ECLI:CZ:US:2018:1.US.509.17.1
sp. zn. I. ÚS 509/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Bohdalecká obchodní, s. r. o., se sídlem Tusarova 1548/39, Praha 7, IČ: 27078698, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Široká 6, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 194/2015-451 ze dne 13. 1. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3837/2016-533 ze dne 14. 12. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném - městu Domažlice (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky 4 149 762,42 Kč s příslušenstvím. Jednalo se o náklady, které stěžovatelka vynaložila v souvislosti se svým investičním záměrem - koupí a rekonstrukcí "Domažlického pivovaru" - který je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Tento investiční záměr nezrealizovala, jelikož vedlejší účastník od kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 15. 2. 2007, jíž měla stěžovatelka získat pivovar do vlastnictví, odstoupil. Odstoupení od smlouvy sice bylo rozhodnutími obecných soudů posléze shledáno neplatným, nicméně vlivem probíhajícího soudního řízení stěžovatelka nemohla splnit jednu z podmínek ve smlouvě uvedenou, a tou bylo docílit vydání pravomocného stavebního povolení na rekonstrukci pivovaru ve lhůtě do 30. 6. 2010. V souladu se svým čl. VII. odst. 3 kupní smlouva nenabyla proto účinnosti. Smlouva dále stanovila, že strana, která zaviní, že stavební povolení nenabylo právní moci v určené lhůtě, je povinna nahradit druhé smluvní straně náklady skutečně a účelně vynaložené na činnosti spojené s realizací zamýšlených závazků vyplývajících ze smlouvy. Stěžovatelka v duchu daného ujednání žádala po vedlejším účastníkovi úhradu svých nákladů s tím, že zavinění leží právě na něm.
Okresní soud v Domažlicích o žalobě stěžovatelky rozhodl rozsudkem, v pořadí již druhým, č. j. 6 C 120/2010-350 ze dne 13. 3. 2015 tak, že ji zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") napadeným rozsudkem č. j. 18 Co 194/2015-451 ze dne 13. 1. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o nákladech řízení a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.), ve zbytku jej pak jako věcně správné potvrdil (výrok I.). Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, vypracovaný Ing. Jaroslavem Bártou, z nějž vyplynulo, že projektová dokumentace, kterou stěžovatelka přiložila k žádosti o vydání stavebního povolení, trpěla určitými nedostatky. Vzhledem k charakteru a počtu těchto vad považoval krajský soud za velice nepravděpodobné, že by stavební povolení na výstavbu pivovaru vůbec nabylo právní moci do 30. 6. 2010, i kdyby nedošlo k přerušení stavebního řízení v důsledku probíhajícího řízení o určení neplatnosti odstoupení vedlejšího účastníka od kupní smlouvy. Jinými slovy, skutečnost, že stavební povolení na výstavbu pivovaru nenabylo právní moci ve sjednané lhůtě a kupní smlouva ze dne 15. 2. 2007 se nestala účinnou, nezavinil výlučně vedlejší účastník. Smluvně zakotvená povinnost nahradit druhé straně náklady vynaložené na činnosti spojené s realizací zamýšlených závazků byla dle odvolacího soudu přitom podmíněna existencí výlučného zavinění.
S popsaným výsledkem řízení se stěžovatelka neztotožnila a proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 3837/2016-533 ze dne 14. 12. 2016 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka se následně obrátila na Ústavní soud. Porušení svých ústavně zaručených práv, jmenovitě práva na spravedlivý proces a práva "vlastnit majetek", spatřovala předně v postupu krajského soudu, který po právní stránce nárok uplatněný žalobou nesprávně posoudil jako nárok založený smlouvou uzavřenou dle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ačkoliv se jednalo o nárok na náhradu škody způsobenou neplatným právním úkonem ve smyslu §42 občanského zákoníku, na který dopadají ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku. Dle mínění stěžovatelky se v každém případě krajský soud měl zabývat otázkou, zda příslušné smluvní ujednání neodporuje právní úpravě odpovědnosti za škodu, a to s ohledem na její kogentní charakter, zapovídající možnost se práva na náhradu škody v budoucnu vzniklé předem vzdát či jej omezit. Stěžovatelka dále zdůraznila, že kupní smlouva v souvislosti se zaviněním slovo "výlučné" neobsahuje. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že smluvní strany vázaly vznik práva na uhrazení nákladů spojených s realizací závazků z kupní smlouvy na výlučné zavinění jedné ze smluvních stran, jednalo se o výklad smluvního ujednání, který odporuje ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku i judikatuře Ústavního soudu, reprezentované např. nálezy sp. zn. I. ÚS 331/98 a sp. zn. II. ÚS 2221/08. Závěr odvolacího soudu, podle něhož by stavební povolení ve stanovené lhůtě pravděpodobně nezískala, označila pak stěžovatelka za spekulativní, postrádající oporu v provedeném dokazování. Tento závěr podle ní zpochybňovaly svědecké výpovědi Radka Zelenky a Ivana Hlaváčka, k nimž však krajský soud nepřihlédl, čímž zatížil své rozhodnutí projevem libovůle. Stěžovatelka nesouhlasila konečně ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu, jsa přesvědčena, že v dovolání řádně vymezila dovolací důvody, jež byly způsobilé založit jeho projednatelnost ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Pakliže Nejvyšší soud za dané situace odmítl podané dovolání, nepřípustně jí tak odepřel právo na soudní ochranu, resp. právo na přístup k soudu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelky z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"), tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Těžiště předložené ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů v otázce důvodnosti jí uplatněného nároku na úhradu nákladů spojených s realizací závazků z kupní smlouvy uzavřené mezi ní a vedlejším účastníkem. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Pochybení výše popsaného rázu, která by zakládala jeho kasační zásah, Ústavní soud v nyní projednávané věci nenalezl. Jak bylo ověřeno, krajský soud se, v návaznosti na výsledek předchozího prvostupňového řízení, celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Rovněž právní závěry krajského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatelka s úvahami krajského soudu neztotožňuje, k porušení jejích ústavně zaručených práv vést nemůže.
Ústavní soud nesdílí též výhrady stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Dlužno připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení jí zmiňovaných ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, její ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 18 Co 194/2015-451 ze dne 13. 1. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3837/2016-533 ze dne 14. 12. 2016 jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Pozornosti Ústavního soudu současně neuniklo, že stěžovatelka, ačkoliv svou argumentaci zaměřila výlučně do merita věci, petitem ústavní stížnosti napadla rozsudek krajského soudu č. j. 18 Co 194/2015-451 ze dne 13. 1. 2016 en bloc, tj. včetně jeho výroku II., jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se nákladů řízení a věc vrácena k novému projednání. Stěžovatelka tak ústavní stížnost směřovala proti kasačnímu rozhodnutí, jež nemá povahu rozhodnutí konečného, což značí, že nedostála požadavku přípustnosti (vycházející ze zásady subsidiarity) ústavní stížnosti v materiálním slova smyslu, jelikož nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí právní řád poskytuje k ochraně jejích práv. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a stížnostní návrh v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu