ECLI:CZ:US:2018:2.US.1230.18.1
sp. zn. II. ÚS 1230/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Blankou Starou, advokátkou, sídlem Jaromírova 789/2, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2018 č. j. 11 Cmo 17/2017-296 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017 č. j. 48 Cm 229/2000-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. 4. 2018 a doplněna podáním ze dne 12. 4. 2018 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zásada rovnosti účastníků v řízení před soudem, jakož i právo na ochranu vlastnictví.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka je na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006 č. j. 20 D 1112/2003-393 správkyní dědictví po zemř. Mgr. Leonardu Korczyńském (dále jen "zůstavitel").
4. Zůstavitel byl před svou smrtí účastníkem soudního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 48 Cm 229/2000, v němž se žalobce Ing. Jan Kracík domáhal vůči žalovaným 1) obchodní společnosti SOFT CASE, spol. s r.o. (nyní SC Servis, s.r.o.) a 2) zůstaviteli určení, že závazky ze smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti 1) žalovaného, uzavřené mezi ním a zůstavitelem jako 2) žalovaným dne 11. 5. 2000 zanikly. Při ústním jednání dne 11. 12. 2001 žalobce změnil žalobu tak, že se nadále domáhal určení, že je společníkem společnosti 1) žalovaného s podílem odpovídajícím vkladu 68 000,- Kč, soud tuto změnu žaloby připustil. O žalobě bylo následně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2001 č. j. 48 Cm 229/2000-63 tak, že žaloba byla zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně se žalobce odvolal. O jeho odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003 č. j. 7 Cmo 163/2002-89, jímž odvolací soud zastavil řízení vůči zůstaviteli jako 2) žalovanému (výrok I.), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Ve vztahu k výroku, jímž bylo zastaveno řízení vůči zůstaviteli, odvolací soud uvedl, že zůstavitel v průběhu odvolacího řízení zemřel, navíc od změny petitu žaloby nebyl zůstavitel ve věci pasivně legitimován, neboť nadále šlo v řízení toliko o určení účasti žalobce ve společnosti 1) žalovaného, pročež nepřipadá v úvahu pokračování v řízení s dědici zůstavitele.
6. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 29 Cdo 3246/2016-247 jako subjektivně nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud pak v odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že k prověření námitky stěžovatelky, že odvolací soud měl rozhodnout o jejím procesním nástupnictví podle §107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), popř. řízení přerušit až do rozhodnutí v dědickém řízení po zůstaviteli, slouží žaloba pro zmatečnost.
7. Ústavní stížnost proti rozhodnutí dovolacího soudu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 64/17 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
8. Stěžovatelka dne 18. 10. 2015 podala žalobu pro zmatečnost, jíž se domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003 č. j. 7 Cmo 163/2002-89. Spolu s touto žalobou stěžovatelka podala návrh, aby jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů.
9. O návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě pro zmatečnost a ustanovení zástupce pro toto řízení bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017 č. j. 48 Cm 229/2000-265 tak, že stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce z řad advokátů byl zamítnut (výrok II.). V jeho odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že při hodnocení žádosti stěžovatelky bylo třeba vycházet nejen z jejích osobních a majetkových poměrů, ale bylo nutno přihlížet s ohledem na §138 občanského soudního řádu též k tomu, zda v řízení jde, resp. nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V této souvislosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žaloby stěžovatelky pro zmatečnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003 č. j. 7 Cmo 163/2002-89 se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když stěžovatelka se touto žalobou domáhá (ze soudu prvního stupně ne zcela pochopitelných důvodů) zvratu v řízení, které skončilo ve prospěch zůstavitele, když žaloba směřující vůči němu byla zamítnuta.
10. Právě uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2018 č. j. 11 Cmo 17/2017-296 potvrzeno.
III.
11. Dvě posledně uvedená rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatelce pro řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003 č. j. 7 Cmo 163/2002-89 nepřiznává osvobození od soudních poplatků a neustanovuje se jí zástupce pro toto řízení, stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že jí byl odepřen vstup do řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 48 Cm 229/2000. Vyjádřila přesvědčení, že zůstavitel byl účastníkem tohoto řízení, a to včetně řízení o odvolání žalobce, když byl jako účastník řízení uveden v hlavičce rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud měl proto dle názoru stěžovatelky v řízení pokračovat s procesními nástupci zůstavitele, namísto toho, aby řízení vůči němu zastavil. Zůstavitel byl navíc dle názoru stěžovatelky v předmětném řízení pasivně legitimován, neboť byl společníkem 1) žalovaného s obchodním podílem odpovídajícím vkladu 34 000,- Kč. Skutečnost, že zůstavitel byl společníkem 1) žalovaného však nebyla k datu podání žaloby, řízení o níž bylo následně zahájeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 229/2000, zapsána v obchodním rejstříku, přičemž zapsána do něj nebyla ani později po smrti zůstavitele, ačkoli se tak dle názoru stěžovatelky mělo stát právě na základě rozsudku ve věci samé vydaného v předmětném řízení. Ani 1) žalovaný pak dosud do dědické podstaty nepotvrdil, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem obchodního podílu v předmětné obchodní společnosti, ačkoli tak dle názoru stěžovatelky učinit měl. V důsledku této skutečnosti nebylo dosud do dědického řízení po zůstaviteli sděleno potvrzení soudu o majetku zůstavitele ve výši 1 250 000 Kč odpovídajícímu hodnotě obchodního podílu zůstavitele na obchodní společnosti 1) žalovaného, přičemž - jak stěžovatelka zdůraznila - dědicové po zůstaviteli nemají jiné právní prostředky, jak tuto hodnotu do dědického řízení vrátit, než podáním této ústavní stížnosti.
IV.
12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i všech jejích příloh, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
14. V nyní souzené věci stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelce se pro řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2003 č. j. 7 Cmo 163/2002-89 nepřiznává osvobození od soudních poplatků a dále se zamítá její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně jejích zájmů. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků přitom Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. Mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Tytéž závěry se přitom uplatní také v případech, kdy je ústavní stížností napadáno rovněž rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu §30 odst. 1 občanského soudního řádu.
15. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Obecné soudy své rozhodnutí, že není namístě stěžovatelce přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit jí zástupce, opřely o závěr, že předmětnou žalobu pro zmatečnost je třeba hodnotit jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 občanského soudního řádu, když stěžovatelka se touto žalobou domáhá zvratu v řízení, které skončilo ve prospěch zůstavitele, správou jehož dědictví byla stěžovatelka soudem pověřena. Ústavní soud má přitom za to, že právě uvedený závěr obecných soudů nestojí v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž tento závěr byl soudy obou stupňů rovněž řádně, jasně, logicky a rozumně odůvodněn [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud v kontextu posouzení otázky, zda žaloba pro zmatečnost, jíž stěžovatelka brojí zejména proti rozhodnutí o zastavení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 229/2000 vůči zůstaviteli, lze či nelze hodnotit jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, považuje za vhodné odkázat na tu část odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud vysvětlil, že "žaloba pro zmatečnost je v obecné rovině přípustná za stavu, kdy se účastník domáhá zrušení původního rozhodnutí vydaného v jeho neprospěch. V dané věci byl však žalobou pro zmatečnost napaden rozsudek odvolacího soudu stvrzující správnost rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba, původně směřující i proti účastníkovi 2) [zůstaviteli - pozn. Ústavního soudu] zamítnuta, a tudíž tomuto účastníkovi nemohla být zastavením řízení vůči němu způsobena žádná újma. Lze si proto jen stěží představit, že by zrušení rozhodnutí soudu vydaného v řízení o žalobě pro zmatečnost a následné nové rozhodnutí soudu jednajícího ve věci samé mohlo přivodit pro pozůstalost po původním účastníkovi 2) příznivějšího rozhodnutí (...). Jde o to, že v dané věci byla zamítnuta žaloba týkající se jen míry účastenství navrhovatele [žalobce - pozn. Ústavního soudu] ve společnosti SC Servis, s.r.o. [1) žalovaného - pozn. Ústavního soudu] bez toho, aby napadeným rozhodnutím či předmětem žaloby bylo jakkoliv dotčeno postavení zemřelého ... ." Tento závěr pak Ústavní soud považuje (zejména s přihlédnutím k předmětu daného řízení po připuštění změny žaloby) nejen za ústavně konformní, ale rovněž za věcně správný.
16. Na právě uvedeném není způsobilé nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem obchodního podílu ve společnosti 1) žalovaného, avšak tato skutečnost nebyla zapsána v obchodním rejstříku, v důsledku čehož nebyla dosud do dědického řízení zahrnuta hodnota tohoto obchodního podílu, přičemž dědicové po zůstaviteli nemají jiné právní prostředky, jak tuto hodnotu do dědického řízení vrátit. To proto, že otázka, zda zůstavitel byl či nebyl vlastníkem obchodního podílu ve společnosti 1) žalovaného, nebyla předmětem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatelka žalobou pro zmatečnost snaží dosáhnout, když šlo toliko o určení míry účasti jiného společníka v předmětné obchodní společnosti. Obecné soudy, které jsou vázány žalobním návrhem, proto otázku určení účasti stěžovatele ve společnosti 1) žalovaného v předmětném řízení závazným způsobem zodpovědět nemohly (a nemohly by tak učinit ani tehdy, pokud by v řízení pokračovaly s právními nástupci zůstavitele), neboť tato otázka nebyla součástí žalobního návrhu. Ústavní soud proto nemá, co by obecným soudům v této souvislosti vytkl.
17. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že na výše uvedeném nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 64/17, v němž Ústavní soud ve shodě se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 29 Cdo 3246/2016-247 uvedl, že pokud má stěžovatelka za to, že odvolací soud pochybil, když jí jako osobě přicházející v úvahu jako dědic zůstavitele nepřiznal postavení účastníka předmětného řízení, lze se odstranění takového pochybení domáhat žalobou pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 3 občanského soudního řádu. To proto, že Ústavní soud ani soud dovolací ve svých rozhodnutích neuvedly, jak má být případná žaloba pro zmatečnost podaná stěžovatelkou posouzena, ale pouze to, že k nápravě pochybení spočívajícího v odnětí možnosti jednat před soudem slouží tento mimořádný opravný prostředek. Pokud pak stěžovatelka tento prostředek nápravy uplatnila, avšak tento prostředek byl posouzen - po zvážení všech okolností případu - jako zjevně bezúspěšné uplatňování práva, není takový závěr v rozporu s právními názory vyslovenými ve výše specifikovaných rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu. Ani v tomto ohledu proto Ústavní soud neshledal žádné pochybení obecných soudů, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavně právní relevance.
V.
18. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, včetně jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny, Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu