ECLI:CZ:US:2018:1.US.970.18.1
sp. zn. I. ÚS 970/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., se sídlem Na Poříčí 1046, 1047/24-26, Praha 1, IČ: 27386732, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 23 Cdo 4341/2017-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení usnesení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 23 Cdo 4341/2017-215. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její právo na spravedlivý proces (soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo pokojně vlastnit a užívat majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně EMTC - Czech a. s. proti žalované stěžovatelce, o zaplacení 485 265,57 Kč s příslušenstvím, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. října 2016 č. j. 21 C 152/2014-136 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017 č. j. 70 Co 61/2017-172 a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
5. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12, ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13 a další].
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podle jejího názoru je ústavní stížnost přípustná podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jelikož existují výkladové nejasnosti ohledně vztahu ustanovení §272 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s ustanovením §40 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přičemž touto výkladovou nejasností je zároveň dotčena velká skupina osob, respektive všechny osoby, které uzavřely smlouvu, pro níž obchodní zákoník vyžaduje ze zákona písemnou formu a tuto smlouvu již změnily nebo mají v úmyslu změnit.
7. V ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je založena výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti. Podle písm. a) tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom citované ustanovení, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně; navíc uplatnění této výjimky je zpravidla vyloučeno v situacích, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí, ale řízení před obecnými soudy v dané věci ještě není definitivně skončeno, typicky v případě kasačního rozhodnutí soudu vyšší instance o opravném prostředku. Právě taková situace přitom nastala i v nyní projednávaném případě, kde je ústavní stížností napadeno rozhodnutí dovolacího soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podaná ústavní stížnost byla proto shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Proto je za daného stavu řízení především na obecných soudech, aby se vypořádaly s námitkami stěžovatelkou vznesenými.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj