ECLI:CZ:US:2018:1.US.709.18.1
sp. zn. I. ÚS 709/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017 č. j. 3 Tdo 1342/2017-36, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017 č. j. 12 To 1/2017-470 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 11. 2016 č. j. 3 T 69/2016-406, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Příbrami, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a kterým byl na základě odvolání státní zástupkyně uvedený rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen pouze ve výroku o trestu, přičemž stěžovateli byl nově uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let; stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelných zbraní na dobu čtyř let a trest propadnutí věci. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy bez dostatečného odůvodnění odmítly provést důkazy navrhované obhajobou. Konkrétně mělo jít o vyžádání si zbrojního průkazu poškozeného, ze kterého mohlo podle stěžovatele vyplynout, že poškozený byl povinen nosit brýle a že si tedy opomenutím této povinnosti spoluzavinil vznik následku v podobě oslepení pravého oka, a dále o doplnění znaleckého posudku z oboru balistika. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozpory mezi znaleckým posudkem a odborným vyjádřením z oboru balistika a dovozuje, že nalézacím soudem nebyly spolehlivě objasněny některé skutečnosti rozhodné pro posouzení věci, zejména poloha jednotlivých osob účastnících se honu na kachny a možnost zásahu poškozeného odraženými broky. Zdůrazňuje, že nalézací i odvolací soud shodně sice konstatovaly, že důkaz v podobě vyšetřovacího pokusu byl v přípravném řízení proveden vadně, a je proto nepřípustný, avšak zároveň své rozhodování založily na zmíněném odborném vyjádření, které vycházelo z plánku pořízeného při tomto vyšetřovacím pokusu. Stěžovatel také namítá, že porušení důležité povinnosti trestní soudy odvodily pouze z abstraktních norem neobsahujících specifikaci konkrétních povinností [konkrétně šlo o §29 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních, a o §2900 občanského zákoníku], přičemž nepřípustně odkazovaly na myslivecký řád, který nemá charakter zákonného či podzákonného předpisu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Stěžovatel byl odsouzen pro skutek, který spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že při honu na kachny vystřelil ze své brokovnice na nízko letící divokou kachnu a shlukem broků zasáhl poškozeného, čímž mu způsobil zejména perforující poranění pravého oka s jeho nevratným poškozením spočívajícím v úplné slepotě na pravé oko.
Hlavní část stěžovatelovy argumentace směřuje ke zpochybnění závěru trestních soudů o tom, na jakém konkrétním místě okolo rybníku se v době nehody nacházeli lovci účastnící se honu na kachny a z toho plynoucího závěru, že poškozený mohl být zasažen pouze výstřelem vypáleným právě stěžovatelem. Snaží se tedy prokázat, že poškozený mohl být zasažen i výstřelem vypáleným některým z dalších lovců, konkrétně svědkem Weinfurterem. Vychází přitom ze znaleckého posudku z oboru balistika zpracovaného Ing. Maršíkem, který se ve svých závěrech částečně odlišoval od závěrů obsažených v odborném vyjádření z oboru balistika, neboť připouštěl alternativní polohy střílejících lovců a možný odraz od stromu nacházejícího se uprostřed rybníku.
Z napadeného rozsudku nalézacího soudu je však patrné, že považoval na základě svědeckých výpovědí polohu jednotlivých střílejících lovců za jednoznačně prokázanou. V návaznosti na to vyhodnotil jako bezchybné a věrohodné právě odborné vyjádření, jež vycházelo z takto stanovené polohy střelců. Alternativní závěry obsažené ve znaleckém posudku Ing. Maršíka proto soud odmítl, neboť znalec kalkuloval s jinou polohou některých lovců, jak ji udal ve své výpovědi sám stěžovatel.
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel ve své argumentaci fakticky brojí proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud proto připomíná, že jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu (čl. 90 Ústavy) a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují pouze situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95).
Ústavní soud konstatuje, že nalézací soud velmi pečlivě a podrobně vyhodnotil provedené důkazy, což řádně odůvodnil. Vysvětlil, na základě jakých důvodů uvěřil výpovědi svědků (včetně poškozeného) a proč považoval výpověď stěžovatele za účelovou (č. l. 5-8 rozsudku). Z těchto výpovědí vyplynulo, že všichni ostatní lovci (s výjimkou stěžovatele) se nacházeli na pozici, ze které nemohli poškozeného při střelbě na kachny zasáhnout. Soud ze svědeckých výpovědí dále dovodil, že stěžovatel musel střílet jako první, což korespondovalo s výpovědí poškozeného, který uvedl, že si myslí, že byl zasažen hned první ranou, která při honu padla.
Nalézací soud se rovněž velmi pozorně věnoval rozdílům mezi závěry obsaženými v odborném vyjádření z oboru balistika a závěry znaleckého posudku Ing. Maršíka (srov. č. l. 12-16 rozsudku). Jak již bylo uvedeno, tento soud logicky vysvětlil, proč se přiklonil k závěrům obsaženým v odborném vyjádření (které potvrzovaly, že poškozený mohl být zasažen pouze výstřelem stěžovatele) a proč odmítl alternativní úvahy a závěry znalce Ing. Maršíka.
Teorii prosazovanou stěžovatelem, podle které mohl být poškozený zasažen broky odraženými od stromu rostoucího uprostřed rybníka (což by zpochybňovalo závěr, že zranění bylo způsobeno broky vystřelenými právě jím), nalézací soud odmítl s tím, že poškozený byl zasažen minimálně pěti broky, takže je velmi nepravděpodobné, že by u odražených broků mohlo dojít k zásahu více než jen ojedinělým brokem.
Námitku stěžovatele, že odborné vyjádření z oboru balistika vycházelo z výsledků neúčinného důkazu v podobě vyšetřovacího pokusu, nalézací soud spolehlivě vyvrátil na č. l. 19 rozsudku. Vysvětlil, že byť odborné vyjádření skutečně vycházelo z polohy jednotlivých střelců, která byla zaznamenána při tomto procesně nepoužitelném vyšetřovacím pokusu, stejná pozice těchto osob vyplynula i z výpovědi stěžovatele a svědků, tudíž validita odborného vyjádření zůstala zachována. Tuto argumentaci považuje Ústavní soud za plně opodstatněnou.
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se odmítnutí jeho důkazních návrhů Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Na č. l. 19 rozsudku nalézací soud uvedl, že ze sdělení Policie České republiky zjistil, že poškozený má (a v době činu i měl) platný zbrojní průkaz bez jakýchkoli omezení (tedy i bez povinnosti nosit brýle). Jestliže tedy soud zamítl návrh stěžovatele na vyžádání zbrojního průkazu poškozeného s tím, že tento důkaz považuje za nadbytečný, nelze tomu nic vytýkat. Nalézací soud rovněž dostatečně vysvětlil, proč považoval za nadbytečné nechat zpracovávat revizní znalecký posudek, přičemž vycházel z toho, že odborné vyjádření z oboru balistika vyhodnotil jako správné a věrohodné, jak již bylo výše vysvětleno.
Za nedůvodnou považuje Ústavní soud i námitku stěžovatele, že trestní soudy odvodily porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 trestního zákoníku pouze z abstraktních norem neobsahujících specifikaci konkrétních povinností, přičemž nepřípustně odkazovaly na myslivecký řád, který nemá charakter zákonného či podzákonného předpisu. Porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu §2900 občanského zákoníku, resp. §29 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb., o zbraních, může být posuzováno jako porušení důležité povinnosti, jestliže ovšem v konkrétním případě existoval bezprostřední vztah k ochraně života a zdraví lidí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 8/2016 či 4 Tdo 903/2013). Naplnění této podmínky se v případě používání střelné zbraně jeví jako nesporné, zvláště když byl stěžovatel prostřednictvím příslušných ustanovení mysliveckého řádu, jímž byl vázán, seznámen s pravidly konkretizujícími obecnou prevenční povinnost pro případ střelby na nízkoletící pernatou zvěř, resp. střelby v členitém, nepřehledném a zarostlém terénu (blíže srov. rozsudek Krajského soudu v Praze, č. l. 6-7).
Všechny uvedené úvahy trestních soudů týkající se rozsahu dokazování a hodnocení důkazů považuje Ústavní soud za zcela racionální a logické, skutkové i právní závěry pak za dostatečně odůvodněné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu