kde advokát potřebuje speciální vzdělání k tomu, aby mohl zastupovat klienty v dovolacím řízení před vysokými soudy, v České republice takové omezení neplatí. To nevyhnutelně vede k situacím, kdy advokát, který se nutně nespecializuje na specifika řízení před Nejvyšším soudem, podá vadné dovolání, na což doplácí sám dovolatel. Pokud právní pořádek nestanovuje speciální nároky na advokáty, kteří zastupují klienty před Nejvyšším soudem, nelze předpokládat, že budou podávat bezvadná dovolání, neboť jde o podání mimořádná a formálně velmi složitá.
29. Jak plyne z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1461/17; ze dne 19. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 425/17 nebo ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17), ani samotný Nejvyšší soud není schopen vždy spolehlivě posoudit, zda podané dovolání trpí vadami. Pokud tedy i samotný dovolací soud, který je povolán k projednání dovolání, nezřídka pochybí v posouzení, zda předložené dovolání trpí vadami či nikoliv, tím spíše nelze očekávat bezvýjimečnou bezvadnost dovolání podaných advokáty, kteří se namnoze, jak bylo výše uvedeno, na takový typ podání nespecializují a setkávají se s jeho sepsáním spíše sporadicky. Nadto praxe dovolacího soudu, kdy je dovolání odmítáno z procesních důvodů na základě posouzení naplnění celé řady (vymezení přípustnosti dovolání, vymezení rozhodné právní otázky, vymezení konkrétní judikatury dovolacího soudu, vymezení rozsahu, v němž se rozhodnutí napadá, vymezení dovolacího důvodu) formálně složitých požadavků, která navíc vykazuje určitou chybovost, nenaplňuje ani požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování.
30. Toho si koneckonců byl vědom i zákonodárce, neboť z důvodové zprávy k zákonu č. 404/2012 Sb., jímž byla provedena koncepční změna dovolacího řízení, v jejímž rámci bylo do právní úpravy dovolacího řízení včleněno ustanovení §243b o. s. ř., které stanoví, že se povinnosti vyzývat k odstranění vad v rámci dovolacího řízení neuplatní, se podává, že se "velmi často objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody, dále jde o dovolání, jež zcela postrádají právní kvalifikaci dovolacích důvodů, v neposlední řadě jde pak o souběžné uplatnění všech taxativně vypočtených dovolacích důvodů v občanském soudním řádu, aniž by v textu dovolání bylo provedeno obsahové rozlišení jednotlivých dovolacích důvodů z hlediska užité argumentace v podaném dovolání. Exemplárními případy jsou potom dovolání, při kterých advokát zcela rezignuje na vlastní práci s dovoláním tím, že se pouze ztotožní s podáním vypracovaným účastníkem řízení, jehož zastupuje."
31. Dovolatelé jsou tak v důsledku předmětné právní úpravy vystaveni situaci, kdy právní řád na jednu stranu stanoví podmínku povinného zastoupení advokátem, aby byly chráněny zájmy dovolatelů v právně a formálně složitém řízení před Nejvyšším soudem, zároveň však připouští, aby dovolatel doplatit bez možnosti nápravy na chyby způsobené jeho advokátem. Taková právní úprava vede k nepřijatelným (avšak jak plyne z judikatury Ústavního soudu ne výjimečným) situacím, kdy není v dovolacím řízení možné pokračovat kvůli pochybení soudem ustanoveného advokáta, kterého si dovolatel ani sám nemohl zvolit. Jakkoliv se v takovém případě může jistě dovolatel, který nebyl v řízení neúspěšný z důvodu pochybení advokáta, domáhat náhrady škody, kterou mu tím způsobil, ve skutečnosti je taková možnost spíše iluzorní.
32. Argument, podle kterého sporná ustanovení míří k zefektivnění činnosti Nejvyššího soudu, nelze podle senátu Ústavního soudu akceptovat. Pokud Nejvyšší soud vadné dovolání automaticky odmítne, nebude se moci zabývat dovoláními, která by mohla být řádně opravena a splňovat jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. To znamená, že Nejvyšší soud nerozhodne meritorně o dovoláních, která byla podána ve věcech, kdy skutečně došlo k pochybení odvolacích soudů, které se při řešení rozhodné právní otázky odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo nesprávně posoudily otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo rozhodovaly o otázce, která již byla dovolacím soudem vyřešena, ale je na místě aby byla posouzena jinak. Pokud z důvodů vad podání Nejvyšší soud dovolání neprojedná, je tak potlačena funkce dovolacího řízení, jíž je zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování.
33. V posuzované věci by tak stěžovatel mohl, pokud by se užilo ustanovení §43 o. s. ř. v dovolacím řízení, opravit své dovolání tím, že by formálně vymezil předpoklad přípustnosti dovolání a konkrétní právní otázku, kterou měl odvolací soud nesprávně vyřešit, a Nejvyšší soud by pak měl možnost zhodnotit, zda byla rozhodná právní otázka vyřešena v souladu s jeho dosavadní judikaturou, případně vyřešit právní otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, a tím přispět ke sjednocení judikatury v souladu s funkcí dovolacího řízení. Stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) by se taktéž musel důkladně seznámit s judikaturou Nejvyššího soudu, aby jeho dovolaní mohlo byt řádně opraveno, což by a posteriori zajistilo žádoucí efektivitu dovolacího řízení. Za současné situace však nemá dovolatel vůbec možnost dozvědět se, že má jím podané dovolání vady, v čem jsou takové vad dovolání spatřovány ani, že dovolací soud vyhodnotil dovolatelem citovanou judikaturu jako nepřípadnou. Dovolání není zpracováno ledabyle, je sepsáno pečlivě a dovolatel projevil snahu naplnit zákonné požadavky, byť se mu formálně vzato nepodařilo všem dostát. Z dovolání je patrné, že není pouhým nesouhlasem s rozhodnutími nižších soudů či polemikou se skutkovými závěry; dovolatel v něm předestírá právní argumentaci. Přesto byl napadeným usnesením Nejvyššího soudu připraven o přezkum věci v dovolacím řízení.
34. Senát Ústavního soudu má za to, že samotný fakt, že stěžovatel musí dostát striktnějším podmínkám dovolání dle §241a odst. 2 o. s. ř., než je tomu v případě ostatních podání, se jeví jako dostatečný prostředek k dosažení legitimního cíle, jímž má být zvýšení efektivity dovolacího řízení. Pokud by stěžovatel nedostál striktnějším podmínkám ani poté, když byl vyzván k odstranění vad dovolání, řízení by bylo ukončeno, čímž by se dosáhlo cíle, jímž je vyšší efektivita práce dovolacího soudu s podáními tím, že bude zaručena jejich kvalita.
35. Senát Ústavního soudu poukazuje také na skutečnost, že v případě, že není naplněna další z podmínek dovolacího řízení, zaplacení soudního poplatku, obecné soudy mají povinnost vyzvat dovolatele k nápravě (srov. §9odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích - dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Tuto povinnost mají primárně soudy prvního stupně, u kterých se dovolání podává a pouze v případě že dovolací soud zjistí, že nebyl poplatek zaplacen ve věci, která mu již byla předložena, vyzve k jeho zaplacení sám (§9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Jakkoliv je konečné rozhodnutí o tom, zda dovolání trpí vadami, úkolem dovolacího soudu (§243c o. s. ř.), lze si představit, že také k odstranění vad podaného dovolání by mohly vyzývat již soudy prvního stupně, které kontrolují také splnění dalších náležitostí dovolání. Senát Ústavního soudu má za to, že takový postup by dovolací soud nadměrně nezatížil a nijak by nesnížil efektivitu dovolacího řízení, která má být primárním cílem této právní úpravy.
36. Lze poukázat také na to, že vyzývat k odstranění vad jsou povinny nejen soudy nalézací a odvolací, ale také ve všech ostatních řízeních o mimořádných opravných prostředcích před vysokými soudy. Podle ustanovení §265h odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto. Podle ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Konečně také Ústavní soud podle §41 odst. 1 b) zákona o Ústavním soudu vyrozumí navrhovatele o tom, že jeho návrh na zahájení řízení nemá náležitosti podání podle tohoto zákona a určí mu lhůtu k odstranění vad návrhu. Skutečnost, že takovou povinnost nemají soudy v řízení o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí v civilní věci, je tedy zcela výjimečná.
37. V neposlední řadě je potřeba zdůraznit, že vzhledem k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti zakotvené v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může ústavní stížnost nastoupit až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků, a že požadavkem vyčerpat je nutno chápat vyčerpání řádné, tedy v souladu se zákonem. Jak bylo výše uvedeno, dovolatel řádně nevyčerpá dostupné efektivní prostředky, pokud nesplní svoji zákonnou povinnost vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. V posuzované věci by tedy stěžovatelova ústavní stížnost mířící proti rozhodnutí odvolacího soudu musela být odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to i přesto, že stěžovatel spatřoval v postupu soudu porušení svých základních práv, která ústavní pořádek zaručuje. Skutečnost, že posuzované ustanovení znemožnilo, aby byl stěžovatel vyzván k opravě vad dovolání, tedy vedlo k tomu, že ztratil nárok jak na přístup k Nejvyššímu tak Ústavnímu soudu, což se jeví jako nepřiměřené vzhledem ke sledovanému cíli, neboť takový důsledek nepřiměřeně zasahuje do ústavně zaručeného práva na přístup k soudu.
38. Ze všech uvedených důvodů má senát Ústavního soudu pochybnosti o tom, zda jsou předmětná ustanovení vůbec vhodným prostředkem k dosažení legitimního cíle, jímž má být zefektivnění dovolacího řízení. Lze shrnout, že samotné stanovení náležitostí dovolání je dostatečnou zárukou, že se dovolací soud bude meritorně zabývat pouze těmi podáními, které mají určitou kvalitu a v nichž dovolatel prokáže, že se již seznámil s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, čímž má být zajištěno zefektivnění dovolacího řízení. Samotné vyloučení povinnosti vyzývat k odstranění vad pak k zefektivnění dovolacího řízení nijak nepřispívá, a naopak může ve svém důsledku vést k popření smyslu a účelu dovolacího řízení, pokud jsou odmítána pro vady dovolání, která přináší závažné právní otázky směřující ke sjednocení judikatorní praxe, byť formálně vzato nesplňují nároky kladené na dovolání. Nadto by vyzývání k odstranění vad dovolání podaném v civilní věci posílilo naplňování požadavku předvídatelnosti soudního rozhodování a zamezilo arbitrárnímu rozhodování. Z těchto důvodů dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že stanovené opatření, pokud je vůbec způsobilé dosáhnout sledovaného legitimního cíle, pak jednoznačně nepřiměřeně zasahuje do práva dovolatelů na přístup k soudu.
39. Jsou tak splněny obě podmínky pro aplikaci §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tedy že danými ustanoveními, které senát Ústavního soudu považuje za protiústavní, nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Z výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu rozhodl, že řízení o ústavní stížnosti se přerušuje a podává návrh plénu Ústavního soudu na zrušení ustanovení §243b o. s. ř. ve slovech "§43," a ustanovení §241b odst. 3 věta první.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu