ECLI:CZ:US:2018:2.US.1171.18.1
sp. zn. II. ÚS 1171/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2017, č. j. 22 A 58/2017-27, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 4 As 213/2017-56, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a po doplnění podáním ze dne 26. 4. 2018 splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, který spatřovala v tom, že žalovaný správní orgán (Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Frýdek-Místek) na základě jejího podnětu ze dne 14. 12. 2016 označeného jako "Návrh na opravu chyby v katastrálním operátu" v rozporu s čl. 33 odst. 1 jednacího řádu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního nezahájil řízení "OR". Svým podnětem stěžovatelka rozporovala existenci zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí ve vztahu k tam specifikovaným pozemkům, a to z důvodu pochybností ohledně vzniku a převodu vlastnických práv. Stěžovatelka se konkrétně domáhala toho, aby krajský soud určil, že "nezaložení řízení OR na základě jejího návrhu" ze strany správního orgánu je nezákonným zásahem do jejích práv.
3. Krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že žalovaný správní orgán postupoval zcela správně, pokud v souladu s ustanovením §37 odst. 1 správního řádu podání stěžovatelky vyhodnotil jako podnět k zahájení řízení ex offo ve smyslu ustanovení §42 správního řádu a využil možnost řízení na základě podnětu nezahájit, neboť dospěl k závěru, že pro to není důvod. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatelka není ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. e) ve spojení s §36 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), osobou aktivně legitimovanou k podání návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu.
4. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítala jednak nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, neboť se dostatečně nevypořádal s jejími žalobními námitkami, jednak jeho nezákonnost, kterou stěžovatelka spatřovala v existenci vady řízení, spočívající v nesprávném procesním postupu krajského soudu, který měl vyzvat stěžovatelku k odstranění nejasností podání podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., což však neučinil. Nejvyšší správní soud nicméně uvedenou argumentaci stěžovatelky nepovažoval za důvodnou, když u napadeného rozsudku krajského soudu neshledal žádný z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, stejně jako nezjistil, že by krajský soud nevypořádal některou ze stěžovatelkou vznesených námitek. Pokud stěžovatelka polemizovala s právním názorem krajského soudu ohledně neexistence zásahu do jejích práv, Nejvyšší správní soud se s tímto právním názorem ztotožnil, když (s odkazem na rozsudek č. j. 3 As 11/2010-259, dostupný rovněž na www.nssoud.cz) konstatoval, že "oprava chyby v katastrálním operátu je faktický úkon, kterému nepředchází zákonem formalizovaný postup", a proto "nelze - do stadia oznámení o provedené opravě, resp. o jejím neprovedení - dovozovat jakékoli procesněprávní nároky účastníků odpovídající standardnímu správnímu řízení. Zahájení řízení je na místě teprve poté, co byl správnímu orgánu doručen nesouhlas oprávněné osoby s (ne)provedením opravy." Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že podáním návrhu na opravu chyby v katastrálním operátu podle §36 odst. 1 katastrálního zákona "není zahájeno řízení o žádosti ve smyslu §44 správního řádu a podateli nevznikají práva ani povinnosti účastníka správního řízení, a to ani v případě, kdy je návrh podán vlastníkem nebo jinou oprávněnou osobou."
5. V podstatě shodnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když sama zdůrazňuje, že "důvodem podání této ústavní stížnosti je skutečnost nezaložení řízení OR žalovaným", a nadále tak setrvává na svém stanovisku, že postupem správního orgánu byla zkrácena na svých právech. Jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud tudíž zatížily svá rozhodnutí protiústavností, pokud v postupu správního orgánu spočívajícího v nezaložení řízení OR neshledaly porušení práv stěžovatelky.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu a Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí samotné obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané žalobě proti nezákonnému zásahu. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy. Z obsahu ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami brojí opětovně proti samotnému, výše popsanému procesnímu postupu správního orgánu spočívajícího v nezaložení řízení OR k jejímu podnětu, který považuje za nezákonný, což ovšem krajský soud a následně i Nejvyšší správní soud odmítly. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení správnosti svého stanoviska. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
9. Ústavní soud, po důkladném seznámení se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí, proto nemá důvod právní závěry obecných soudů jakkoliv zpochybňovat a neshledal v nich porušení principů ovládajících spravedlivý proces, resp. práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak namítala ve své argumentaci v ústavní stížnosti. Ostatně tato argumentace stěžovatelky se pohybuje výhradně na úrovni podústavního práva a postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr, neboť pouhé konstatování porušení práva na spravedlivý proces za takovou ústavněprávní argumentaci považovat zdaleka nelze.
10. Ústavní soud se tak ztotožňuje se způsobem, jakým Nejvyšší správní soud (a před ním i krajský soud) odůvodnil svůj právní závěr, že se správní orgán svým procesním postupem nedopustil nezákonného zásahu. Uvedené platí tím spíše, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku poukázal na závěry, vyslovené v rozsudku č. j. 3 Aps 4/2011-60, v nichž Nejvyšší správní soud konstatoval, že případné chybné vedení správního spisu (tj. nezaložení spisu pod značkou OR, jak namítala v žalobě stěžovatelka) "nemůže představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s., jelikož z postupů upravujících vedení řízení účastníkům žádná práva přímo nevznikají. Ani neevidování podnětu stěžovatelky pod značkou "OR" tedy samo o sobě nemůže představovat žádný zásah do jejích práv."
11. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu