ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2746.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2746/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ: 69797111, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným: 1) R. N. , zastoupenému Mgr. Martinem Frankem, advokátem se sídlem v Brně,Vackova 44, a 2) L. B. , o zaplacení částky 110.035,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 34/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2013, č.j. 8 Co 722/2012-186, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. dubna 2013, č.j. 8 Co 722/2012-186, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. dubna 2012, č.j. 16 C 34/2010-148 (ve znění doplňujícího usnesení tohoto soudu ze dne 11. května 2012, č.j. 16 C 34/2010-155) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č.j. 8 Co 722/2012-186, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 12. dubna 2012, č.j. 16 C 34/2010-148, jímž tento soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaných zaplacení částky 110.035,40 se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – vyšel ze zjištění, že žalovaní se na základě hospodářské smlouvy ze dne 24. 7. 1991 stali podílovými spoluvlastníky (každý s podílem o velikosti jedné poloviny) stavby na pozemku parc. č.46/1 a stavby na st. p. č. 47 v obci R., kat. území J., a to spolu s veškerým příslušenstvím (garážemi, ploty, venkovními úpravami), představujícím s pozemky a stavbami jediný funkční celek – oplocený areál, užívaný žalovanými i nadále jako „prodejna stavebnin“. Pozemky parc. č. 46/1 a st. p. č. 47 nebyly předmětem převodu a zůstaly tak ve vlastnictví České republiky (žalobkyně). Vlastnictví ke stavbám, spolu s jejich příslušenstvím, žalovaní pozbyli až dne 23. 12. 2009, kdy se jejich vlastníkem stalo město Rýmařov.
Ačkoliv žalovaní neposkytovali žalobkyni za užívání pozemku náhradu (a s žalobkyní neuzavřeli o užívání pozemků žádnou dohodu), podle závěru odvolacího soudu žalovaným na úkor žalobkyně nevzniklo bezdůvodného obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu (§451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Přijatý závěr opírá odvolací soud o zjištění, že žalovaní v rozhodné době, tj. v letech 2008 a 2009, za kterou je žádána peněžitá náhrada ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák., předmětný areál již fakticky neužívali. Pozemky, včetně staveb, opustili již v roce 1997; od té doby areál chátral a v důsledku poškození oplacení byl přístupný i třetím osobám. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil též okolnost, že na pozemky ve vlastnictví žalobkyně v dané době vstupoval pouze vlastník malé vodní elektrárny v sousedství, jenž přes pozemky realizoval přístup k nemovitostem ve svém vlastnictví. K tomu odvolací soud dodává, že v rozhodné době se ani žalobkyně o své vlastnictví nestarala a svých domnělých práv se domáhá až poté, co žalovaní pozbyli vlastnictví ke stavbám. I proto – podle závěru odvolacího soudu – právo na peněžitou náhradu (a to ani zčásti) žalobkyni nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadený rozsudek – dle jejího názoru – se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně spočívá též na otázkách dovolacím soudem neřešených. Co do důvodů má žalobkyně za to, že odvolací soud věc nesprávně právní posoudil, jde-li o otázku vzniku bezdůvodného obohacení užíváním zastavěných pozemků ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, jakož i o otázku náhrady za užívání pozemků ve vlastnictví jiného, nacházejících se v uzavřeném (oploceném) areálu; v této souvislosti žalobkyně poukazuje zejména na rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 199/2007 a 25 Cdo 845/1999. Pokládá za nepodstatné, zda a jakým způsobem žalovaní coby vlastníci staveb a provozovatelé areálu stavby a pozemky fakticky užívali. Přičítá k jejich tíži, že se žalobci o své vlastnictví nestarali. Nepokládá za významné, mohla-li na pozemky – kupř. v důsledku poškození oplocení – vzniknout i třetí osoba. Přitom poukazuje na to, že i odvolacím soudem zmiňovaný vlastník malé vodní elektrárny v sousedství mohl přes pozemky v areálu přecházet jedině se souhlasem žalovaných. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a podané žalobě vyhověl, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou označených právních otázek, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti z toho závazku vzniklé zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“ (srov. hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný plněním z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.
Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání cizího pozemku bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/ 2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 – všechna rozhodnutí dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
Bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně užíval (jakou plochu, jak často, případně kolikrát konkrétně se na něm zdržoval) – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/1999; rozsudek ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007; nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011. V případě pozemku zastavěného stavbou ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku platí, že povinnosti vlastníka pozemku strpět jeho užívání koresponduje povinnost vlastníka stavby poskytnout za užívání pozemku jeho vlastníku náhradu. Neplní-li vlastník stavby tuto povinnost, obohacuje se tím na úkor vlastníka pozemku, neboť se nezmenšuje jeho majetek, ač by se tak v případě plnění uvedené povinnosti nepochybně dělo (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005; rozsudek ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005; přiměřeně též rozsudek ze dne 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 823/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2290). Při stanovení výše náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení (zpravidla korespondující obvyklé hladině nájemného) mělo by být však vždy přihlédnuto i k tomu, že jde o pozemek zastavěný stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012 ). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí stavba, stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje (viz závěry uvedené v již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná též na ww.nsoud.cz).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že žalovaní byli v rozhodné době vlastníky staveb stojících na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně a (současně) že tyto pozemky spolu se stavbami a jejich příslušenstvím původně tvořily jediný funkční celek, ucelený areál, sloužící původně žalovaným k jejich podnikání.
Skutečnost, zda žalovaní zmíněný areál v rozhodné době fakticky užívali či již nikoliv (tedy jakým způsobem realizovali nejméně své vlastnické právo ke stavbám, jež pozemky zatěžovaly i v případě, že areál již nebyl žádným z žalovaných obýván), není pro posouzení otázky vzniku závazku žalovaných k vydání bezdůvodného obohacení vlastníku pozemku významná. Jiné řešení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované.
V dané věci nebylo prokázáno, že by pozemky – původně tvořící se stavbami a jejich příslušenstvím jediný funkční celek – ztratily své funkční určení. Okolnost, že v minulosti zbudované oplacení (patrně též coby důsledek zanedbání údržby vlastníkem) přestalo být nepřekonatelnou překážkou v neoprávněném vstupu do areálu (jenž tak mohl být přístupný i třetím osobám) na těchto závěrech nic nemění.
Závěr, že žalovaným nevzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodného obohacení, nelze opírat ani o zjištění, že se žalobkyně nedomáhala již dříve ochrany svého vlastnictví. Posouzení, zda mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (§451 a násl. obč. zák.). Předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Odvolacím soudem zmiňované okolnosti vážící se k (ne)činnosti žalobkyně mohly by být snad zvažovány při posouzení, zda ze strany žalobkyně nejde o případ uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Takové posouzení – jež předpokládá zvažování všech okolností případu vážících se k uplatňování práva – ovšem odvolací soud nečiní.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i tento rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu