ECLI:CZ:US:2018:1.US.936.17.1
sp. zn. I. ÚS 936/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: RENTAX CZ s. r. o., sídlem Komenského 188, Bohušovice nad Ohří, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 3159/2016-150, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 18 Co 39/2015-126, a proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 4. 2015, č. j. 5 C 181/2014-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 3 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil Okresní soud Praha-západ stěžovateli (žalovaný) zaplatit obci Roblín (dále jen "žalobkyně") částku 305 118,- Kč, představující bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájmu dobývacího prostoru Roblín, nacházejícího se na pozemku ve vlastnictví žalobkyně. A to z důvodu, že stěžovatel za užívání dobývacího prostoru nic neplatil, přičemž mezi stěžovatelem a žalobkyní nebyla sjednána nájemní smlouva či jiná dohoda. Krajský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku uzavřel, že nedohodl-li se stěžovatel s žalobkyní a nic za užívání dobývacího prostoru neplatí, stěžovatel se bezdůvodně na úkor žalobkyně obohacuje ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a to okupací pozemku bez právního důvodu. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl následně podané dovolání stěžovatele, neboť stěžovatelem nastíněná otázka vzniku bezdůvodného obohacení je podle dovolacího soudu v jeho judikatuře řešena konstantně a posouzení daného sporu odvolacím soudem se v ní vyřčeným závěrům nikterak nevymyká.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 76/12, zdůrazňuje, že v jeho věci jde o střet práva veřejného s právem soukromým a namítá, že obecné soudy v jeho věci nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu a napadená rozhodnutí jsou proto v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 721/2011, podle kterého není dobývací prostor věcí ve smyslu §118 a násl. občanského zákoníku. Dále stěžovatel poukazuje na usnesení (nikoliv nález, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí) Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 797/16, v němž jde podle stěžovatele o skutkově identickou situaci. Stěžovatel odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 4 As 68/2008, podle jehož závěru organizace, jimž je povoleno provádění hornické činnosti, platí státu úhrady z dobývacího prostoru, a dále že rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru nelze považovat za nucené omezení vlastnického práva dotčených subjektů. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti podává výčet i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která podle stěžovatele uvedené závěry podporují.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je toliko polemika s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by však byl tento rozdílný názor stěžovatele vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. Stěžovatel tedy v podstatě zpochybňuje právní závěr obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak bylo řečeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
V nyní posuzované věci stěžovatel namítá, že soudy měly po právní stránce hodnotit jinak (myšleno v souladu s jeho názorem) vznik bezdůvodného obohacení, resp. dospět k závěru, že bezdůvodné obohacení na straně stěžovatele nevzniklo. Právě taková argumentace však představuje shora uvedenou situaci, která staví Ústavní soud nepřípustně do role přezkumné instance.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že posouzení daného sporu odvolacím soudem se nikterak nevymyká závěrům obsaženým v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že neupravuje-li zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, bezdůvodné obohacení, je v případech obdobných nynějšímu nutné v tomto směru aplikovat ustanovení občanského zákoníku (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 521/2003). Stran samotného bezdůvodného obohacení se pak podle Nejvyššího soudu z jeho ustálené judikatury podává, že "příkladem plnění bez právního důvodu, jakožto jedné z jeho skutkových podstat (§451 obč. zák.), může být užívání cizí věci bez smlouvy o nájmu či jiného titulu zmocňujícího osobu odlišnou od vlastníka věc užívat. V popsaném případě vzniká prospěch subjektu, jenž realizuje uživatelská oprávnění, aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem takové právo zakládajícím, ačkoliv by se tak za běžných okolností stalo. Jelikož však uživatel není v nastíněné situaci schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§458 odst. 1 obč. zák.). Z hlediska posouzení otázky získání bezdůvodného obohacení užíváním cizí věci bez právního důvodu, případně na základě neplatné smlouvy pak není významné, zda a jakým způsobem bylo užívání věci konzumováno nebo zda byla držba věci hospodářsky zhodnocována, jinými slovy, přinesla-li konzumentovi zisk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 882/2006, jakož i další v něm uvedená rozhodnutí, dále jeho usnesení ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1608/2006, či jeho rozsudek ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013)."
Podle Ústavního soudu nelze s ohledem na shora uvedené spatřovat mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecné soudy stran vzniku bezdůvodného obohacení vyvodily, extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jde-li o stěžovatelem namítanou aplikaci nesprávné právní normy na zjištěný skutkový stav, Ústavní soud je toho názoru, že soudy všech stupňů své závěry o aplikaci právní úpravy institutu bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku řádně a přesvědčivě odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá nic, co by jim v tomto ohledu mohl z ústavněprávního hlediska vytknout.
Na uvedeném závěru nic nemění ani judikatura, na kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje. Ve věci aplikovaný závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 521/2003, podle nějž vzhledem k tomu, že horní zákon neupravuje institut bezdůvodného obohacení, nutno při bezdůvodném obohacení aplikovat ustanovení občanského zákoníku, není - navzdory přesvědčení stěžovatele - v rozporu se závěrem obsaženým v rozsudku téhož soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 721/2011, podle kterého není dobývací prostor věcí ve smyslu §118 a násl. občanského zákoníku. Poukazuje-li stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, podle které dochází v této oblasti ke střetu práva soukromého a veřejného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 76/12), jde o argument svědčící ve prospěch závěru o možné aplikaci soukromoprávního institutu bezdůvodného obohacení i v souvislosti s veřejnoprávním institutem dobývacího prostoru. Konečně dovolává-li se stěžovatel usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 797/16, s tvrzením, že jde o skutkově identickou situaci, přičemž obecné soudy dospěly k opačnému závěru než v nyní posuzované věci, Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel zcela přehlíží, že v předmětné věci byla žaloba na vydání bezdůvodného obohacení zamítnuta z důvodu, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl promlčen a námitka promlčení byla vznesena (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 27 Co 135/2015).
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu