ECLI:CZ:US:2018:1.US.3956.16.1
sp. zn. I. ÚS 3956/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, se sídlem Strojírenská 47/18, Praha 5, zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, se sídlem Plánická 171, Klatovy, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č.j. 20 Co 367/2015-359, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2016, č.j. 20 Co 367/2015-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 3. 2016, č.j. 20 Co 367/2015-359, rozhodl v právní věci oprávněného REAL INVESTING GROUP s.r.o., se sídlem Libušská 313/104, Praha 4, proti povinné Lence Svobodové, o zastavení exekuce, o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 5. 2015, č.j. 16 EXE 6629/2011-274, tak, že přiznal znalci MUDr. Michalovi Hesslerovi, se sídlem Tichá 981, Horoměřice, za podaný znalecký posudek odměnu za 26 hodin práce po 350 Kč, tedy v celkové výši 11.011 Kč, vč. DPH, přičemž rozhodl, že znalečné vyplatí soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer (tedy stěžovatel v tomto řízení o ústavní stížnosti).
Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 29. 3. 2016, č.j. 20 Co 367/2015-360, rozhodl v právní věci oprávněného REAL INVESTING GROUP s.r.o., se sídlem Libušská 313/104, Praha 4, proti povinné Lence Svobodové, o zastavení exekuce, o odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 5. 2015, č.j. 16 EXE 6629/2011-274, tak, že přiznal znalkyni PhDr. Štěpánce Tůmové, se sídlem Schnirchova 1, Praha 7, za podaný znalecký posudek (konsiliární psychologické vyšetření) odměnu za 12 hodin práce po 350 Kč, tedy ve výši 4.200 Kč, přičemž rozhodl, že znalečné vyplatí soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer (stěžovatel v tomto řízení o ústavní stížnosti).
II.
Napadená usnesení stěžovatel považuje za projev porušení principu vázanosti soudu zákony ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a porušení zásady rovnosti práv ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva zaručená čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny.
Svou aktivní legitimaci stěžovatel dovozuje ze zásahu do oprávněných zájmů soudního exekutora na odměnu a náhrady hotových výdajů, jež má bez jakéhokoliv racionálního zdůvodnění vynaložit k provedení exekuce "ze svého", když podle něj byly výrazně omezeny (ne-li vyloučeny) jeho možnosti, jak se svých nákladů domoci. Stěžovatel se domnívá, že rozhodnutí krajského soudu jej zasáhla ve sféře jeho činnosti, v níž vystupuje jako "podnikatel" se svými nároky na náklady, a v tomto ohledu také požívá základních práv. V důsledku napadených usnesení je dle svého tvrzení nucen provádět nařízenou exekuci fakticky bez odměny i náhrady hotových výdajů, je tedy podroben nucené práci (službě) a současně dochází i k zásahu do jeho práva vlastnit majetek.
Dle přesvědčení stěžovatele mu krajský soud napadenými usneseními uložil povinnost k výplatě znalečného, přestože k tomu neexistuje právní důvod ani zákonný podklad. Znalce ke zpracování znaleckého posudku přizval krajský soud, který jim také přiznal znalečné, přičemž při absenci rozhodnutí ohledně těchto nákladů státu přenesl jejich výplatu na stěžovatele. Stěžovatel, coby soudní exekutor, však nebyl účastníkem řízení a vynaložení těchto nákladů nezavinil a zavinit ani nemohl a byl tedy bez relevantního vztahu ke vzniku povinnosti k úhradě předmětných znalečných. Není podle něj možné, aby hradil soudem jednostranně stanovené náklady, když sám nebyl zadavatelem znaleckých posudků. Z pohledu stěžovatele měl krajský soud znalečné znalcům sám proplatit, současně rozhodnout o těchto nákladech státu a jejich zaplacení uložit tomu účastníkovi, který jejich vynaložení zavinil. Z napadených rozhodnutí dle stěžovatele vyplývá, že soudní exekutor nejenže nese riziko toho, že za svou práci nemusí dostat zaplaceno, ale dokonce je povinen hradit jakékoliv náklady, které soud v průběhu exekučního řízení vytvoří.
Zásah do svých práv stěžovatel spatřuje také v tom, že pokud jde o náklady exekuce, je soudní exekutor účastníkem řízení a musí mít možnost se ke znalečnému před rozhodnutím vyjádřit, což Krajský soud v Praze nerespektoval. Stěžovatel poukazuje také na to, že napadená usnesení neobsahují odůvodnění a nelze se proti nim bránit formou opravného prostředku.
III.
Ústavní soud předně posoudil, zda stěžovatel disponuje aktivní stížnostní legitimací. Protože dospěl k závěru, že jde o návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, nezbylo, než ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předpokládá, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod může být podána fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), Ústavní soud konstatoval, že exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění - je totiž nezbytné odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel (roz. úřední osoba), od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení, a v těchto případech tedy i subjektem, který může být v postavení účastníka řízení před Ústavním soudem (viz bod 7. stanoviska).
Podobně jako ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006, také v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 poukázal Ústavní soud na to, že v rámci výkonu své funkce je soudní exekutor považován jednak za orgán veřejné moci, který není způsobilý být nositelem základních práv a svobod, zároveň však také za fyzickou osobu - podnikatele, a tedy poživatele základních práv. Exekutor tak vystupuje ve dvojím postavení a je nutné pečlivě zvážit, které z těchto dvou odlišných postavení v jednotlivých případech upřednostnit.
Sám stěžovatel svou aktivní legitimaci dovozuje právě z nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016, který se týkal problematiky odečítání nákladů exekuce před vydáním vymoženého plnění insolvenčnímu správci. K aktivní legitimaci soudního exekutora k podání ústavní stížnosti Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval: "Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti má podle relevantní části §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu fyzická osoba, jestliže tvrdí, že: 1) pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem; 2) opatřením; 3) jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. Aktivní legitimaci exekutora nelze v tomto případě dovodit podle první a druhé alternativy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2013, sp. zn. II. ÚS 2690/13). Na druhou stranu je nepochybné, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do oprávněných zájmů exekutora na odměnu a náhradu nákladů, jež dosud "ze svého" vynaložil k provedení exekuce, neboť jimi byly výrazně omezeny, ne-li zcela vyloučeny, jeho možnosti, jak se odměny domoci - průmět tohoto oprávněného zájmu do majetkové sféry exekutora je tedy zjevný. Z uvedeného lze dovodit, že napadené rozhodnutí zasáhlo exekutora ve sféře jeho činnosti, v níž vystupuje jako "podnikatel" se svými nároky na odměnu, a v tomto ohledu základních práv požívá. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jde o aktivní legitimaci založenou podle třetí alternativy, tedy jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, konkrétně pravomocným rozhodnutím v řízení, v němž sice exekutor nevystupoval jako účastník, ale jímž bylo zasaženo do jeho oprávněných zájmů, resp. základních práv, v podobné intenzitě, jako by jím byl."
Obdobně Ústavní soud aktivní legitimaci stěžovatelům v pozici soudního exekutora přiznal i v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 a v nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 ze dne 18. 7. 2017, které se týkaly totožné problematiky jako již citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016. Poukázat lze však také na předchozí judikatorní linii, v rámci které v obdobných případech nebyla aktivní legitimace stěžovatelům - soudním exekutorům přiznávána a ústavní stížnosti byly odmítány pro neoprávněnost navrhovatele (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1502/16 ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3715/15 ze dne 19. 2. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2309/15 ze dne 20. 10. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2690/13 ze dne 5. 9. 2013).
Při posuzování aktivní legitimace stěžovatele je nutné zdůraznit také to, že podle ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Tím je zákonem určen nárok, který - v případech spojených s náklady a odměnou exekutora - dává exekutorovi aktivní legitimaci v řízeních o ústavní stížnosti. V souvislosti s postavením exekutora a jeho nároky na odměnu přitom Ústavní soud již v minulosti upozornil na skutečnost, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky (viz již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, dále např. také usnesení sp. zn. II. ÚS 1722/17 ze dne 14. 7. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 1619/11 ze dne 14. 3. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 2357/07 ze dne 17. 10. 2007, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2225/07 ze dne 25. 9. 2007, aj.). Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85), exekutor "má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce" (viz např. také usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04 ze dne 31. 8. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 1208/11 ze dne 17. 5. 2011 aj.).
Prima facie by se na základě argumentace stěžovatele mohlo zdát, že se nyní posuzovaná věc týká právě nákladů a odměny exekutora, a tedy i potenciálního zásahu do jeho vlastnického práva. Pro posouzení postavení soudního exekutora v řízení o ústavní stížnosti však Ústavní soud považuje za nutné zohlednit jeho reálné postavení v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétními rozhodnutími v této věci řešena.
Podle §87 odst. 1 exekučního řádu tvoří náklady exekuce odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce závodu, a je-li exekutor nebo správce závodu plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu.
Krajský soud v Praze přitom napadenými usneseními nerozhodoval o nákladech exekuce (ve smyslu §87 a §88 exekučního řádu), ale toliko o odměně za znalecké posudky vypracované v rámci exekučního řízení (včetně odvolacího řízení), tedy o přiznání znalečného a o tom, z jakých prostředků má být toto znalečné vyplaceno. Napadenými usneseními tedy nedošlo k přímému zásahu do práv stěžovatele, jelikož zde bylo rozhodováno o nákladech (znalečných), které vznikly v rámci soudního řízení. Toto znalečné bude teprve následně patřit mezi náklady exekuce, a to jako součást hotových výdajů pověřeného soudního exekutora dle §87 odst. 1 exekučního řádu, které hradí exekutorovi ex post povinný (§87 odst. 3, odst. 4 exekučního řádu).
Zatímco tedy stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 se (zjednodušeně řečeno) týkal situace, kdy exekutor rozhodl o rozdělení výtěžku provedené exekuce tak, že si od částky vymožené v dražbě nejprve odečetl náklady exekuce a až zbývající částku určil k vydání insolvenčnímu správci úpadců (což však odvolací soud změnil tak, že se insolvenčnímu správci vydává celá vymožená částka a Ústavní soud následně toto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil), nyní projednávaný případ se, navzdory přesvědčení stěžovatele, prostřednictvím ústavní stížností napadených usnesení zatím do fáze jakkoliv související s rozhodováním o nákladech exekuce nedostal. Krajský soud v Praze z pozice odvolacího soudu toliko určil, že znalcům přiznané znalečné vyplatí soudní exekutor. Pokud ten následně toto znalečné může zahrnout v rámci hotových výdajů mezi náklady exekuce, není ani zřejmé, proč by v tuto chvíli měly být, jak tvrdí stěžovatel, výrazně omezeny (ne-li vyloučeny) jeho možnosti, jak se těchto nákladů domoci.
Soudní exekutor zde proto aktuálně není v roli účastníka řízení ve smyslu výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, nýbrž prozatím vystupuje jako (v budoucnu) faktický vykonavatel soudní pravomoci v oblasti civilních exekucí. V této souvislosti lze pak poukázat také na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372), kde je mimo jiné uvedeno, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod.
Názor stěžovatele, že v projednávaném případě je nutno upřednostnit jeho postavení fyzické osoby - "podnikatele", tedy Ústavní soud nesdílí. Jelikož Ústavní soud shledal, že soudní exekutor je v projednávané věci prozatím v postavení úřední osoby vykonávající v rámci exekučního řízení státem mu svěřenou část moci soudní, a nikoli v postavení účastníka řízení, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec již uvedeného pak Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím není stěžovateli odepřen přístup k soudu, jelikož možnost soudní ochrany ve vztahu k nákladům exekuce po jejich vyčíslení ve smyslu §87 a násl. exekučního řádu je stěžovateli v obecné rovině i nadále zachována.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2018
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu