ECLI:CZ:US:2018:1.US.332.17.1
sp. zn. I. ÚS 332/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 8 Tdo 1226/2016-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 2. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 63 T 1/2013, odsouzen podle §209 odst. 1, odst. 5 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podané odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 5 To 75/2015, zamítnuto. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytkl Nejvyššímu soudu především to, že se nevypořádal s jeho námitkami v dovolání podaném proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu. Usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, neboť nebyly provedeny všechny stěžovatelem navržené důkazy a tento svůj postup soud řádně neodůvodnil. Podle stěžovatele Nejvyšší soud v napadeném usnesení nereagoval na návrh výslechu svědků G. S. a M. A. B.. Městský soud ve svém rozsudku sice zdůvodnil proč se tak nestalo, stěžovatel však tvrdí, že jejich výslech, zejména výslech svědka S., byl pro posouzení viny stěžovatele podstatný, vzhledem k postavení a jednání tohoto svědka v dané věci. Nejvyšší soud konstatoval jen rozhodnutí a odůvodnění nalézacího soudu a to, že oba svědci byli vyslechnuti pouze v přípravném řízení, soud oba svědky předvolal k hlavnímu líčení, ke kterému se však nedostavili. Pro čtení jejich výpovědi z přípravného řízení přitom nebyly splněny procesní podmínky. Soud podle stěžovatele nevyvinul dostatečné úsilí k tomu, aby mohli svědci vypovídat před soudem. Výpovědi spoluobviněných nebyly podle stěžovatele dostatečně věrohodné, neboť ti byli do trestné činnosti rovněž zapojeni. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel především na výpověď svědka V. Jestliže z tohoto důvodu soud opřel svůj závěr o vině stěžovatele pouze o listinné důkazy a znalecký posudek z oboru písmoznalectví, pak jejich souhrn nemohl vytvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů. V proběhlém řízení došlo podle stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo, neboť existují důvodné pochybnosti o vině stěžovatele. Zvláště pak za situace, kdy mezi provedenými důkazy jsou vzájemné rozpory.
Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Poukazuje-li stěžovatel na některé navržené a následně neprovedené důkazy (výslech svědka G. S. a M. A. B.), je třeba uvést, že s touto otázkou se vypořádaly již obecné soudy. Výslech navržených svědků se nepodařilo učinit, přičemž není v moci českých orgánů činných v trestním řízení, vykonávat úkony související s trestním řízením na území cizího státu. Svědek S. označil svůj výslech v ČR za nepřijatelný. Z ústavněprávního hlediska je významné především to, že se obecné soudy navrženým a neprovedeným důkazem zabývaly a svůj postup ve věci odůvodnily. Z trestněprávního hlediska je pak dále důležité též to, zda neprovedení navrženého důkazu mohlo nějakým způsobem ovlivnit výsledek soudního řízení, tedy především posouzení otázky viny a trestu. Z provedeného dokazování vyplývá, že obecné soudy disponovaly takovým množstvím důkazů, ať již přímých či nepřímých, které jim umožnily udělat spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích na základě hodnocených důkazů popsaly způsob provedení trestného činu s tím, že tento navázal na modus operandi předchozí trestné činnosti odsouzeného V. Soudy rovněž stanovily fázi, kdy se k páchání trestné činnosti přidal stěžovatel a jeho úlohu při pokusu spáchat trestný čin podvodu. Stěžovatel musel být se záměrem spoluobviněného V. dobře obeznámen, neboť tomu odpovídá způsob jeho jednání, kdy se opakovaně vydával za "Bradu" a "Zemana" (svědectví N., L., V.). Odvolací soud zcela správně poukázal též na to, že již na základě obsahu odvysílané reportáže na TV Nova o padělání smlouvy mezi společností PIG a Českými drahami, musel stěžovatel vědět o povaze celé transakce. To ostatně vyplývá i z toho, že v době odvysílání relace byl v jednom bytě s V. a J., kteří vysílání přímo sledovali.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Ústavní soud má tedy za to, že obecné soudy se v rámci odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí s námitkami stěžovatele vypořádaly ústavně konformním způsobem, pročež neshledává důvod pro jejich kasaci. Podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu