ECLI:CZ:US:2018:1.US.426.18.1
sp. zn. I. ÚS 426/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Luďka Böhma, zastoupeného JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem Valašské Meziříčí, ul. Hemy 855, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2017 č. j. 31 C 223/2015-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 11. 2017 č. j. 31 C 223/2015-134 byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."), položky 23 odst. 1 písm. d) Sazebníku poplatků. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel námitku s tím, že řízení je osvobozeno od soudních poplatků, případně by měl být soudní poplatek za dovolání vybrán podle zákona č. 549/1991 Sb., položky 23 odst. 2 Sazebníku poplatků. O námitce stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením tak, že usnesení téhož soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. 31 C 223/2015-134 potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně vznáší námitku, že vzhledem k charakteru dovolání podaného v řízení o náhradě škody způsobené stěžovateli při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, měl obvodní soud považovat předmětné dovolací řízení za osvobozené od soudních poplatků. Soudní poplatek, který stěžovatel "z procesní opatrnosti" zaplatil, by mu tak měl být vrácen. Pokud by stěžovatelovo dovolání nemělo být zcela osvobozeno od soudních poplatků, měl by být soudní poplatek za dovolání, s ohledem na novelizaci zákona č. 549/1991 Sb., účinnou od roku 2017, stanoven podle položky 23 bod 2 Sazebníku poplatků, tj. ve výši 4 000 Kč, a přeplatek by měl být stěžovateli vrácen.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného usnesení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V souzené věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků v řízení před civilními soudy, jíž se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Ve své judikatuře zdůrazňuje, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků (podle §138 odst. 1 o. s. ř.) v konkrétním případě spadá do rozhodovací sféry civilních soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo se jedná o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu ze strany civilních soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Jinými slovy, takový extrémní případ může v souvislosti s rozhodnutím soudu ve věci osvobození od soudních poplatků založit toliko svévolná aplikace §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, nález sp. zn. IV. ÚS 121/11, usnesení sp. zn. I. ÚS 1117/12 či I. ÚS 2894/12). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Napadené rozhodnutí obvodní soud srozumitelně odůvodnil tím, že námitka stěžovatele není důvodná, neboť namítané usnesení bylo vydáno v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., položka 23 odst. 1 písm. d) Sazebníku poplatků, neboť se jedná o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, kdy předmětem dovolacího řízení je peněžitý nárok stěžovatele přesahující částku 100 000 Kč. Obvodní soud dále uvedl, že na předmětné dovolací řízení se zároveň vztahuje novela provedená zákonem č. 296/2017 Sb., neboť se jedná o zahájení dovolacího řízení po dni nabytí účinností této novely. Z uvedeného vyplývá, že obvodní soud v dané věci vycházel ze zákonné procesní úpravy a jeho závěru Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti co vytknout.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu