ECLI:CZ:US:2018:1.US.61.18.1
sp. zn. I. ÚS 61/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného Mgr. Janem Jarošem, advokátem se sídlem Českomoravská 2255/12a, Praha, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 9. 2017 č. j. 42 P 502/2012-M 33 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017 č. j. 101 Co 32/2017-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na nařízení předběžného opatření. Stěžovatel požaduje přednostní projednání návrhu.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření, kterým by zakázal maternální babičce, aby se zdržela jednání, které by zasahovalo do probíhajícího styku otce s nezletilým tak, aby nezletilý nebyl vystaven svévolnému zasahování do svého soukromého života a rodiny. Soudy návrhu nevyhověly, neboť nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, když otec ničím neosvědčil, že by měla být uložena povinnost někomu jinému než účastníku řízení, tj. maternální babičce.
Stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že ačkoliv existovalo rozhodnutí opravňující stěžovatele ke styku se synem, majícím několik vývojových stádii styku, tj. 1) příprava, 2) souběh přípravy a stýkání, 3) souběh stýkání a převzetí, 4) stýkání a 5) souběh stýkání a předání, ze strany soudů nebyla zajištěna jeho realizace. Výkon rozhodnutí po stanoveném převzetí syna stěžovatelem v důsledku odvádění syna od stěžovatele maternální babičkou a jejího zasahování do styku, nemohl být uskutečněn. Nařízení předběžného opatření bylo namístě, neboť nebylo možno očekávat v dohledné době dohodu rodičů, ani meritorní rozhodnutí o úpravě styku. Odvádění, odvedení, účastnění a bránění ze strany maternální babičky nepochybně ruší stěžovatele v rodičovské výchově syna a tvorbu sociálních vztahů mezi nimi, čímž jsou ohroženy poměry dítěte. Soudy jeho návrh dostatečně neposoudily a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
Stěžovatel dále namítá průtahy v řízení, pokud jde o jeho návrh na sepsání podání do protokolu, neboť jeho žádosti ze dne 12. 7. 2017 bylo vyhověno až dne 27. 9. 2017, po jeho návrhu na určení lhůty k provedení úkonu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že podstatu přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních může tvořit jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, neboť posouzení vlastních podmínek pro vydání či zrušení předběžného opatření, které závisí na konkrétních okolnostech toho kterého případu, přísluší výhradně civilnímu soudu. Ústavní soud tedy závěry soudů z pozice další instance věcně nepřezkoumává. Předběžná opatření navíc zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se při jejich vydávání nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření mající jen dočasný dosah. Účel předběžného opatření tedy spočívá v zatímní úpravě práv a povinností, což nevylučuje, že ochrana práv účastníka řízení bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 488/99, IV. ÚS 115/2000, III. ÚS 394/01, I. ÚS 1094/16).
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 3675/14).
Ústavní soud posoudil věc ve výše vymezeném rozsahu a konstatuje, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a netrpěla ani svévolí. Podstatu ústavní stížnosti představuje pouze polemika s důvody, které oba soudy vedly k nevyhovění návrhu stěžovatele, zejména nesouhlas s rozsahem dokazování. Takové námitky však nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadených usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že soudy se při rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření - s ohledem na limitní lhůty pro rozhodnutí - nemohou vypořádat se všemi skutkovými tvrzeními účastníků ve stejném rozsahu a stejně důsledně, jako při rozhodování ve věci samé. Při takovém rozhodování, kdy může rozhodnout bez jednání, provedeného dokazování i slyšení účastníků, se tedy soud zaměřuje na to, zda jsou splněny předpoklady pro nařízení předběžného opatření, a zda situace vyžaduje okamžité předběžné řešení, nikoliv na meritum věci.
V tomto smyslu považuje Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí za dostatečná. Soudy se konkrétně vypořádaly s námitkami stěžovatele. Zdůraznily, že stěžovatel ničím neosvědčil, že by předběžným opatřením měla být uložena povinnost někomu jinému než účastníku řízení. Stěžovatel svůj návrh opírá o jediný incident (konflikt otce s maternální babičkou), přičemž tvrzení matky stěžovatele může být ovlivněno jejím vztahem k synovi. Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí apeloval na oba rodiče a jejich rodinné příslušníky, aby se snažili situaci zklidnit a nezletilého uchránili před nevhodnými zásahy.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým a dostatečně odůvodněným závěrům, podle nichž nebyly dány důvody pro nařízení předběžného opatření, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud obdobně jako ve věci stěžovatele vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1154/17 uvádí, že složité mezilidské vztahy nelze řešit prostřednictvím opakovaných návrhů na změnu úpravy styku, výkon rozhodnutí a na vydání předběžných opatření, které mohou naopak vést k prodlužování sporu a ke gradaci vzájemné antipatie mezi rodiči. V zájmu nezletilých dětí je, aby se především rodiče pokusili narovnat své neshody mimosoudními prostředky i za pomoci odborníků. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv účastníků řízení.
Ústavní soud neshledal jako opodstatněnou ani námitku stěžovatele týkající se průtahů řízení, spočívající v tom, že okresní soud ihned nevyhověl jeho návrhu na sepsání ústního návrhu do protokolu. Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, by zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno, pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo výkon hmotných ústavních práv (srov. II. ÚS 1358/15, II. ÚS 2110/16, III. ÚS 2427/14). Ostatně stěžovatel využil procesní prostředek a požádal o určení lhůty k sepsání návrhu, kterému krajský soud vyhověl.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ust. §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu