ECLI:CZ:US:2018:1.US.559.18.1
sp. zn. I. ÚS 559/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. A., zastoupeného JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem Horky 99, Rebešovice, proti usnesení Okresního soudu v Opavě sp. zn. 14 P 102/2012 ze dne 25. 10. 2017 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 14 Co 425/2017-4167 ze dne 4. 12. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně jimi měla být dotčena práva stěžovatele a jeho nezletilého syna na respektování soukromého a rodinného života a korespondence, jakož i právo dítěte na rodičovskou péči, zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále práva zaručená čl. 3, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Opavě (dále též "okresní soud") napadeným usnesením sp. zn. 14 P 102/2012 ze dne 25. 10. 2017 zamítl jednak návrh stěžovatele (otce) na zrušení předběžného opatření o zákazu jeho styku s nezletilým synem a jednak jeho návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by mu byl umožněn styk s nezletilým alespoň v nějaké formě a míře (výrok I. a II.). Okresní soud zároveň jmenoval nezletilému pro řízení o nařízení předběžného opatření opatrovníka (výrok III.), načež rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Z odůvodnění vyplývá, že předběžné opatření bylo nařízeno jako reakce na prudké zhoršení psychického zdraví nezletilého (doložené zprávou dětského psychiatra i psycholožky), který má poruchu autistického spektra. Stěžovatel na nezletilého vytvářel dlouhodobý psychický tlak, který vygradoval o vánočních svátcích roku 2015, kdy ho nutil násilím k sepsání prohlášení o tom, že je u něj spokojený a rád. Pokud nezletilý takovéto prohlášení nesepsal, uchýlil se otec k fyzickému násilí a dalším nevhodným trestům. Toto jednání (jež bylo v době nařízení předběžného opatření předmětem prověřování ze strany orgánů činných v trestním řízení) se mělo negativně promítnout do psychiky nezletilého, který následně jasně uvedl, že otce navštěvovat nechce. Jestliže stěžovatel návrh na zrušení předběžného opatření odůvodňoval tím, že bylo zastaveno přestupkové řízení, vedené vůči němu po postoupení trestní věci policejním orgánem, shledával okresní soud předestřenou skutečnost pro řešení daného případu naprosto bezvýznamnou. Existence trestního stíhání stěžovatele, potažmo probíhající přestupkové řízení, nebyla totiž důvodem pro nařízení předběžného opatření. K zákazu styku nezletilého se stěžovatelem soud v minulosti přistoupil, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel není schopen zajistit nezletilému klidné zázemí a dbát o jeho dobrý psychický stav, kterýžto požadavek pokládal soud při výchově dítěte, trpícího poruchou autistického spektra, za základní a prvořadý. Podle okresního soudu stěžovatelem předložený návrh o naplnění tohoto požadavku nesvědčí, a je tak v zájmu ochrany zdraví nezletilého, aby předběžné opatření nadále trvalo.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 14 Co 425/2017-4167 ze dne 4. 12. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Okresnímu soudu v ní vytkl, že si pro své rozhodnutí, v němž se odvolává na zájem ochrany zdraví nezletilého, neopatřil všechny potřebné důkazy, zejména nedisponoval aktuální lékařskou zprávou o zdravotním stavu nezletilého. Okresní soud, stejně tak i odvolací soud, si rovněž nevyžádal trestní ani přestupkový spis, jejichž obsah vyvrací křivé obvinění vznesené matkou, na základě kterého bylo předběžné opatření nařízeno. Stěžovatel dále opakovaně zdůraznil, že přestože se jedná o řízení, jehož předmětem je úprava styku rodiče s dítětem, nalézací soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v něm nepostupuje s nejvyšším možným urychlením, naopak je nečinný, neboť dosud nenařídil ve věci jediné ústní jednání. Krom toho soud rezignoval na povinnost uloženou mu v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2540/16 ze dne 29. 11. 2016, aby z vlastní iniciativy průběžně zjišťoval, zda nenastaly důvody pro zrušení předběžného opatření nebo alespoň pro jeho změnu, která by otci umožnila v určitém rozsahu styk s nezletilým. Absenci jednání soudu ve věci je stěžovatel dle svých slov nucen vynahrazovat svou vlastní procesní aktivitou, která je mu obecnými soudy setrvale vytýkána, což označil za krajně nespravedlivé. Stěžovatel konečně namítl, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a že obecné soudy ve vztahu k němu porušují, vedle výše zmiňovaných práv, i zásadu rovnosti účastníků.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že v dané věci jde, co do předmětu řízení, o návrh na zrušení předběžného opatření v opatrovnické věci. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, který ve své ustálené judikatuře [srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nebo nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327), resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002, či usnesení sp. zn. III. ÚS 221/04 ze dne 6. 5. 2004, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že zhodnocení podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření je věcí obecných soudů. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc zúžen samotným charakterem tohoto rozhodnutí, jež se do práv a povinností účastníků promítá nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o předběžném opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a současně nebylo projevem svévole.
Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Uvedené je však možno dle přesvědčení Ústavního soudu činit jedině v řízení ve věci samé, nikoli v řízení o předběžném opatření, jež je řízením specifickým.
Vycházeje z mezí výše předznačených limitů své přezkumné činnosti Ústavní soud v projednávané věci neshledal nic, co by bylo možno obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout. Napadená usnesení jsou odůvodněna v míře odpovídající povaze řízení o předběžném opatření, logicky a srozumitelně. Současně není pochyb o tom, že zohledňují především zájem nezletilého, který je v opatrovnických věcech určujícím hlediskem. Právní závěry obecných soudů ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti (ve smyslu kvalifikovaného excesu či libovůle), Ústavnímu soudu je tudíž nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy nelze přitom bez dalšího považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Poukazuje-li stěžovatel na nepřiměřenou délku trvání předběžného opatření, nutno podotknout, že na tuto argumentaci již dříve přiléhavě reagovaly obecné soudy, když poznamenaly, že je to právě stěžovatel, kdo svými opakovanými procesními návrhy, jimiž "zaplavuje toto soudní řízení", zabraňuje, aby věc byla v rozumné lhůtě skončena (viz str. 5 usnesení okresního soudu, str. 3 a 4 usnesení krajského soudu). Je věcí účastníka řízení, jakou procesní taktiku či strategii v řízení zvolí. Jak však již Ústavní soud v minulosti uvedl, žádný systém, a tím méně soudní proces v civilním řízení, nemůže být zcela imunní vůči obstrukčním či jinak dysfunkčním návrhům účastníků řízení, ať už jsou při podávání takových návrhů motivováni i dobře míněnou snahou zajistit skutečnou ochranu svého práva v co nejvyšší možné míře [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 315/03 ze dne 8. 6. 2004 (U 36/33 SbNU 559)]. Takový účastník řízení se pak ovšem nemůže dovolávat porušení práva na přiměřenou délku řízení, pokud svými návrhy sám k délce řízení přispěl. Vzhledem k tomuto nelze přihlédnout ani k závěrům uvedeným v usnesení sp. zn. III. ÚS 2540/16 ze dne 29. 11. 2016 o protiústavnosti trvání předběžného opatření (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1648/17 ze dne 11. 7. 2017, vydané v řízení o jednom z předchozích návrhů stěžovatele na zrušení téhož předběžného opatření o zákazu styku s nezletilým). Na druhou stranu řečené nezbavuje obecné soudy povinnosti vyvinout maximální možné úsilí, aby dosáhly meritorního projednání věci. V tomto směru Ústavní soud tedy znovu apeluje na okresní soud, aby v řízení postupoval s největším urychlením.
Zbývá konstatovat, že ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu