ECLI:CZ:US:2018:1.US.3038.18.1
sp. zn. I. ÚS 3038/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) E. N. a 2) E. V., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, č. j. 25 Cdo 1222/2012-396, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2015, č. j. 18 C 345/2008-414, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 383/2015-497, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, č. j. 25 Cdo 1604/2018-556, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2018 a splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Nynější ústavní stížnost stěžovatelek navazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 708/17 ze dne 27. 3. 2018 (pozn. - všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na serveru https://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 2720/2016-514, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pro vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, spočívající v nevymezení splnění podmínek přípustnosti dovolání. K detailní rekapitulaci skutkového stavu, obsahu napadených rozhodnutí a procesního vývoje pro stručnost Ústavní soud odkazuje na část II. odkazovaného nálezu.
3. Nynější ústavní stížnost směřuje proti novému rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného po zrušení jeho usnesení specifikovaného v předchozím odstavci. Nyní nově napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nesplnění předpokladů přípustnosti dle §237 občanského soudního řádu, neboť jak předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, č. j. 25 Cdo 1222/2012-396, jakož i následná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), při nichž byly obecné soudy vázány právním názorem Nejvyššího soudu v něm vysloveným, byla v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, již konkrétně v odůvodnění nyní napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl.
III. Argumentace stěžovatelek
4. Jelikož v řízení pod sp. zn. I. ÚS 708/17 se Ústavní soud, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, nemohl zabývat argumentací stěžovatelek ve věci samé, neboť usnesení Nejvyššího soudu uvedené výše sub 2. rušil proto, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek z formálních důvodů, tedy aniž se jím obsahově zabýval, ačkoliv pro to byly splněny zákonné předpoklady, vychází argumentace stěžovatelek v nynější věci z jejich argumentace tehdejší a je doplněna o námitky týkající se usnesení Nejvyššího soudu napadeného touto ústavní stížností. Stěžovatelky tak namítají 1) podjatost dvou ze tří členů senátu Nejvyššího soudu při vydání napadeného rozsudku; 2) rozpor právního názoru Nejvyššího soudu v nynější věci s jeho konstantní judikaturou; 3) nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu Nejvyšším soudem; 4) odchýlení se od skutkového stavu zjištěného v řízeních před nalézacím a odvolacím soudem; a 5) průtahy v řízení před Nejvyšším soudem. Podstata stěžovatelčiných námitek tkví v následujícím:
5. Ad 1) stěžovatelky poukazují na skutečnost, že napadený rozsudek vydal Nejvyšší soud v senátu, v němž dva ze tří členů byli spoluautoři publikace, vydané ve stejném roce jako tento rozsudek, jejímž dalším spoluautorem byl rovněž tehdejší právní zástupce jedné z žalovaných v původním sporu před obecnými soudy. Stěžovatelky tuto svou námitku podložily řadou odkazů na judikaturu, která tento jejich názor má podporovat.
6. Ad 2) stěžovatelky tvrdí, že Nejvyšší soud jak v napadeném rozsudku, tak v usnesení zrušeném nálezem sp. zn. I. ÚS 708/17 i v usnesení nyní napadeném postupoval v rozporu se svou dřívější judikaturou, neboť uložil nalézacímu a potažmo odvolacímu soudu pokyn k jinému hodnocení příčinné souvislosti, což je však otázka skutková, nikoliv právní, přičemž dle vlastní judikatury Nejvyššího soudu tomuto nepřísluší přehodnocovat otázky skutkové. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud dle stěžovatelek přitom nevyslovil žádný obecný a už vůbec ne řádně odůvodněný právní názor.
7. Ad 3) se stěžovatelky domnívají, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 708/17 nezavdává sebemenší prostor k pochybnosti, že mohly uplatnit námitku podjatosti členů senátu při vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu i v řízení před Nejvyšším soudem, které vyústilo ve vydání usnesení napadeného nynější ústavní stížností. Pokud tak Nejvyšší soud interpretoval tento nález tak, že stěžovatelkám bylo toliko umožněno uplatnit námitku podjatosti v tehdy aktuálně probíhajícím řízení o dovolání, které vyústilo ve vydání napadeného usnesení, je tato jeho interpretace v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu.
8. Ad 4) stěžovatelky uvedly, že Nejvyšší soud přetvořil v odůvodnění svého napadeného usnesení skutkový stav, neboť vyšel z toho, že bezprostřední příčinou krvácení nebyly vlastnosti papilotomu, ale sama skutečnost, že došlo k naříznutí Vaterovy papily, jež však bylo nezbytným prostředkem k dosažení žádoucího efektu zdravotnického zákroku, přičemž však dle stěžovatelek bylo bezprostřední příčinou krvácení do trávicího traktu poranění, resp. proříznutí cévy papilotomem, jež k dosažení žádoucího efektu zdravotnického zákroku rozhodně nebylo.
9. Ad 5) stěžovatelky vzpomněly, že o dovolání tehdejší žalované datované dnem 26. 9. 2011 rozhodl Nejvyšší soud svým napadeným rozsudkem až dne 3. 2. 2015, tedy po více než třech letech, popírajíc (sic!) tak zásadu rychlosti řízení i princip právní jistoty. Stěžovatelky k tomu výslovně uvedly, že tato výhrada je ze všech jejich výhrad ještě ta nejmenší.
10. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil pro výše specifikovaný rozpor s jejich základními lidskými právy.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
12. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, a aniž považoval za nutné si ve věci obstarat další podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Argumentaci stěžovatelek lze rozdělit do dvou hlavních celků - jednak je to nespokojenost stěžovatelek s vyřízením námitky podjatosti, jednak nespokojenost se způsobem, jakým Nejvyšší soud přistoupil k problematice příčinné souvislosti v jejich věci. Oba tyto celky jsou však zjevně argumentačně liché. Námitka podjatosti je stěžovatelkami činěna v relaci k rozhodování o napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, tedy vztahuje se k již ukončenému řízení o dovolání, nadto stěžovatelky neprokazují, že by ve vztahu k ní uplatnily všechny prostředky, které je dle judikatury Ústavního soudu třeba vyčerpat předtím, než je možno se na něj obrátit.
14. Problematiku příčinné souvislosti Nejvyšší soud ve věci stěžovatelek vyřešil způsobem, který odpovídá jeho předchozí judikatuře a který se nachází zcela v mezích jeho pravomoci vykládat podústavní právo. Nejvyšší soud se přitom nedopustil stěžovatelkami vytýkaného nahrazení skutkového posouzení příčinné souvislosti, neboť toliko odpovídal na otázku právní. Naopak stěžovatelky se snaží domoci se toho, aby Nejvyšší soud zavázal nalézací a odvolací soud k určitému způsobu vyřešení skutkové otázky příčinné souvislosti v jejich věci, což mu však nepřísluší.
15. K jednotlivým námitkám stěžovatelek pak Ústavní soud uvádí:
16. Ohledně námitky 1) musí Ústavní soud plně přisvědčit odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, podle nějž nemohou stěžovatelky uplatňovat námitku podjatosti ve vztahu k již ukončené části řízení, přičemž měly-li za to, že v jejich věci rozhodoval vyloučený soudce, mohly proti této skutečnosti brojit ex post žalobou pro zmatečnost. Tomuto závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud, co by vytkl, neboť se nachází v souladu s jeho vlastní dřívější judikaturou. Z ní rovněž vyplývá, že ústavní stížnost opírající se o námitku podjatosti bez předchozího vyčerpání žaloby pro zmatečnost a opravných prostředků proti rozhodnutí o ní je nepřípustná [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1811/14 ze dne 27. 5. 2015 (N 100/77 SbNU 491) či usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. 5. 2006 (U 7/41 SbNU 609)].
17. Námitkou 2) se stěžovatelky snaží prokázat rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu k posuzování příčinné souvislosti, který měl založit přípustnost jejich dovolání. Nejvyšší soud naopak v napadeném usnesení vysvětluje, že zde žádný rozpor v jeho judikatuře ohledně této otázky není. Ústavní soud konstatuje, že mezi stěžovatelkami a Nejvyšším soudem není sporu o tom, že hodnocení příčinné souvislosti v konkrétní věci je otázkou skutkovou, zatímco vymezení těch relevantních okolností, mezi nimiž má být příčinná souvislost zjišťována, je otázkou právní. Liší se pouze jejich názor na to, kterým z těchto způsobů Nejvyšší soud v napadeném usnesení postupoval. Podstatu námitky 2) tedy představuje spor o výklad podústavního práva.
18. Ústavní soud obecně konstantně rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
19. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
20. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
21. Ve věci stěžovatelek však Ústavní soud neobjevil žádnou z těchto výjimek, v níž by mohl zasáhnout proti interpretaci podústavní normy Nejvyšším soudem, tedy orgánem, který je dle §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, určen k zajišťování jednoty rozhodování.
22. Ani stěžovatelkami tvrzený rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu Ústavní soud neidentifikoval. Nejvyšší soud jak ve svém napadeném rozsudku, tak ve svém napadeném usnesení zjevně odlišoval hodnocení příčinné souvislosti, jež považoval za otázku skutkovou, od posouzení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být tato příčinná souvislost zjišťována, jež považoval za otázku právní (srov. s. 5 in fine napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a s. 5 in fine napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
23. Zcela stěžejní pro nynější věc je, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při hodnocení příčinné souvislosti u odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze přístroje dle §421a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), je třeba vycházet z teorie umělé izolace jevů, z teorie gradace a z tzv. teorie adekvátní příčiny. V důsledku toho měl dle názoru Nejvyššího soudu nalézací soud zjistit příčinnou souvislost mezi bezprostřední příčinou smrti matky stěžovatelek a tímto následkem, neboť samo použití ostrého nástroje (papilotomu) nebylo ve vztahu k tomuto následku adekvátní příčinou. Mezi těmito dvěma skutečnostmi byl totiž příliš dlouhý kauzální řetězec dalších příčin a následků.
24. Jinými slovy je tak z odůvodnění napadeného rozsudku i napadeného usnesení Nejvyššího soudu zřejmé, že zatímco původně nalézací i odvolací soudy aplikovaly ve věci stěžovatelek teorii podmínky (teorii ekvivalence) a spokojily se z hlediska příčinné souvislosti se zjištěním, že nebýt operace provedené s použitím papilotomu, nedošlo by k následným pooperačním komplikacím vyústivším až ve smrt matky stěžovatelky, Nejvyšší soud v případě odpovědnosti dle §421a odst. 1 občanského zákoníku prosté uplatnění teorie podmínky vyloučil, neboť měl za to, že by se tím tato odpovědnost prakticky neomezeně rozšiřovala. Místo toho považoval za nutné v těchto případech uplatnit teorii adekvátní příčiny.
25. Aplikace teorie adekvátní příčiny je přitom otázkou právního posouzení, nikoliv skutkového zjištění. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu rovněž plyne, že tento ryze v rovině právní zavázal nalézací a posléze i odvolací soud názorem, že odpovědnost dle ustanovení §421a odst. 1 občanského zákoníku nevyvolává samo o sobě použití nástroje, jehož vlastností je ostrost, neboť z hlediska právní konstrukce příčinné souvislosti skutečnost, že je určitý předmět ostrý a že tento předmět byl použit k řezání, nenaplňuje pojmový znak okolnost mající původ v povaze přístroje. Takto formulovaný právní názor je nepochybně obecně platný a zobecnitelný a nevztahuje se jen na konkrétní věc stěžovatelek. Nelze jej proto považovat za pokyn k odlišnému skutkovému hodnocení.
26. Jestliže tento svůj závěr Nejvyšší soud ilustroval na tom, že příčinou smrti matky stěžovatelek bylo multiorgánové selhání, předchozí nezvládnuté krvácení, ztráta krve při reoperaci, hemoragický šok a akutní pankreatitida, k nimž došlo v jiném zdravotnickém zařízení, než v němž byla provedena původní operace, při níž byl použit papilotom, nelze toto vnímat jako odlišné skutkové hodnocení příčinné souvislosti, ale pouze jako demonstraci vzdálenosti mezi jednáním žalované v původním řízení před obecnými soudy a následkem, za nějž byla stěžovatelkami volána k odpovědnosti.
27. To však nic nemění na podstatě této úvahy, jíž je, že nalézací a odvolací soudy měly posuzovat příčinnou souvislost mezi skutečnostmi, které vedly k úmrtí matky stěžovatelek bezprostředně, respektive nazíráno z opačného konce, že měly posuzovat příčinnou souvislost odvíjející se od použití papilotomu toliko k bezprostřednímu následku operace a posoudit, zda již tímto následkem byla smrt matky stěžovatelek, čemuž tak podle vlastních skutkových zjištění učiněných obecnými soudy, do nichž Nejvyšší soud nijak nezasahoval, nebylo.
28. Úvahy Nejvyššího soudu se tak omezily toliko na právní otázky, do skutkového stavu tak, jak jej zjistily soudy nalézací a odvolací, nijak nezasahovaly. Jestliže na základě těchto úvah vtělených do závazného právního názoru Nejvyššího soudu následně nalézací soud po novém projednání věci dospěl k závěru, že příčinná souvislost mezi použitím papilotomu a smrtí matky stěžovatelek nebyla dána, s nímž se následně ztotožnil i soud odvolací, nelze toto nové skutkové zjištění připisovat Nejvyššímu soudu, neboť je učinil soud nalézací. Ten přitom nebyl vázán žádnou směrnicí Nejvyššího soudu, jak má skutkově příčinnou souvislost posoudit, ale pouze mezi jakými skutkovými okolnostmi ji má hledat.
29. I kdyby bylo již a priori zřejmé, že ani po novém skutkovém posouzení věci nebude vzhledem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu možno dospět k jinému závěru, než že příčinná souvislost dána nebyla, nešlo za těchto okolností o pokyn ke skutkovému přehodnocení, ale pouze o důsledek aplikace ryze právního a obecného názoru Nejvyššího soudu. O pokyn k odlišnému skutkovému hodnocení by totiž šlo jedině v případě, že by Nejvyšší soud vytvořil takovou právní konstrukci, která by zjevně byla účelově vytvořena jen pro konkrétní případ s cílem donutit nalézací či odvolací soud skutkové hodnocení změnit, ale neměla by žádnou obecnou platnost.
30. V nynější věci naopak Nejvyšší soud vyslovil zcela obecný právní názor, že ostrost určitého nástroje není natolik specifická, aby jeho užití vždy vyvolalo odpovědnost dle §421a odst. 1 občanského zákoníku, dojde-li následně po jeho použití ke vzniku škody. Tento názor se nepochybně uplatní na širší množinu případů, přičemž přesahuje i samotné použití papilotomu při operaci, neboť zahrnuje použití jakéhokoliv ostrého nástroje. Ostatně pokud by každá změna skutkového posouzení příčinné souvislosti nalézacím či odvolacím soudem, která vyplývá ze změny v právním přístupu k řešení otázky příčinné souvislosti Nejvyšším soudem, měla být považována za pokyn k odlišnému skutkovému hodnocení, nemohl by Nejvyšší soud vůbec právní otázky příčinné souvislosti řešit.
31. Stěžovatelky ostatně měly v novém řízení před nalézacím soudem možnost uzpůsobit svou procesní strategii tomuto novému právnímu názoru (případně i za cenu doplnění dokazování, usilování o změnu žaloby, záměnu či přistoupení účastníků atd.), aby i v souladu s ním unesly důkazní břemeno vůči pasivně věcně legitimovanému subjektu. Pokud tak stěžovatelky neučinily, nelze to přičítat k tíži Nejvyššímu soudu, který toliko formuloval zcela v mezích své pravomoci řešení právní otázky, k němuž byl povolán dovoláním tehdejších žalovaných v dovolacím řízení, které vyústilo ve vydání jeho napadeného rozsudku.
32. Jak Ústavní soud vymezil výše sub 18. a násl., do interpretace norem podústavního práva není obecně oprávněn zasahovat a interpretace předmětné právní otázky zvolená Nejvyšším soudem nevybočuje z mezí ústavní konformity. Ústavnímu soudu se tak nenabízí žádná možnost, jak proti ní zakročit.
33. Pro námitku 3) platí to samé, co pro námitku 1). Nejvyšší soud postupoval korektně, pokud námitku podjatosti členů senátu při vydání již pravomocného a vykonatelného rozhodnutí nevyslyšel a poukázal na to, že stěžovatelky ji mohly uplatnit v žalobě pro zmatečnost.
34. Nad rámec toho Ústavní soud pouze vyjadřuje podiv nad kategoricky formulovaným tvrzením stěžovatelek, že jeho nález sp. zn. I. ÚS 708/17 nezavdává sebemenší pochybnost o tom, že je možno vznášet námitku podjatosti i v souvislosti s řízeními, která vyústila v rozhodnutí, jež byla vydána již před několika lety. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 708/2017 explicitně v bodě 40. uvedl, že nijak nepředjímá posouzení přípustnosti Nejvyšším soudem a v bodě 38. toliko vyjádřil, že se nemůže zabývat jakýmikoliv věcnými námitkami, a to ani v rovině kvazimeritorního přezkumu, neboť ani Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelek nezabýval věcně či alespoň kvazimeritorně, odmítnuv jej z ryze formálních důvodů spočívajících v nevymezení, v čem stěžovatelky spatřovaly splnění přípustnosti jejich dovolání.
35. Za této situace se pochopitelně Ústavní soud nemohl vyjadřovat ani k těm námitkám, které byly zjevně odsouzeny při rozhodování o dovolání k neúspěchu, neboť ani těmito námitkami se Nejvyšší soud nezabýval. Uvedl-li v bodě 38. odkazovaného nálezu Ústavní soud, že stěžovatelkám nic nebrání v uplatnění námitek v opakovaném řízení o dovolání před Nejvyšším soudem a že jeho úkolem bude se s nimi vypořádat, nelze z toho ani při velmi velkorysém extenzivním výkladu vyvodit, že by Nejvyšší soud musel tyto námitky vyhodnotit jako opodstatněné. Požadavek na vypořádání se s námitkami nelze směšovat s příkazem vyhovět jim.
36. Ostatně Ústavní soud rovněž připomíná, že svůj nosný právní názor formuloval zcela jednoznačně v bodě 40. odkazovaného nálezu pouze tak, že dovolání stěžovatelek vymezovalo, v čem tyto spatřovaly splnění podmínek přípustnosti. Nic dalšího tento výslovně formulovaný nosný právní názor nezahrnoval, tedy především se nijak nedotýkal problematiky námitky podjatosti.
37. K námitce 4) Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že z napadeného rozsudku nalézacího soudu jednoznačně plyne, že tento učinil skutkový závěr, že při operačním zákroku došlo k naříznutí Vaterovy papily, nikoliv k jejímu přeříznutí (s. 3 napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž znalec, jehož závěrů se stěžovatelky dovolávají, toliko uvedl, že došlo pravděpodobně k přerušení cévy, která následně začala krvácet v druhé době. Znalec rovněž uvedl, že jde o komplikaci, k níž dochází ve 2 až 4 % případů, tedy nikoliv obvykle či pravidelně. Tato skutková zjištění převzal i odvolací soud. Nejvyšší soud vycházel právě z těchto zjištění a nijak je nepřehodnocoval.
38. Lze tedy zobecnit, že zatímco obecné soudy tak vycházely ze závěru, že nedošlo k pochybení operatéra při provádění zákroku, protože následné krvácení bylo řídce se vyskytující komplikací, která však neznamená, že by operace byla provedena chybně, neboť k ní v určitém malém procentu případů dochází i při správném provedení operace, stěžovatelky prosazují skutkovou verzi, v níž byl operativní zákrok proveden nesprávně, neboť při něm došlo k přeříznutí Vaterovy papily. To však není skutkový stav, který by odpovídal zjištění nalézacího soudu, které převzaly i odvolací soud a Nejvyšší soud. Stěžovatelky tak vlastně Nejvyššímu soudu námitkou 4) vytýkají, že se od takto zjištěného skutkového stavu neodchýlil, což ovšem v souladu se svým postavením dovolacího soudu dle občanského soudního řádu učinit ani nemohl.
39. Zároveň přitom stěžovatelky netvrdí, že by skutkový stav byl zjištěn nesprávně. Neohrazují se tak např. proti závěru nalézacího soudu (s. 6 jeho napadeného rozsudku), že nebyly naplněny ani předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu dle §420 občanského zákoníku, neboť nedošlo k porušení žádné povinnosti, ani odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dle §420a občanského zákoníku, neboť dle nalézacího soudu nebylo prokázáno, že by vzniklá škoda byla v příčinné souvislosti s takovým provozem.
40. Jestliže tedy ani stěžovatelky samy nepopírají, že skutkový stav byl zjištěn nalézacím soudem správně, nemohou následně vytýkat Nejvyššímu soudu, že z tohoto skutkového stavu vychází, užívaje stejných formulací, které při popisu zjištěného skutkového stavu použil již nalézací soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Námitce 4) proto stěžovatel nemohl přisvědčit.
41. Námitka 5) je spíše posteskem stěžovatelek než řádně odůvodněnou námitkou. Stěžovatelky zejména neuvedly, jak konkrétně byly na svých právech délkou řízení poškozeny nebo zkráceny, nezdůvodnily, čím byla tato délka řízení dána, tedy zda došlo k nedůvodným, a tedy i nezákonným průtahům, ani jakých prostředků k odstranění těchto průtahů využily, zejména zda proti nim brojily prostřednictvím příslušných institutů dle zákona o soudech a soudcích, a po jejich vyčerpání případně i ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Za těchto podmínek Ústavní soud nemohl této námitce přiznat opodstatnění.
42. Jelikož stěžovatelčina argumentace směřovala v zásadě toliko proti závěrům napadeného rozsudku Nejvyššího soudu víceméně převzatým v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, které Ústavní soud shledal ústavně konformními, nemohla být protiústavní ani napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, která jsou na těchto závěrech založena. Samostatně ničeho, co by bylo specificky spojeno jen s těmito dalšími rozhodnutími, nenamítají ostatně ani stěžovatelky.
V. Závěr
43. Ústavní soud tedy shrnuje, že žádná z námitek stěžovatelek není důvodná. Proto Ústavní soud rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh stěžovatelek jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu