ECLI:CZ:US:2018:1.US.3498.16.1
sp. zn. I. ÚS 3498/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Roberta Lifky, zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2382/2016-380 ze dne 4. července 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 261/2015-354 ze dne 18. listopadu 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 22 C 31/99-319 ze dne 26. listopadu 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a vedlejších účastnic řízení 1) České národní banky, sídlem v Praze, Na Příkopě 28/864, 2) Národné banky Slovenska, sídlem v Bratislavě, Štúrova 2, Slovenská republika, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Právní předchůdkyně stěžovatele se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 domáhala podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na Státní bance Československé vydání zlata a movitých věcí: památečních mincí určených počtem, příležitostí vydání, případně rokem ražby, a mincí-platidel určených počtem, druhem (franky, marky, šilinky apod.), nominální hodnotou případně i rokem ražby. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem č. j. 19 C 189/92-40 ze dne 30. 5. 1994. Toto rozhodnutí potvrdil i odvolací soud s tím, že tyto věci byly předchůdcům stěžovatelky protiprávně odňaty v roce 1953, oprávněná osoba se nicméně může domáhat toliko vydání individuálně určených věcí. Nemožnost individualizace, smísení či zpracování věci brání jejímu vydání. Tato rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 2 Cdon 508/97-89 ze dne 23. 2. 1999 s tím, že podle individuálních okolností případu by bylo možné uvažovat o vrácení stejného množství a druhu roztaveného zlata odpovídajícího zlatým předmětům oprávněných osob (jejich předchůdců), pokud se tyto předměty staly zlatem k tavbě. Obvodní soud následně žalobě vyhověl co do vydání 10 383,62 g zlata, ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud následné dovolání odmítl.
2. Následně Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2578/10 ze dne 14. 11. 2013 (N 188/71 SbNU 249) rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání zrušil s tím, že jeho judikatura je v relevantních otázkách rozporná. Rozhodnutí č. j. 2 Cdon 508/97-89 vydané ve věci stěžovatele neodpovídá prejudikatuře Nejvyššího soudu i jeho rozhodnutím pozdějším. Dále Ústavní soud připomenul, že tyto otázky byly řešeny i Ústavním soudem. Vyzval tedy Nejvyšší soud, aby v dalším řízení podrobně uvedl důvody, které jej ve věci stěžovatele vedou k odklonu od závěrů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přijatých v jiných věcech.
3. Nejvyšší soud následně rozsudkem č. j. 28 Cdo 4311/013-204 ze dne 6. 2. 2014 zrušil rozhodnutí městského i obvodního soudu s tím, že se cítí vázán závěry nálezové judikatury Ústavního soudu i judikatury vlastní a pro případný odklon od těchto závěrů pro věc stěžovatele nemá důvody.
4. Obvodní soud následně žalobu stěžovatele v plném rozsahu zamítl s tím, že je možné domáhat se vrácení toliko individuálně určených věcí, které byly stěžovateli, resp. jeho právním předchůdcům skutečně odňaty. Za takového stavu není možné se domáhat vydání drahých kovů určených pouze množstvím a ryzostí (zde přitom šlo o situaci, kdy původní zlaté předměty byly roztaveny). Stejný závěr pak platí pro mince, které prakticky nebylo možné individuálně určit a vysledovat jejich osud po odnětí (nešlo by tedy o vrácení těch mincí, které byly původně odňaty). Městský soud toto rozhodnutí potvrdil s tím, že odpovídá jak judikatuře Nejvyššího soudu, tak soudu Ústavního.
5. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu s tím, že věc byla vyřešena v souladu s jeho judikaturou a relevantní judikaturou Ústavního soudu. Rozhodovací praxe těchto soudů stojí na stanovisku, že podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nelze vydat mince určené druhem a movité věci z drahých kovů v případě jejich smísení, tavbě a následnému slití s jinými movitými věcmi. Pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro řádnou individualizaci nedostatečné. Stěžovatelem nárokované věci tedy nebyly totožné s věcmi odňatými jeho předchůdcům, a proto nelze přistoupit k restituci.
6. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na ochranu majetku. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že otázky významné pro věc nebyly dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dostatečně vyřešeny a pokud byly, je důvod pro jejich změnu. Stěžovatel zpochybnil závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 2578/10 o tom, že rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 508/97-89 vytvářel rozpor v judikatuře, naopak rozporná jsou rozhodnutí později vydaná. Stěžovatel vycházel z judikatury Ústavního soudu a dostatečně určil věci, jejichž vydání se domáhal. Podle puncovního zákona je tavba úpravou věci, věc tedy přetrvává (v opačném případě by šlo o zánik, ne úpravu). Ve věci navíc jde o restituci vlastnického práva, navrácení konkrétních věcí je tak až sekundární. Je tak třeba vycházet i z toho, zda věc zanikla ve smyslu fyzikálním, pokud zanikla ve smyslu právním. Stěžovateli tak svědčí vlastnické právo k roztavené věci, protože jde o stejný drahý kov. Pokud restituční předpisy vycházejí ze zásady částečného zmírnění křivd, je nespravedlivé, pokud se stěžovatel z formalistických důvodů nemůže domoci alespoň částečného vrácení odňatých věcí. Co se týče zlatých mincí, musí být podle zákona určeno místo, kde se nachází. To stěžovatel učinil v rozsahu, v jakém to bylo možné. Nemohou se tak uplatnit důvody, ve kterých Ústavní soud spatřoval možnou nerovnost mezi restituenty. Stěžovatel naopak nemůže být znevýhodněn tím, že existuje skupina restituentů, kteří nejsou schopni ani určit, kde se jejich odňaté věci nachází.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutím i dalšími rozhodnutími vydanými ve věci stěžovatele; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
8. Podstatou ústavní stížnost je polemika s právními závěry nálezů Ústavního soudu a související judikatury Nejvyššího soudu. V tomto ohledu však nález sp. zn. I. ÚS 2578/10 jednoznačně a pro věc závazně určil, že závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 192/97 ze dne 24. 6. 1998 (N 75/11 SbNU 193) a rozhodnutí Nejvyššího soudu na věc dopadají a obecné soudy se s nimi musí vypořádat, v případě odklonu pak uvést důvody, pro které tak činí. Opačný závěr v řízení o nynější ústavní stížnosti by byl revizí nálezu sp. zn. I. ÚS 2578/10 způsobem, který zákon nepředvídá. Podle čl. 89 odst. 2 jsou totiž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, tedy i pro Ústavní soud samotný [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 z 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Proti jeho nálezům se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a v konkrétní věci zaujatý závěr lze revidovat pouze v rámci obnovy řízení k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665) a tam citovanou judikaturu].
9. Co se týče nálezu II. ÚS 192/97, je zřejmé, že řeší obě relativně samostatné otázky nynější věci, tedy vydání drahých kovů a mincí podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud jednoznačně dospěl k závěru, že smyslem restituce v obdobných případech je navrácení věcí individuálně určených: "Drahé kovy, aby mohly plnit funkci věci individuálně určené, bylo by třeba vyňat z určující zastupitelnosti a podobně jako u peněz, je individuálně specifikovat. Oba tyto species, jak drahé kovy, tak i peníze, mají další rozlišovací distinkci, kterou je jejich spotřebitelnost. Tato spotřebitelnost potřebnou specifikaci pro účely restituce zužuje prakticky na minimum (u bankovek jejich označením, totéž u prutů, resp. cihel drahých kovů). Pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro individualizaci věci nedostatečné."
10. Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že závěry obecných soudů k možnosti vydání zlata z roztavených zlatých předmětů odňatých předchůdcům stěžovatele jsou ústavně přijatelné. Důvody pro opačný závěr pak zjevně neplynou ani ze stěžovatelem citovaného puncovního zákona: jakkoliv může být tavba věci její úpravou, pro posouzení je podstatný skutkový závěr, že došlo i ke slití těchto věcí. Stejně tak je ústavně přijatelný závěr, že za takového stavu není možné individuálně určit a následně vydat věci, které takto vznikly.
11. V zásadě stejný závěr pak plyne z nálezu sp. zn. II. ÚS 192/97 i pro mince. Jakkoliv lze akceptovat názor stěžovatele, že mince a jejich umístění určil v rámci možností nejpřesnějším způsobem, pořád platí, že vydat lze jen ty věci, které byly původně odňaty. V tomto ohledu jsou ústavně akceptovatelné závěry judikatury Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 3 Cdon 523/96 ze dne 20. 12. 96 a sp. zn. 2 Cdon 510/97 ze dne 1. 12. 1999), že k vrácení mincí jako individuálních věcí, nikoliv mincí jako peněz stejného druhu a nominální hodnoty může dojít tehdy, pokud jsou nějakým způsobem individualizovatelné (např. uložením na konkrétní místo v uzavřené obálce apod.). Tak tomu v posuzované věci zřejmě nebylo: stěžovatel byl schopen určit, byť z pochopitelných důvodů, pouze druh a nominální hodnotu mincí, které vedlejší účastnice 2) údajně drží, nikoliv již jejich uložení, čímž by došlo k jejich individualizaci.
12. Závěrem pak lze dodat, že Ústavní soud zvažoval, zda podle §23 zákona o Ústavním soudu nepředložit věc stěžovatele plénu s tím, že je třeba se odchýlit od závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 192/97 k výkladu §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tento nález nebyl vydán přímo ve věci stěžovatele, změna právního názoru je tedy v obecné rovině možná). Pro takový postup však Ústavní soud neshledal dostatečně přesvědčivý důvod: Nejvyšší soud na závěrech rozhodnutí č. j. 2 Cdon 508/97-89 nadále netrvá a jeho judikatura je tak s judikaturou Ústavního soudu kompatibilní. Oba soudy přitom vychází z účelu zákona - restituce individuálních věcí, který by nebyl poskytnutím náhradní hodnoty naplněn.
13. Upozorňoval-li stěžovatel na nepřijatelnou délku řízení před obecnými soudy, v němž během dvaceti let došlo ke dvojí zásadní změně právního názoru, nelze v tom spatřovat protiústavnost napadených rozhodnutí. K nápravě (spíše náhradě) v takových případech pak slouží postup podle zákona č. 82/1998 Sb., ne kasační nález Ústavního soudu, jímž by byla rozhodnutí o věci samotné zrušena.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu