ECLI:CZ:US:2018:1.US.93.18.1
sp. zn. I. ÚS 93/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Judity Liškové, zastoupené Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti usnesení policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, ze dne 26. května 2017, č. j. NCOZ-2227-693/TČ-2016-412301-C, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. července 2017, sp. zn. 14 To 232/2017, usnesení policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, ze dne 12. října 2017, č. j. NCOZ-2227-1135/TČ-2016-412301-C, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2017, sp. zn. 14 To 391/2017, za účasti policejního orgánu Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka je manželkou Michala Lišky. Dne 23. 5. 2017 byla ve společném bydlišti manželů (H.) provedena domovní prohlídka, jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §160 odst. 4 tr. ř. Usnesením policejního orgánu z téhož dne bylo pod č. j. NCOZ-227-694/TČ-2016-412301-C, zahájeno trestní stíhání Michala Lišky pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. V rámci domovní prohlídky byly nalezeny a zajištěny finanční prostředky v celkové výši 400 000 Kč. Dne 29. 5. 2017 bylo obhájci Michala Lišky doručeno usnesení policejního orgánu ze dne 26. 5. 2017, č. j. NCOZ-2227-693/TČ-2016-412301-C, kterým bylo podle §79a odst. 1 tr. ř. ve spojení s §79g odst. 1 tr. ř. a §79c odst. 5 tr. ř. rozhodnuto, že se uvedená finanční hotovost zajišťuje jako náhradní hodnota.
3. Stížnost stěžovatelky a Michala Lišky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2017, sp. zn. 14 To 232/2017 zamítl jako nedůvodnou.
4. Následně podanou žádost stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty policejní orgán Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu, SKPV, Odbor daní, 2. oddělení, usnesením ze dne 12. 10. 2017, č. j. NCOZ-2227-1135/TČ-2016-412301-C, zamítl. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 14 To 391/2017, stížnost zamítl jako nedůvodnou.
5. Stěžovatelka tvrdí, že zajištěné prostředky jsou v jejím výlučném vlastnictví a zcela jistě nepocházejí z trestné činnosti. Tuto skutečnost stěžovatelka i její manžel shodně uvedli již při domovní prohlídce, při níž policejní orgány zajistily fotokopii notářského zápisu o zrušení společného jmění manželů ze dne 29. 3. 2016. K tomu stěžovatelka dodává, že ve společném jmění s manželem vlastnili několik nemovitostí. Když se manžel zadlužil, dohodli se, že nemovitosti prodají a dluhy zaplatí. Z toho důvodu uzavřeli dne 26. 1. 2015 kupní smlouvu, na základě které nemovitosti prodali. Kupní cena jim byla vyplacena s tím, že uhradí-li manželé kupní cenu zpět kupujícím, dojde k obnově jejich vlastnického práva. Pokud ne, mohou kupující nemovitost prodat třetí osobě s tím, že rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou a nároky kupujících by kupující darovali manželům Liškovým. Vzhledem k tomu, že se manželům Liškovým nepodařilo zajistit si finanční prostředky, dohodli se s kupujícími na uzavření dodatku ke kupní smlouvě, podle kterého byli kupující povinni manželům Liškovým na vypořádání kupní smlouvy uhradit částku 1 248 000 Kč. K této úhradě skutečně došlo, přičemž polovina prostředků s ohledem na zúžení společného jmění náležela stěžovatelce. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka policejnímu orgánu předložila kupní smlouvu, dohodu o změně kupní smlouvy, protokol o předání a převzetí nemovitosti a výpis z katastru nemovitostí.
6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmý rozpor v otázce, komu zajištěné finanční prostředky patří. Z těchto okolností by podle názoru stěžovatelky měl policejní orgán co nejvíce šetřit stěžovatelčino ústavně zaručené právo vlastnit majetek a nikoli bez důkazní opory tvrdit, že vlastníkem peněz není nebo že se jedná o výnos z trestné činnosti.
7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že peníze byly v domě uloženy na běžném místě, nijak se je nepokoušeli s manželem ukrýt. Připomíná dále, že jí usnesení o zajištění náhradní hodnoty nikdy nebylo doručeno. Pokud by neměla spolu s manželem společného právního zástupce, v podstatě by se proti zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ani nemohla bránit, neboť by se o něm nedozvěděla.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Zvážil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a obsahem napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 či usnesení sp. zn. II. ÚS 998/17 ze dne 9. 5. 2017).
11. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)]. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79a a násl. tr. ř. Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře napravit škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2017 sp. zn. I. ÚS 940/17).
12. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003 či usnesení sp. zn. II. ÚS 894/17 ze dne 9. 5. 2017). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení sp. zn. I. ÚS 554/03 ze dne 28. 7. 2004 a další].
O zajištění majetku lze rozhodnout, pokud skutkový stav poskytuje podklad pro právní závěr, že předmětná věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Nelze-li zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, řádně odůvodněný skutkovými okolnostmi, postačuje. V dané souvislosti je nezbytné zohlednit, že na počátku trestního řízení, kdy je nutno získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztahovat obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jak jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Právní názor, že majetkové hodnoty mají uvedenou povahu, tedy nemusí být prokazatelný nade všechnu pochybnost, a není ani konečný [viz např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
13. Ústavní soud při rozhodování o zajištění prostředků podle §79a tr. ř. nechává orgánům činným v trestním řízení značnou míru diskrece, neboť mají bližší znalosti o konkrétních okolnostech daného případu a lépe mohou vyhodnotit, zda zajištění je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1416/16 ze dne 19. 7. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2832/15 ze dne 7. 3. 2016; nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209), bod 17]. Lze zajistit i prostředky náležející osobě, která není trestně stíhána (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3051/16 ze dne 9. 2. 2017, usnesení sp. zn. I. ÚS 12174/17 ze dne 5. 12. 2017).
14. Stran námitek stěžovatelky ohledně postupu policejního orgánu, který jí údajně nikdy nedoručil usnesení o zajištění věci, Ústavní soud má za to, že v projednávané věci byla procesní práva stěžovatelky adekvátně chráněna a naplněna, neboť stěžovatelka tato práva uplatňovala prostřednictvím svého (a současně i manželova) právního zástupce až dosud (skrze stížnost a žádost o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků). V dalším řízení lze zřejmě uvažovat o přiznání práv osoby zúčastněné na řízení.
15. K zajištění peněžních prostředků stěžovatelky došlo v souvislosti s trestnou činností obviněných 24 fyzických a 2 právnických osob, včetně manžela stěžovatelky, který je stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství, u níž policejní orgán vyčíslil výši zkrácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů na částku přesahující 400 miliónů Kč. Výše zkrácení daní, na níž se měl podílet manžel stěžovatelky, má činit 22 895 871 Kč. Z hlediska právního posouzení šlo o velmi rozsáhlou, sofistikovanou a organizovanou trestnou činnost hospodářského charakteru, při níž docházelo k poškozování finančních zájmů státu. Poměr mezi rozsahem zajištěných peněžních prostředků stěžovatelky a závažností prověřované trestné činnosti proto dle Ústavního soudu nelze považovat za disproporční.
16. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností nebo získat zpět neoprávněný majetkový prospěch.
17. Orgány činné v trestním řízení ve fázi přípravného řízení mohou zajistit výnosy z trestné činnosti i jinou majetkovou hodnotu. Pro tento postup není nutné, jak stěžovatelka namítá, plně prokázat, že nějaké výnosy z trestné činnosti vůbec existují, neboť takový postup by sám o sobě popíral smysl a účel přípravného řízení, kdy orgány činné v trestním řízení vycházejí jen z určitých indicií a domněnek a kdy v této fázi řízení nemohou mít naprostou jistotu o samotném spáchání trestného činu, a tedy i výnosech z trestné činnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v posuzované věci se nepodařilo zajistit přímé výnosy z trestné činnosti, neboť byly průběžně spotřebovávány. Z dlouhodobě získávaných výnosů z trestné činnosti přitom mohly (i nevědomky) těžit i osoby žijící s pachatelem ve společné domácnosti a zajištění tak může směřovat i proti majetku těchto osob. Ústavní soud v minulosti uvedl, že pojem výnos nelze chápat striktně tak, že by došlo k nabytí nemovitosti, ale jedná se o jakékoliv obohacení z páchané trestné činnosti (usnesení sp. zn. II. ÚS 369/15 ze dne 17. 2. 2015). Bližší zkoumání povahy a původu zajištěných finančních prostředků bude předmětem dokazování v dalším trestním řízení. Jeho neprovedení však nelze vytýkat orgánům činným v trestním řízení na samém počátku trestního stíhání.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu