ECLI:CZ:US:2018:1.US.901.17.1
sp. zn. I. ÚS 901/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Bockové, právně zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, č. j. 23 Cdo 3916/2016-278, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 8 Cmo 339/2015-262, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2015, č. j. 49 Cm 135/2011-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 3. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti JMP Net, s. r. o., a Jihomoravská plynárenská a. s. náhrady škody ve výši 233.789,85 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 65.000 Kč, a to z důvodu přerušení dodávky plynu do její provozovny, kde chovala brojlerová kuřata. K přerušení dodávky došlo dne 18. 11. 2010 a k jejímu obnovení došlo až dne 19. 11. 2010 ve 14 hod. Stěžovatelka má za to, že k přerušení dodávky plynu došlo navzdory tomu, že za odběr plynu ničeho nedlužila. V důsledku přerušení dodávky plynu došlo k masivnímu úhynu kuřat a navýšení spotřeby energie v dalším období. Stěžovatelka byla nucena před obnovením dodávky plynu vedlejšímu účastníkovi uhradit částku 16.000 Kč, která však nebyla použita na dluh, ale na platby do budoucna.
Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl. Opřel se přitom o ustanovení §382 Obchodního zákoníku, podle něhož je uplatněný nárok na náhradu škody vyloučen, neboť stěžovatelka sama porušila své povinnosti tím, že jako podnikatelka v oboru živočišné výroby nezajistila zdroj náhradního vytápění či větrání tak, aby kuřatům zajistila stejné tepelné podmínky i v případě přerušení dodávek plynu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi za dodávky plynu dlužila, přičemž zcela pominul její splátkové kalendáře a zejména faktický stav, kdy ke dni přerušení dodávky dluh neexistoval. Krajský soud ve svém rozsudku zcela přehlédl důvod přerušení dodávky plynu a dospěl ke zcela jinému výpočtu, než vedlejší účastníci. Stěžovatelka má za to, že nalézací soud nerespektoval ustanovení o kupní smlouvě, kdy kupní cena je uhrazena oproti dodávce zboží a nadřadil obchodní podmínky vytvořené vedlejším účastníkem č. 1 zákonu. Tyto závěry následně přejal i odvolací soud. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatelky nezabýval vůbec, neboť dospěl k závěru, že nebyla naplněna ustanovení §237 a §239 o. s. ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud při výpočtu dlužných částek dospěl k jinému výpočtu, než který provedli vedlejší účastníci řízení. Stanovené zálohy byly podle stěžovatelky zcela neúměrné reálné spotřebě, a to tak, že by při ročním zúčtování vznikl nezanedbatelný přeplatek. Všeobecné obchodní podmínky vedlejších účastníků jsou podle stěžovatelky jednostranné, přičemž se v nich odráží monopolní postavení dodavatele. Dochází tak k nerovnému postavení účastníků dvoustranného právního vztahu. Krajský soud se podle stěžovatelky nezabýval podstatou jejího nároku, tedy tím, zda a v jakém množství bylo dodáno zboží - plyn, zda a v jaké výši bylo dodané zboží zaplaceno. Nalézací soud se zabýval rovněž obdobím, které není pro posouzení případu rozhodné. Stěžovatelka zdůraznila, že při respektování právního názoru soudu prvního stupně by měla předplacen odběr plynu o téměř 100.000 Kč, ač by tím byla kryta spotřeba až do března 2011. Stěžovatelka podrobila kritice též praxi, kdy je odběratel seznámen se všeobecnými obchodními podmínkami až po uzavření smlouvy, v níž je obsažen internetový odkaz na všeobecné obchodní podmínky. Stěžovatelka nastolila výše uvedené otázky ve svém dovolání a není si vědoma toho, že by tyto otázky byly řešeny dovolacím soudem.
Shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rovněž mělo dojít k porušení čl. 90, čl. 92, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR.
III.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí trestních soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Ústavní soud si při projednávaném případu vyžádal spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Cm 135/2011, a to především za účelem posouzení toho, jak stěžovatelka v dovolání vymezila důvod přípustnosti podle §237 o.s.ř. a zda lze tedy postup Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní. K uvedenému je třeba uvést, že stěžovatelka vymezila důvody svého dovolání zcela obecně a nelze tak dospět k závěru, že by Nejvyšší soud v dané věci pochybil. V projednávaném případě nepředstavuje dovolání stěžovatelky efektivní vyčerpání procesního prostředku k ochraně jeho práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což v prvé řadě předpokládá, aby dovolání obsahovalo řádnou argumentaci ve vztahu k jeho přípustnosti, což se v daném případě nestalo. Podání vadného dovolání též nelze postavit na roveň situaci popsané v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým nesprávným postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k zásahu do stěžovatelčiných základních práv.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka ve svém dovolání dostatečně určitě nevymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání; Nejvyšší soud proto neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, odmítl-li dovolání jako nepřípustné. Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu za ústavně konformní a ústavní stížnost ve vztahu k jeho rozhodnutí za zjevně neopodstatněnou.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolatel nevymezil řádný dovolací důvod a ani předpoklady přípustnosti dovolání a z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání nemohl přezkoumat. Takto odůvodněné dovolání má důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím nižších soudů, neboť v takovém případě je třeba na dovolání pohlížet, jako by nebylo podáno vůbec. To pak činí ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím nepřípustnou pro nevyčerpání opravného prostředku řádným způsobem (viz blíže usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16).
Nad nezbytnou míru odůvodnění Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž dospěly obecné soudy, považuje za ústavně konformní, neboť z jejich rozhodnutí zřetelně vyplývá, které skutkové okolnosti byly předmětem jejich hodnocení a které právní předpisy byly na danou věc aplikovány. Rovněž je zřejmé, k jakým právním a skutkovým závěrům obecné soudy dospěly. Samotný nesouhlas s právním názorem obecného soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. V souvislosti s uvedeným lze odkázat na napadený rozsudek vrchního soudu, který se řádně vypořádal s tvrzenou nepřiměřeností záloh za plyn, přičemž objasnil, jakým způsobem dochází k zálohovým platbám. Ty mohly v době přerušení dodávky plynu převyšovat cenu dosud odebraného a spotřebovaného plynu, nicméně se jednalo o počátek topné sezóny. Sjednání zálohových plateb je zcela standardní nástroj zajišťující rovnoměrné rozvržení nákladů na plyn do celého účetního období. Vyúčtovávání okamžité spotřeby plynu po jednotlivých měsících by bylo pochopitelně možné, ale nepochybně by to vedlo ke zvýšení provozních nákladů poskytovatele, jež by se ve finále promítly do ceny stanovené konečnému spotřebiteli. Provádění zálohových plateb lze tak považovat za racionální nástroj k průběžnému vypořádání závazků mezi poskytovatelem a odběratelem.
Namítá-li stěžovatelka, že neměla před podpisem smlouvy možnost se seznámit se všeobecnými obchodními podmínkami, je to především její volba, zda za takové situace přistoupí k podpisu smlouvy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by byla k podpisu nucena nebo že by ji podepsala v tísni pod tlakem poskytovatele. Závěrem není od věci poukázat na závěr vrchního soudu týkající se povinnosti stěžovatelky zajistit náhradní vytápění.
Výše uvedené nic nemění na tom, že vzhledem k ročnímu období, v němž k přerušení dodávek plynu došlo, lze si představit i jiný, citlivější, postup poskytovatele plynu. Postup, který poskytovatel plynu zvolil, by měl být až tím nejkrajnějším způsobem, nastupujícím teprve poté, co selžou všechny vyjednávací mechanismy mezi odběratelem a poskytovatelem plynu. To však ještě neznamená, že jednání poskytovatele plynu bylo protiprávní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, č. j. 23 Cdo 3916/2016-278, pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 8 Cmo 339/2015-262, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2015, č. j. 49 Cm 135/2011-231, pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu