ECLI:CZ:US:2018:2.US.1028.17.1
sp. zn. II. ÚS 1028/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) A. Š., zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí a 2) L. V., zastoupeného JUDr. Karlem Baborákem, advokátem, AK se sídlem Palackého 349, Choceň proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 23. 1. 2017 č. j. 3 KZT 3/2017-5 a usnesení Okresního státního zastupitelství v Klatovech ze dne 23. 12. 2016 č. j. ZT 64/2016-79, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ve dnech 22. 3. 2017 a 3. 4. 2017 ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé shodně domáhají zrušení výše specifikovaných rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé brojí proti shodným rozhodnutím, spojil Ústavní soud v zájmu hospodárnosti a efektivity řízení obě stížnosti ke společnému řízení pod sp. zn. II. ÚS 1028/17 [viz ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů].
2. Stěžovatelé jsou obviněnými v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 3 T 124/2016 pro přečin obecného ohrožení z nedbalosti podle ustanovení §273 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Trestného činu se měli dopustit v souvislosti s mimořádnou událostí, srážkou vlaků, k níž došlo v železniční stanici Horažďovice - předměstí dne 4. 8. 2015.
3. V rámci hlavního líčení vznesli stěžovatelé námitku podjatosti státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Klatovech Mgr. Marcely Šímové (dále jen "státní zástupkyně"). Podjatost dovozovali z toho, že její manžel je zaměstnán u Správy železniční dopravní cesty, státní organizace (dále jen "SŽDC"), jako vedoucí provozu infrastruktury Správy tratí, Oblastní ředitelství Plzeň. Tato organizace přitom v trestním řízení proti nim vedeném na základě obžaloby podané státní zástupkyní vystupuje v pozici poškozené a v rámci adhezního řízení uplatňuje též nárok na náhradu škody. Z těchto skutečností stěžovatelé dovodili, že lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda může státní zástupkyně pro poměr k projednávané věci v trestním řízení postupovat nestranně ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Měla by proto být z účasti na trestním řízení vyloučena.
4. Státní zástupkyně o návrhu stěžovatelů rozhodla tak, že z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelů vyloučena není. Své rozhodnutí odůvodnila především tím, že její manžel je sice zaměstnán u SŽDC, avšak není osobou na trestním řízení jakkoli zúčastněnou, z titulu svého pracovního zařazení se neúčastnil jediného úkonu spojeného s vyšetřováním předmětné události, a není na výsledku trestního, resp. adhezního řízení nijak osobně ani materiálně zainteresován. Zároveň je třeba též vzít v úvahu skutečnost, že již byla podána obžaloba a v řízení před soudem má státní zástupkyně postavení strany, a nemůže tak vykonávat žádná jiná práva, která by nemohla uplatňovat i jiná strana. Toto usnesení napadli stěžovatelé stížností, kterou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni jako nedůvodnou zamítla.
5. Obě tato rozhodnutí napadli stěžovatelé ústavními stížnostmi, v nichž shodně namítají, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Mají totiž za to, že státní zástupkyni nelze považovat pro její poměr k věci za nestrannou a měla by tudíž být vyloučena.
6. Ústavní soud vyzval jak Okresní státní zastupitelství v Klatovech, tak Krajské státní zastupitelství v Plzni, aby se vyjádřily k podaným ústavním stížnostem. Státní zástupkyně uvádí, že ústavní stížnosti neobsahují žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly vést k závěru o její podjatosti. Její manžel skutečně pracuje u SŽDC na pozici vedoucího provozu infrastruktury Oblastního ředitelství Plzeň, Správy tratí Plzeň, avšak stěžovatelé nijak nespecifikovali, v čem by mohl spočívat jeho přímý podíl na mimořádné události. Názor, že v případě, když by se prokázala systémová chyba SŽDC, došlo by k ohrožení postavení jejího manžela v zaměstnání, považuje za absurdní. Na věci není nijak pracovně zainteresován. Náplní jeho práce je diagnostika trati a kontrolní činnost železniční dopravní cesty TO Domažlice a TO Stod. Nepodílí se (a nikdy nepodílel) na tvorbě vnitřních předpisů SŽDC (stěžovatelé dovozují původ vzniku mimořádné události mj. v nesprávnosti a neúplnosti staničního řádu). Výsledek trestního řízení se tak nijak nemůže promítnout do jeho pracovního vztahu k SŽDC. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni se pak ve svém vyjádření plně odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí.
7. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
8. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
10. V recentní judikatuře pak Ústavní soud výše citovanou rozhodovací praxi přiměřeně vztáhl i na případy rozhodování o podjatosti státních zástupců. I v těchto případech totiž vadné posouzení námitky podjatosti může být argumentem stěžovatelů i v dalších fázích soudního řízení. Ústavní soud pak může přistoupit k přezkumu ústavnosti postupu obecných soudů až v okamžiku, kdy bude jimi vedené řízení ukončeno. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými lze tvrzené pochybení napravit (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2324/16 ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1052/16 ze dne 11. 4. 2017 a sp. zn. I. ÚS 784/17 ze dne 28. 4. 2017). Možnost namítat podjatost příslušné státní zástupkyně tedy zůstává zachována i nadále.
11. Na okraj výše uvedených úvah lze poukázat na to, že jakkoli se s ohledem na fázi trestního řízení postavení státního zástupce mění, v řízení před soudem má postavení strany trestního řízení, v němž plní svou ústavní povinnost zástupce veřejné žaloby (čl. 80 odst. 1 Ústavy). Podáním obžaloby se tedy povinnosti vyplývající z postavení dominae litis přesouvají ze státního zastupitelství na soud, a tudíž případnou nezákonnost (včetně otázek podjatosti státního zástupce) posuzuje dále soud. Ačkoli tedy Ústavní soud v těchto otázkách vyšel z procesního řešení, které vychází z podobností při rozhodování o nepodjatosti soudce, má za potřebné zdůraznit, že procesní postavení státního zástupce je ve své podstatě odlišné od postavení soudce. Existuje sice celá řada zákonných záruk nezávislosti a nestrannosti státního zástupce obdobných zárukám garantujících postavení soudce, avšak ze současné konstrukce postavení státního zastupitelství v trestním řízení nelze dospět k závěru o tom, že by tyto garance měly též stejnou ústavní kvalitu jako ve vztahu k soudcům (srov. bod 84 stanoviska majority a bod 10 společného odlišného stanoviska soudců Musila, Sládečka a Suchánka k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016).
12. S ohledem na skutečnost, že trestní řízení ve věci stěžovatelů nebylo napadenými rozhodnutími skončeno, ale nadále pokračuje ve fázi řízení před soudem a stěžovatelé se mohou v rámci tohoto řízení domoci nápravy jimi tvrzených procesních vad, Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které měli k ochraně svých práv k dispozici. Ústavní stížnosti proto rozhodnutím soudce zpravodaje jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj