ECLI:CZ:US:2018:1.US.4.16.1
sp. zn. I. ÚS 4/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Josefa Mařince, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem Znojmo, Pražská 3546/46, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 30 Cdo 2411/2015-131, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2015 č. j. 1 Co 303/2014-100 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2014 č. j. 35 C 16/2013-68, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. ledna 2016, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 35 C 16/2013 vyplývá, že stěžovatel se žalobou ze dne 11. června 2013 domáhal u Krajského soudu v Brně náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce 1 000 000 Kč po žalované advokátce, která nerespektovala jeho pokyny a nepodala řádně a včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Tím měla zasáhnout do cti, důstojnosti a rodinného života stěžovatele a způsobit mu psychické potíže, zhroucení a zhoršení zdravotního stavu. Krajský soud žalobu na náhradu nemajetkové újmy zamítl a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7 803,86 Kč. Krajský soud dovodil, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí není sama o sobě zásahem do osobnostních práv stěžovatele. Mimo to krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž uvedl, že nebylo možno odhlédnout ani od skutečnosti, že stěžovateli se dostalo satisfakce již projednáním pochybení žalované v kárném řízení a kárným rozhodnutím, jakož i tím, že mezi účastníky došlo k uzavření dohody o narovnání a výplatě částky 40 000 Kč žalovanou, a to za situace, kdy pojišťovna odmítla za žalovanou plnit pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu, přičemž vzájemné vztahy mezi účastníky měly být takto narovnány.
3. K odvolání podanému stěžovatelem, Vrchní soud v Olomouci rozsudek krajského soudu potvrdil jako zcela věcně správný a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 561 Kč.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4 114 Kč.
5. Stěžovatel podal ve věci i žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2016 č. j. 35 C 16/2013-175 bylo řízení o žalobě na obnovu řízení zastaveno. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2017 č. j. 35 C 16/2013-182 byla žaloba pro zmatečnost zamítnuta. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. května 2017 potvrdil. Dovolání podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 27 Cdo 3737/2017-222 odmítl, přičemž uvedl, že soudy nižších stupňů věc projednaly - jak vyplývá z obsahu spisu - za přítomnosti právního zástupce stěžovatele při jednání, zastoupeného na základě substituční plné moci advokátním koncipientem, který byl oprávněn ke všem úkonům, jež mohl v řízení učinit stěžovatel. V postupu soudů, v němž stěžovatel spatřoval důvod zmatečnosti, tak jeho právo na spravedlivý proces porušeno být nemohlo.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo odepřeno právo osobní účasti při jednání u odvolacího řízení konaného dne 18. března 2015. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem učiněným odvolacím soudem, totiž že advokát, ustanovený soudem pro řízení před soudem prvního a druhého stupně, již není oprávněn zastupovat účastníka soudního sporu v dovolacím řízení. Stěžovatel rovněž vznesl námitky proti postupu soudu prvního stupně v důkazním řízení, a to když navrhoval provedení důkazu spisem České advokátní komory K 113/2012. Tento důkaz soud prvního stupně neprovedl a provedl důkaz pouze rozhodnutím jeho kárné komise. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýkal, že z odůvodnění jeho rozsudku se již nedozvěděl, jak se soud vypořádal s jeho důkazním návrhem, pokud šlo o důkaz spisem, není zřejmé, zda byl návrh zamítnut, či se s ním soud během jednání nijak nevypořádal, a nebyly ani uvedeny důvody, proč nebyl důkaz připuštěn. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. května 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553) a ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 2012/08 (N 193/54 SbNU 387) a dále na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozsudek ve věci Kurti proti Turecku ze dne 29. září 2005 č. 2507/02 a rozsudek ve věci Múčková proti Slovensku ze dne 13. června 2006 č. 21302/02.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
10. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy v posuzované věci naplnily požadavky, které jsou z hlediska práva na spravedlivý proces na jejich rozhodování kladeny. Z odůvodnění rozhodnutí těchto soudů je zřejmé, že se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a provedly dostatečně rozsáhlé dokazování k tomu, aby zjistily, zda je možno žalobě vyhovět.
11. Pokud se týká provádění důkazů soudem prvního stupně, jednak z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 24. října 2014 vyplývá, že tento soud vyhlásil usnesení, že navržené důkazy nebudou pro nadbytečnost provedeny, dále v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že další dokazování soud pro zjevnou nadbytečnost neprovedl, neboť skutkový stav věci byl dostatečně zjištěn a další důkazy nemohly na podstatě věci změnit ničeho. Nelze tak souhlasit s námitkou vznesenou stěžovatelem, že soud prvního stupně bez odůvodnění neprovedl důkaz stěžovatelem navržený.
12. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že krajský soud zjistil skutkový stav dostatečně a správně a nad rámec věcně správných závěrů krajského soudu shledal důvodnou též odvolací námitku žalované, že její právní zastoupení ve sporu o neplatnost kupní smlouvy skončilo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací řízení je samostatné řízení, pro které je podle §241 odst. 1 o. s. ř. zastoupení advokátem povinné a pokud stěžovatel hodlal napadnout rozsudek odvolacího soudu v řízení o neplatnost kupní smlouvy dovoláním, měl včas požádat soud prvního stupně o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Nebyla-li žalovaná stěžovateli ustanovena zástupcem i pro dovolací řízení, nemohla mu opožděným dovoláním způsobit škodu, ani neoprávněně zasáhnout do jeho osobnostních práv.
13. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení pak uvedl, že ani z formálního, ani z obsahového hlediska nelze přisvědčit stěžovateli v jeho argumentaci, neboť základem rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je právní názor, podle něhož "ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí není sama o sobě zásahem do osobnostních práv dovolatele". Tento právní názor vyplývá podle závěru učiněného Nejvyšším soudem z konstantní judikatury dovolacího soudu a nemění na něm nic ani stěžovatelova nespokojenost s výsledkem sporu. Ústavní soud uzavírá, že ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily, přičemž jejich závěry lze považovat za logické a ústavně konformní.
14. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a svévoli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna.
15. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu