ECLI:CZ:US:2018:1.US.733.18.1
sp. zn. I. ÚS 733/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ř., vazební věznice P. O. BOX 170, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Martinem Kainem, advokátem se sídlem Nádražní 58/110, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. 7 To 445/2017 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 10. 2017 sp. zn. 24 T 178/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 2. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 24 T 178/2015 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, za který a za sbíhající se zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. z. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením do věznice s dozorem, trestu zákazu činnosti v soukromém podnikání na dobu 7 let a k povinnosti k náhradě škody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. 7 To 210/2016 byl rozsudek soudu I. stupně zrušen ve výroku o trestu zákazu činnosti a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovateli byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností v trvání 7 let.
Stěžovatel si v dané věci podal návrh na obnovu řízení, který však byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 10. 2017 č. j. 24 T 178/2015-550 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. 7 To 445/2017 zamítnut.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na to, že shora uvedené odsuzující rozsudky obecných soudů dovozují naplnění skutkové podstaty podvodu především z výpovědi svědka O. P. Právě jeho výpověď měla zcela vyvrátit tvrzení stěžovatele, že by měl uvedený svědek připravovat smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností, kterou následně podepsala poškozená D. Výpovědí zmíněného svědka mělo být též vyvráceno tvrzení, že by od něj stěžovatel získal kontakt na paní Č., s níž pak následně ve věci komunikoval a která nepopírala, že by byla ochotna byt prodat. Vzhledem k tomu, že svědek P. ukončil činnost ve společnosti FIDO-finance domova s.r.o. ještě před spácháním trestného činu, považovaly obecné soudy za nelogické, aby právě tento svědek vymýšlel přítomnost cizí osoby vystupující jako paní Č. a tím tak oklamal jak stěžovatele, tak i poškozenou D. Výpovědí svědka P. bylo podle obecných soudů vyloučeno, že by stěžovatel jednal v omylu, že uvedený byt je i nadále v prodeji a že tedy musel vědět, že byt k prodeji již není. Tuto skutečnost měl stěžovateli oznámit právě svědek P. Stěžovatel se tak měl dopustit podvodného jednání vůči poškozené D. tím, že věděl, že byt není na prodej a přesto jej poškozené nabízel a vyinkasoval od ní kupní cenu. Věrohodnost výpovědi svědka P. tak byla podle stěžovatele stěžejním důkazem, na jehož základě obecné soudy následně rozhodly o jeho vině.
V návrhu na povolení obnovy řízení poukázal svědek na to, že se mu ozvala nová svědkyně, paní J. H., která uvedla, že v srpnu 2009 jí byl nabízen společností FIDO-finance domova s.r.o. k nájmu či koupi byt paní Č. Z toho podle stěžovatele vyplývá, že to nebyl jen on, kdo nabízel totožný byt k prodeji. K nabízení bytu docházelo v době, kdy již stěžovatel dávno jednal s paní D. a komunikoval s majitelkou paní Č. Ve věci nabízení bytu třetím osobám vystupoval pan J., který byl dle svědkyně M. významnou osobou zajišťující běh realitní kanceláře FIDO-finance domova s.r.o., a který měl rovněž přístup k finanční hotovosti uložené v trezoru společnosti. Stěžovatel má za to, že jím v řízení o povolení obnovy řízení navržené důkazy by mohly ovlivnit dosud zjištěný skutkový stav věci. Stěžovatel navrhoval především výslech J. J., J. M., J. H. a provedení rekognice, během níž by se svědkyně H. pokusila identifikovat svědka J. a P.
Stěžovatel je toho názoru, že pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí. Výpověď svědkyně H. podle něj představuje významné novum, jež by ve spojení s dalšími navrhovanými důkazy mohlo vést ke změně dosud zjištěného skutkového stavu věci. V dané věci tak podle stěžovatele byly splněny všechny předpoklady pro obnovu řízení podle §278 tr. ř. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že žádný z nich se nevyjádřil k tomu, proč výše uvedené důkazní návrhy nemohou vést ke změně skutkového stavu věci. Uvedený postup obecných soudů tak stěžovatel hodnotí jako zásah do svého práva na spravedlivý proces, neboť ty odmítly provést jím navržené důkazy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Z napadeného usnesení soudu I. stupně vyplývá, že tento slyšel jak svědkyni M., tak svědkyni H. Stran výslechu svědka J. nalézací soud konstatoval, že stěžovatel nesdělil bližší identifikační údaje této osoby a proto ji soud nemohl předvolat a vyslechnout. Tento důkaz však považoval soud prvního stupně za nadbytečný. Svědkyně H. uvedla, že jí pan J. nabízel předmětný byt k prodeji na podzim 2009. Tato informace však nemá podle soudu na odsouzení stěžovatele žádný vliv. Důvodem má být podle obecných soudů především ta skutečnost, že stěžovatelem navržené důkazy nemohou nic změnit na tom, že stěžovatel v létě 2009 podvedl poškozenou D. Stěžovatel podle obecných soudů nepředložil žádný důkaz, jímž by shora popsaný způsob spáchání trestného činu jakkoliv zpochybnil.
Účelem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení není přezkoumat zákonnost, popř. odůvodněnost původního rozhodnutí. Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení [obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 608/10 ze dne 26. 8. 2010 (N 173/58 SbNU 513)]. Toto řízení z důvodu potřeby co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou prolamuje právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek [viz nález sp. zn. II. ÚS 2445/08 ze dne 30. 7. 2009 (N 174/54 SbNU 193); obdobně dále usnesení sp. zn. II. ÚS 1364/10 ze dne 9. 6. 2010 a obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004, č. 50178/99, odst. 56].
Pro rozhodování o obnově řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazní prostředky, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost či nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním, by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Výsledkem hodnocení nemůže a nesmí být nové, změněné skutkové zjištění. Skrze uvedené hodnocení je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodný předpoklad pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Pokud by bylo možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota v tomto směru) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy (již cit. nálezy sp. zn. I. ÚS 2517/08 a sp. zn. II. ÚS 2445/08).
V posuzované věci stěžovatel uvedl v návrhu na obnovu řízení jako novou skutečnost zejména to, že kancelář FIDO-finance domova s.r.o. nabízela k prodeji předmětný byt ještě na podzim 2009. Tuto skutečnost prokazoval stěžovatel výpovědí svědkyně M. a svědkyně H. Navržený výslech svědka J. nebyl proveden, neboť tento svědek nebyl ze strany stěžovatele blíže identifikován a obvodní soud považoval tento důkaz za nadbytečný. Z odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu vyplývá, že tento se nově navrženými důkazy řádně zabýval, přičemž nedohledal souvislost mezi nově provedenými důkazy a podvodem spáchaným stěžovatelem v létě roku 2009.
Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů či přehodnocovat hodnocení důkazů, provedené soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případě řízení o povolení obnovy tedy přísluší především trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Pokud soud prvního stupně po řádném vyhodnocení neshledal důvody pro povolení obnovy řízení, z ústavního hlediska nelze jeho řádně odůvodněným závěrům cokoli vytknout. Stejně tak lze za ústavně konformní považovat i napadené rozhodnutí stížnostního soudu.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez účastníků řízení pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu