ECLI:CZ:US:2018:1.US.4021.16.1
sp. zn. I. ÚS 4021/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Hanou Riedlovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 639, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 2016, č. j. 6 Tdo 849/2016-106, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2012, č. j. 47 T 7/2011-4529, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí trestních soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 47 T 7/2011, byl stěžovatel pod bodem II. a) 2, 3, 4 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaném formou spolupachatelství, kterého se dopustil způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Rozsudkem bylo uznáno vinnými dalších osm osob.
3. Stěžovatel byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným, včetně stěžovatele, uložena povinnost uhradit poškozené České spořitelně, a. s., škodu rukou společnou a nerozdílnou ve výši 45 439 110,80 Kč.
4. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel a další osoby, nikoli však státní zástupce, odvolání, na základě kterých Vrchní soud v Praze rozsudkem ze 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), odst. 2 tr. ř. ohledně všech obviněných zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že se věc obviněné T. vrací soudu prvého stupně. Dále podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele pod bodem I. (výroku rozsudku soudu druhého stupně) uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině dalších obviněných). Stěžovatel byl za toto jednání odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatel a další dva obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, dovolání.
6. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 24. 8. 2016, č. j. 6 Tdo 849/2016-106, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
7. Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. V ní předně podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Upozorňuje na to, že rozsudek soudu prvého stupně byl vyhlášen předsedkyní senátu JUDr. Milenou Němcovou při hlavním líčení konaném dne 26. 7. 2012. Nebyla však dodržena lhůta dvaceti pracovních dnů k vypracování rozhodnutí a k žádosti předsedkyně senátu byla prodloužena do 5. 10. 2012. Ani poté však rozhodnutí nebylo písemně vyhotoveno a v rozporu s ustanovením §129 odst. 3 tr. ř. nebyla lhůta k vyhotovení a předání k doručení prodlužována. Po dobu následujících 17 měsíců nebyl určen k vyhotovení rozsudku žádný jiný soudce. Rozsudek, který byl stranám rozeslán až dne 26. 3. 2014, byl označen JUDr. Milena Němcová v. r., podpis osoby však v rozporu s ustanovením §129 odst. 5 tr. ř. chyběl.
8. Je tedy namístě se domnívat, že byl vypracován jiným soudcem Městského soudu v Praze, který na místo uvolněné dne 31. 1. 2014 JUDr. Němcovou nastoupil, totiž Mgr. Petrem Hovorkou, kterým je ostatně originál rozsudku podepsán. Rozsudek tak byl podle názoru stěžovatele vypracován v rozporu s ustanovením §129 odst. 3 písm. b) tr. ř. a §129 odst. 4, 5 tr. ř. a v důsledku porušení zásady rychlosti, přímosti a bezprostřednosti trestního řízení bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že na předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu na základě rozvrhu práce jsou kladeny velmi přísné požadavky, nelze na ně v tomto případě rezignovat. Přesvědčivé vysvětlení otázky, který soudce rozsudek ve věci zpracoval, stěžovatel neobdržel.
9. Stěžovatel upozorňuje na to, že po dobu 17 měsíců nebyl předsedou soudu určen k vyhotovení rozsudku žádný jiný soudce, rozsudek nebyl správně podepsán. Stěžovatel jej proto považuje za nicotný. Nesouhlasí se závěry soudu, že uvedená pochybení neměla vliv na správnost rozhodnutí, když právo na zákonného soudce, stejně tak jako právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, patří k základním právům.
10. Stěžovatel dále vyslovuje přesvědčení, že JUDr. Milena Němcová byla vyloučena z úkonů trestního řízení ve smyslu ustanovení §30 tr. ř. Námitku její podjatosti přitom vznesl již v rámci odvolací argumentace. Připouští, že přesvědčení o podjatosti soudkyně stěžovatel nabyl až na základě jejího postupu po vynesení nepravomocného rozhodnutí, to však podle jeho názoru nic nemění na tom, že tím pouze vyšly najevo skutečnosti, které existovaly v průběhu celého řízení u soudu prvého stupně. Stěžovatel připomíná, že za nekvalitní práci byla soudkyně opakovaně kárně postižena a o nekvalitním a neobjektivním přístupu této soudkyně k práci svědčí i tento případ.
11. Dokazování v posuzované věci totiž údajně neproběhlo řádně. Vina stěžovatele je založena toliko na jediném důkazu, kterým je výpověď obžalovaného V. J. Jeho věrohodnost však nebyla podrobena náležitému posouzení a stěžovatel se ji snažil svými argumenty zpochybnit. Dodává, že svědek J. údajně sepsal dopis, v němž vlastní vylíčení posuzovaného jednání změnil, a na základě něhož stěžovatel podal k soudu návrh na povolení obnovy řízení. Stěžovatel nebyl s trestněprávně relevantním jednáním dalších osob srozuměn, jeho jediné informace o transakcích pocházely od obžalovaného J. B. Pochybnosti o vině stěžovatele měly soudy při vyhodnocení vyložit ve prospěch stěžovatele. Úprava popisu skutků v rámci odvolání přitom je v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.
12. K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze. Uvedl, že nebyl předložen žádný důkaz ani argument svědčící o tom, že by rozsudek ve věci nevypracovala tehdejší soudkyně Městského soudu v Praze JUDr. Milena Němcová. Tato soudkyně měla v době svého působení ve funkci v celé řadě spisů průtahy, které byly řešeny i v kárných řízeních. Rezignaci na funkci soudkyně podala za situace, kdy jí hrozilo další kárné stíhání. Sama vedení soudu navrhla, že rezignaci podá, aby toto stíhání odvrátila s příslibem, že vyhotoví všechny vyhlášené rozsudky, což se poté v rychlosti snažila splnit. Napsané rozsudky pak byly zpětně dohledávány ve spisech. Pokud by vyhotovený rozsudek fakticky dohledán nebyl, vedení Městského soudu v Praze nemělo žádný důvod zastírat skutečný stav věcí. Za tohoto stavu by nic nebránilo postupu podle §129 odst. 4 tr. ř., k němuž však v posuzované věci nebyl důvod. Pro dřívější rozhodnutí předsedy soudu podle uvedeného ustanovení nebyly rovněž splněny podmínky, neboť JUDr. Němcová plně dodržovala pracovní dobu a žádnou překážku v práci delšího trvání neměla. Posuzovanou věc projednala a v hlavním líčení rozhodla JUDr. Němcová, což ostatně nezpochybňuje ani stěžovatel. JUDr. Němcová předmětný rozsudek následně i vyhotovila. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby jej tato soudkyně hypoteticky nevyhotovila, jednalo by se toliko o formální nedostatek, který by neměl ústavně právní rozměr. Jednalo by se o situaci, na kterou pamatuje ustanovení §129 odst. 4 tr. ř., která nevede ke znovuprojednání věci, nýbrž se jedná o zhojitelnou vadu. Účastník uznává, že i když tato situace nenastala, omylem nově nastoupivšího soudce Mgr. Hovorky došlo k podepsání rozsudku vyhotoveného JUDr. Němcovou, ačkoli měl bý správně zvolen postup podle §129 odst. 5 tr. ř. Po výtce odvolacího soudu soud prvého stupně tuto vadu následně zhojil. K námitce nedoručení stejnopisu rozsudku s podpisem předsedkyně senátu účastník uvádí, že podle §14 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, podepisuje předseda senátu pouze originál rozhodnutí a ten zůstává založen ve spisu. Stejnopisy se pak podle §17 uvedené instrukce doručují pouze s otiskem kulatého razítka a podpisem vypravující osoby, popřípadě zcela bez ručních podpisů pomocí datové schránky. Z průtahů ve věci zcela jistě nelze dovozovat podjatost JUDr. Němcové. Průtahy neměla jen v tomto spise pro negativní vztah k účastníkům, ale v podstatě ve všech jí projednávaných trestních věcech. Hlavní příčinou byl nedbalý přístup k práci, což vyústilo v její odchod z justice.
13. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí. Dotčení v rovině ústavnosti v případu stěžovatele soud ani nyní nespatřuje. K námitce převzetí výpovědi odsouzeného J. soud odkazuje na odůvodnění rozsudku, zejména str. 30, kde vrchní soud rozvedl, na základě jakých důkazních pramenů dovozoval roli stěžovatele v případu. Vrchní soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
14. Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížnost je opakováním argumentace uvedené v rámci obhajoby stěžovatele před obecnými soudy, s níž se již soudy vypořádaly. Odkazuje přitom na str. 15 a 16 usnesení dovolacího soudu. Řada námitek uváděných v dovolání byla skutkového charakteru. Proto je nebylo možné podřadit pod deklarovaný dovolací důvod. S otázkou extrémního nesouladu se Nejvyšší soud v usnesení rovněž vypořádal. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
15. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli.
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
17. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu se podává, že obsahem práva na zákonného soudce jsou reálné a transparentní záruky toho, aby každý případ dostal nejen k tomu příslušný soud, nýbrž i soudce zpravodaj a odpovídající soudní těleso, dále aby ve věci nejednal a nerozhodoval podjatý soudce a konečně aby byly vytvořeny záruky zabraňující svévolnému odebrání věci rozhodujícímu soudci. Jak zdůraznil Ústavní soud, vždy je třeba dodržet dvě zásadní podmínky: 1) pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo a v rozvrhu práce (formální aspekt) a 2) tato pravidla zakotvená v rozvrhu práce musí být transparentní, obecná, určená předem a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití (materiální aspekt), (srov. Šimíček. V., Právo na zákonného soudce v České republice. In. Právník č. 10/2017, s. 825 - 841, nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15). Nahrazování soudců senátu, jimž je věc řádné přidělena, je (proto) možné jen při jejich legitimní nepřítomnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08).
18. Ačkoli se v Úmluvě výslovně neobjevuje požadavek zákonného soudce, lze z ní dovodit všechny podstatné atributy tohoto práva a Evropský soud pro lidská práva tak ostatně i pravidelně činí. Výslovně konstatoval, že s ohledem na značnou důležitost nezávislosti soudu a právní jistoty je potřebná jistá jasnost pravidel aplikovaných v každém jednotlivém případě a zřejmost záruk, které by zajistily objektivitu a transparentnost a především zamezily jakékoli zvůli při rozdělování případů soudcům (srov. rozsudek ze dne 5. 10. 2010, DMD Group, a. s. proti Slovensku, č. 19334/03).
19. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že senátu ve věci u Městského soudu v Praze předsedala soudkyně JUDr. Němcová. Ona vyhlásila odsuzující rozsudek a vyhotovila jej. Před svým odchodem z funkce soudce (dne 31. 1. 2014) však již rozsudek nerozeslala a pokyn k rozeslání rozsudku dal až Mgr. Hovorka, který podle rozvrhu práce převzal senát po JUDr. Němcové (k 1. 3. 2014). Je zřejmé, že závěrečná fáze působení JUDr. Němcové v soudcovské funkci poznamenala posuzovaný případ předně časovou prodlevou mezi vyhlášením rozsudku a vyhotovením a následným rozesláním. Ústavní soud se připojuje k výtce, kterou v tomto smyslu adresoval Městskému soudu v Praze Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku. Pochybení v rovině zákonnosti lze spatřovat i v následném postupu Mgr. Hovorky, který nepostupoval důsledně podle §129 odst. 5 tr. ř. a namísto toho, aby zajistil, že pro nepřítomnost JUDr. Němcové podepíše originál rozsudku jiný člen senátu JUDr. Němcové, podepsal rozsudek sám se zkratkou "v zastoupení". Tuto vadu vrchní soud následně vyhodnotil jako zřejmou nesprávnost vyhotovení rozsudku a uložil soudu prvého stupně zjednat nápravu (§131 odst. 1 tr. ř., č. l. 23 rozsudku Vrchního soudu v Praze, k níž následně Městský soud v Praze přistoupil - na originále rozsudku soudu prvého stupně (č. l. 4529) je podepsána přísedící a uveden přípis, že JUDr. Němcová rozsudek nemohla podepsat pro překážku delšího trvání. V posuzovaném případě tak Ústavní soud neshledal porušení práva na zákonného soudce a s ohledem na působení odvolacího soudu ani dotčení jiných stěžovatelových ústavně zaručených práv.
20. Jen lze doplnit, že ustanovení §129 tr. ř. se netýká stejnopisů rozhodnutí zasílaných účastníkům řízení, nýbrž originálu rozsudku. V daném trestním řízení je originál napadeného rozhodnutí podepsán ve spise (nyní již) v souladu s tímto ustanovením, a to přísedící rozhodujícího senátu s uvedením rozhodující soudkyně JUDr. Němcové. Tím nastávají jeho zákonem předvídané účinky. Mají-li účastníci řízení po rozeslání jejich stejnopisů pochybnosti o pravosti jejich obsahu, nic jim nebrání nahlédnout do příslušného trestního spisu a přesvědčit se o podpisu originálu vydaných rozhodnutí. Rozhodně však dle Ústavního soudu musí platit domněnka správnosti soudem zaslaných stejnopisů, a to i v případech, kdy by tyto neobsahovaly všechny ryze formální náležitosti. Pokud stejnopis nemůže vzbuzovat pochybnosti ohledně obsahu rozhodnutí (zejména výroku a odůvodnění), nepovažuje Ústavní soud nedodržení jeho předepsaných formálních náležitostí za takové pochybení, které by mohlo představovat zásah do základních práv a svobod účastníka řízení, vyústivší ve zrušení tohoto rozhodnutí, které v originále žádné nedostatky nevykazuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 406/17).
21. K námitce podjatosti JUDr. Němcové, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, v niž (ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva) uvádí, že nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního a jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu - objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 6. 1996 ve věci Pullar proti Spojenému království, stížnost č. 22399/93, rozsudek ve věci Piersack ze dne 1. 10. 1982, stížnost č. 8692/79, rozsudek ve věci De Cubber ze dne 26. 10. 1984, stížnost č. 9186/80, nebo usnesení I. ÚS 2670/09 ze dne 23. 2. 2010). Při rozhodování o podjatosti soudce (či přísedících) tedy platí zásada, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem k rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout (viz např. též usnesení sp. zn. I. ÚS 4285/12 ze dne 5. 3. 2013).
22. Takový stav však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil, neboť se ztotožnil se závěry Nejvyššího soudu, že zde není dán důvod podjatosti soudkyně i s ohledem na časovou otázku vzniku těchto pochybností a nelze objektivně zpochybnit její nestrannost v trestním řízení stěžovatele.
23. V posuzované věci je namístě zdůraznit, že odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech odvoláním dotčených výroků napadeného rozsudku soudu prvého stupně, jakož i správnost postupu řízení ( §254 odst. 1 tr. ř.). Při konstatování jistých pochybení se ztotožnil v případě stěžovatele a vyjmenovaných dalších spoluobviněných s hodnocením důkazní situace provedené soudem prvého stupně. Z důvodu nezbytných doplnění a upřesnění zjištěných skutkových okolností následně zrušil rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu a v případě stěžovatele (a dalších) znovu rozhodl o jejich vině i trestu. (k námitce dotčení zákazu reformace in peius lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1155/2005).
24. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů (zejména č. l. 30 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo. Ke zpochybnění věrohodnosti svědka J., který údajně změnil vylíčení posuzovaného jednání, na což stěžovatel reagoval podáním návrhu na povolení obnovy řízení lze dodat, že dne 22. 11. 2017 se konalo u Městského soudu v Praze veřejné zasedání o stěžovatelově návrhu, při němž stěžovatel vzal návrh na povolení obnovy řízení zpět. Soud proto vydal usnesení, jímž zpětvzetí návrhu vzal na vědomí (§280 odst. 4 tr. ř.).
25. V dané věci se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu