ECLI:CZ:US:2018:1.US.3570.18.1
sp. zn. I. ÚS 3570/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky ORENBURG TRADING s.r.o., se sídlem Praha 2, Pod Zvonařkou 2317/1, zastoupené JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka 53, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 43 Nt 2880/2018, usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 2. 5. 2018 č. j. NCOZ-2672-15/ČJ-2018-412401 a č. j. NCOZ-2672-20/ČJ-2018-412401 a usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 4. 2. 2016 č. j. OKFK-1172-270/TČ-2013-251301-3 a č. j. OKFK-1172-271/TČ-2013-251301-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 27. 3. 2013 č. j. OKFK-1172-12/TČ-2013-251301-3 a usnesením téhož policejního orgánu ze dne 12. 4. 2013 č. j. OKFK-1172-65/TČ-2013-251301-3 byly podle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěny finanční prostředky na dvou bankovních účtech stěžovatelky. Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených usnesení téhož policejního orgánu ze dne 4. 2. 2016 č. j. OKFK-1172-270/TČ-2013-251301-3 a č. j. OKFK-1172-271/TČ-2013-251301-3, jimiž bylo rozhodnuto o vrácení těchto finančních prostředků na účet společnosti FEDERAL RESERVE BANK OF ATLANTA. Dále navrhuje zrušení označených usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 2. 5. 2018 č. j. NCOZ-2672-15/ČJ-2018-412401 a č. j. NCOZ-2672-15/ČJ-2018-412401, kterými bylo podle §79f odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zrušení zajištění uvedených finančních prostředků. Stěžovatelka navrhuje rovněž zrušení označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byla zamítnuta její stížnost proti dvěma posledně uvedeným usnesením policejního orgánu.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka namítá, že o její stížnosti proti napadeným usnesením policejního orgánu o vrácení zajištěných finančních prostředků společnosti FEDERAL RESERVE BANK OF ATLANTA ze dne 4. 2. 2016, kterou podala v únoru 2016, rozhodlo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 až dne 12. 1. 2018. Poukazuje na to, že ve vyrozumění o výkonu dozoru státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2018 se uvádí, že důvody pro zajištění finančních prostředků na účtech nadále trvají, přičemž toto tvrzení považuje za rozporné s obsahem napadených usnesení policejního orgánu ze dne 2. 5. 2018 a spatřuje v něm projev libovůle a porušení právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatelka dále namítá, že orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny rozhodnout o vlastnictví zajištěných finančních prostředků a o jejich vrácení společnosti FEDERAL RESERVE BANK OF ATLANTA. Podle ní nemohly orgány činné v trestním řízení v otázce vlastnických práv postupovat na základě pravděpodobnosti a v případě pochybností měly věc uložit do úschovy. V této souvislosti uvádí další konkrétní okolnosti, které podle jejího přesvědčení výrazně zpochybňují závěr orgánů činných v trestním řízení, že zajištěné finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti, a proto musely být vráceny společnosti FEDERAL RESERVE BANK OF ATLANTA.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Pokud jde o napadená usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 4. 2. 2016 č. j. OKFK-1172-270/TČ-2013-251301-3 a č. j. OKFK-1172-271/TČ-2013-251301-3, jimiž bylo rozhodnuto o vrácení těchto finančních prostředků na účet společnosti FEDERAL RESERVE BANK OF ATLANTA, posledním opravným prostředkem proti těmto rozhodnutím byla stížnost. Stěžovatelka využila možnost podat tento opravný prostředek a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 její stížnost usneseními ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 2 Zn 1298/2013 zamítl. Tato rozhodnutí však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla, jejich zrušení nenavrhla a ani v odůvodnění ústavní stížnosti s jejich obsahem nijak nepolemizuje. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost tak, že ve vztahu k rozhodnutí o vrácení zajištěných finančních prostředků směřuje výhradně proti označenému usnesení policejního orgánu.
Taková situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05 a další). V případech, kdy byl opravný prostředek řádně podán, je totiž nezbytné napadnout ústavní stížností i rozhodnutí vydané na jeho základě, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
Ve vztahu k označeným usnesením policejního orgánu, kterými bylo rozhodnuto o vrácení zajištěných finančních prostředků, tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pro úplnost lze dodat, že ve vztahu k těmto usnesením policejního orgánu byla ústavní stížnost podána i po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je ve vztahu k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a k usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz ze dne 2. 5. 2018 č. j. NCOZ-2672-15/ČJ-2018-412401 a č. j. NCOZ-2672-15/ČJ-2018-412401 přípustná, zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů, však dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09, IV. ÚS 1054/12 a další).
Převážná část argumentace stěžovatelky nicméně směřuje proti tomu, že zajištěné finanční prostředky byly vráceny jinému subjektu, tj. společnosti FEDERAL RESERVE BANK OF ATLANTA. Tato argumentace se však týká jiných usnesení, tedy usnesení policejního orgánu ze dne 4. 2. 2016, ve vztahu k nimž byla ústavní stížnost shledána nepřípustnou a navíc opožděně podanou.
Pro posouzení ústavnosti napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 a označených usnesení policejního orgánu ze dne 2. 5. 2018 nemohou mít význam ani námitky týkající se části vyjádření státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2018. Toto vyjádření skutečně bylo ve zřejmém rozporu s obsahem uvedených usnesení policejního orgánu a Obvodního soudu pro Prahu 1, avšak bylo učiněno až po vydání těchto usnesení, tudíž na ně nemohlo mít jakýkoli vliv.
V neposlední řadě je třeba připomenout, že napadenými usneseními policejního orgánu ze dne 2. 5. 2018 došlo ke zrušení zajištění finančních prostředků na bankovních účtech stěžovatelky. Těmito usneseními bylo tedy ukončeno omezení vlastnických práv realizované formou zajištění finančních prostředků, tudíž těmito rozhodnutími samo o sobě nemohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu