ECLI:CZ:US:2018:1.US.3698.17.1
sp. zn. I. ÚS 3698/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Bc. Zdeňka Kopeckého, zastoupeného JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem třída Václava Klementa 203, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017 č. j. 20 Cdo 3125/2017-422, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2017 č. j. 20 Co 643/2016-375 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. srpna 2016 č. j. 30 EXE 1901/2014-196, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem, doručeným dne 28. 11. 2017, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí civilních soudů, kterými bylo neoprávněně zasaženo do jeho základních ústavních práv zaručených čl. 11 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdil, že exekuce pro 1 300 205,04 Kč s příslušenstvím byla nařízena na základě nelegitimní interpretace obsahu listiny (notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) sloužící jako exekuční titul. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s právními závěry nalézacího soudu i odvolacího soudu ohledně neexistence ujednání o době splatnosti. Dle jeho přesvědčení obecné soudy pochybily při výkladu a aplikaci §71a a §71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti. Stěžovatel byl toho názoru, že notářský zápis byl zcela v rozporu s předcházející úvěrovou smlouvou, kdy nepřevzal výslovnou povinnost banky informovat stěžovatele o termínu zesplatnění úvěru bankou.
3. Dle přesvědčení stěžovatele se nalézací i odvolací soud měly zabývat materiální podstatou smlouvy o úvěru, zejména otázkou, jaké povinnosti pro povinného ze smlouvy o úvěru plynou. Poukázal na charakter smlouvy o úvěru, že je spotřebitelským úvěrem a úrok z prodlení je proto třeba posuzovat dle kogentní právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/2016, navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
7. Podstatou ústavní stížnosti bylo především tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny čl. 36 odst. 1 resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným posouzením podmínek materiální vykonatelnosti notářského zápisu.
8. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů, z nichž zřetelně plyne, proč byl návrh stěžovatele zamítnut. V rozhodnutích obecných soudů byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, jakož i na relevantní judikaturu, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovateli v jeho návrhu vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěními obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
9. Otázkou protiústavnosti formalistické interpretace obsahu závazkových vztahů obecnými soudy a důsledky z toho plynoucími se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí [např. nález ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 3900/12 (N 36/68 SbNU 373), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal jakýkoli důvod pro závěr, že právní posouzení podmínek materiální vykonatelnosti notářského zápisu obecnými soudy bylo extrémně formalistické a tudíž ústavně rozporné; naopak obecné soudy své právní závěry ve svých rozhodnutích jasně a dostatečně odůvodnily. V této souvislosti nutno poukázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. Cpjn 200/2005 k výkladu §40 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ohledně určení lhůty ke splnění povinnosti uložené exekučním titulem. Námitky stěžovatele ohledně neexistence ujednání o době splatnosti v notářském zápise se svolením vykonatelnosti považuje Ústavní soud pouze za jeho nesouhlas s rozhodnutími soudů.
10. V projednávané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením vykonatelnosti JUDr. Bohdana Hallady ze dne 15. 2. 2012 č. j. EZ 99/2012, N 108/2012, jímž se povinný zavázal právní předchůdkyni oprávněné vrátit finanční prostředky poskytnuté z titulu úvěrové smlouvy. Stěžovatel jako povinný v ústavní stížnosti rozporuje především právní posouzení odvolacího a dovolacího soudu ve vztahu k povaze notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti jako exekučnímu titulu.
11. Podle ustálené judikatury soudů je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu dle §40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu titulem pro exekuci, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v §62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen "notářský řád"), tj. obsahuje-li dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu tj. povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4 1999 sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. V soudní judikatuře je též ustáleno, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. 20 Cdo 1232/2004); jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný, a tato dohoda sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím (nemá účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje), a není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před soudem.
13. Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, a obsahuje jen takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a činí tak na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti.
14. Z odůvodnění rozhodnutí napadených ústavní stížností je tedy zřejmé, že se nalézací soud i odvolací soud zabývaly materiální podstatou smlouvy o úvěru, přičemž dospěly k závěru, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti odpovídá platně uzavřené smlouvě o úvěru a k zastavení exekuce došlo pouze v části týkající se úroku z prodlení přesahujícím zákonem danou výši, neboť smlouva o úvěru je spotřebitelským úvěrem a úrok z prodlení je proto třeba posuzovat dle kogentní právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění tehdejších předpisů. Stěžovatel ani dostatečně nedoložil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v kolizi s nálezem Ústavního soudu nález ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16, na který stěžovatel odkazoval.
15. Nejvyšší soud se řádně vypořádal s uplatněným dovolacím důvodem, kdy stěžovatel přípustnost dovolání zakládal na tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva a odkázal na hledisko odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod není naplněn, proto dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl dle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů od 1. 1. 2014. Ústavní soud podotýká, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání.
16. Právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí dospělo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, což v projednávaném případě nebylo zjištěno, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
17. Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "k porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat.".
18. V projednávaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích ani ústavní stížnosti neshledal jakékoli relevantní skutečnosti naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Z obdobných důvodů zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatele o porušení dalšího jeho základního práva na ochranu vlastnictví.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu