ECLI:CZ:US:2018:2.US.1288.17.1
sp. zn. II. ÚS 1288/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BEDALIEL, SE, sídlem Roháčova 1666/94, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem, sídlem Zbraslavské náměstí 458, Praha 5 - Zbraslav, proti I. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-62, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Velvana, a. s., sídlem Velvary 732, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka je věřitelkou dlužnice obchodní společnosti Velvana, a. s. (vedlejší účastnice řízení), s níž je vedeno insolvenční řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") I. výrokem usnesení ze dne 27. 2. 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-62 povolil reorganizaci vedlejší účastnice řízení. Dále mj. ustanovil insolvenčního správce a vedlejší účastnici řízení vyzval, aby ve lhůtě 120 dnů od zveřejnění rozhodnutí v insolvenčním rejstříku předložila reorganizační plán, nebo bez zbytečného odkladu sdělila, že jej předložit nehodlá. Krajský soud dospěl k závěru, že reorganizace vedlejší účastnice řízení je přípustná za podmínek stanovených v §316 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vedlejší účastnice řízení není osobou, u které by byla reorganizace vyloučena a roční úhrn jejího obratu je vyšší než 50 000 000 Kč. Krajský soud dále podotkl, že při svém rozhodování neposuzoval, zda je pro věřitele výhodnější reorganizace nebo konkurs (o tom měli možnost rozhodovat jen věřitelé, ti však na schůzi věřitelů usnesení o způsobu řešení úpadku nepřijali), nýbrž jediným hodnotícím kritériem pro něj byly skutečnosti uvedené v §328 insolvenčního zákona. V rozhodované věci přitom nebyl vzat návrh na reorganizaci zpět a krajský soud ani neshledal důvod pro jeho odmítnutí, či zamítnutí. Krajský soud se v této souvislosti podrobně zabýval zejména otázkou, zda zjištěné skutečnosti nesvědčí o tom, že by vedlejší účastnice řízení sledovala podáním návrhu na reorganizaci nepoctivý záměr [srov. §326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Ve shodě s insolvenčním správcem k takovému závěru nedospěl. Rovněž se vypořádal s námitkami stěžovatelky i další věřitelky (obchodní společnosti Pendeen Management, s. r. o.), jimiž zpochybňovaly poctivost záměru vedlejší účastnice řízení. Krajský soud nicméně dispoziční oprávnění vedlejší účastnice řízení omezil, neboť měl pochybnosti o její odborné způsobilosti zpracovat reorganizační plán.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
3. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti nejprve věnuje východiskům ústavní stížnosti a její přípustnosti. Vzhledem k tomu, že proti usnesení o povolení reorganizace není přípustný opravný prostředek, jde o rozhodnutí konečné. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí nemůže obstát ze dvou důvodů. V prvé řadě proto, že vychází ze stavu deformovaných hlasovacích práv, k němuž došlo tím, že obchodní společnosti ZIRKEL, a. s. nebyla přiznána hlasovací práva (k tomu usnesení krajského soudu ze dne 2. 1. 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-21), jehož důsledkem bylo, že rozhodnutí o způsobu řešení úpadku vedlejší účastnice řízení přešlo z rukou věřitelů do rukou krajského soudu. Druhým důvodem pro zamítnutí návrhu byl podle stěžovatelky nepoctivý záměr vedlejší účastnice řízení [§326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti podrobněji věnuje především prvnímu důvodu, tedy otázce nepřiznání hlasovacích práv obchodní společnosti ZIRKEL, a. s. V souvislosti s otázkou poctivosti záměru vedlejší účastnice řízení nejprve podrobuje kritice právní úpravu (§328 insolvenčního zákona), podle níž neexistuje možnost přezkumu rozhodnutí soudu o povolení reorganizace. Vlastnímu rozhodnutí o povolení reorganizace vytýká jeho vnitřní rozpornost, kdy krajský soud na jedné straně uvádí, že vedlejší účastnice řízení s insolvenčním správcem spolupracovala, komunikovala, na straně druhé jí vytýká, že její informační povinnost nebyla bezvadná, když insolvenčnímu správci nesdělila veškeré požadované skutečnosti a nepředložila všechny listiny. Spojuje-li krajský soud kvalitu kooperace vedlejší účastnice řízení s možností neschválení reorganizačního plánu, musí podle stěžovatelky tato skutečnost nutně zakládat důvod pro zamítnutí návrhu na povolení reorganizace podle §326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost je zčásti podaná někým zjevně neoprávněným. Stěžovatelka totiž podstatnou část své argumentace věnuje otázce, resp. rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání hlasovacích práv obchodní společnosti ZIRKEL, a. s. (viz usnesení krajského soudu ze dne 2. 1. 2017 č. j. KSPH 61 INS 16348/2016-B-21). Zde stěžovatelka poukazuje na domnělý zásah do základních práv jiné věřitelky vedlejší účastnice řízení, která však není v tomto řízení před Ústavním soudem v pozici stěžovatelky. Ústavní stížnost může být přitom podána pouze tím, kdo byl účastníkem předchozího řízení a koho se příslušný zásah orgánu veřejné moci přímo dotýká. Lze sice připustit, že výsledek hlasování o způsobu řešení úpadku vedlejší účastnice řízení na schůzi věřitelů mohl být nepřiznáním hlasovacích práv obchodní společnosti ZIRKEL, a. s. určitým způsobem modifikován, to však nic nemění na skutečnosti, že stěžovatelky se takový postup insolvenčního soudu dotýká zprostředkovaně. Jak Ústavní soud připomenul ve svém usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 636/17 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz), je to především obchodní společnost ZIRKEL, a. s., která musí bránit svá práva (k tomu srov. konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 549/17, a ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 805/17, jimiž byly související ústavní stížnosti obchodní společnosti ZIRKEL, a. s. odmítnuty). Protože příslušná úprava obsažená v zákonu o Ústavním soudu nepřipouští, aby ústavní stížnost byla podána za třetí osobu, dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozsahu, v němž stěžovatelka brojí proti nepřiznání hlasovacího práva obchodní společnosti ZIRKEL, a. s., je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným [srov. §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
5. Co se týče zbývající části ústavní stížnosti, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Toto může být prolomeno pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, ze dne 20. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 150/99 či ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99). Subsidiarita řízení o ústavní stížnosti vůči přezkumu nemeritorních rozhodnutí vydaných v průběhu insolvenčního řízení vyplývá také z plenárního stanoviska ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 a na něj navazujícího nálezu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (body 41-51; N 83/77 SbNU 197).
7. Námitka stěžovatelky, že skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, měly krajský soud vést k závěru o zamítnutí návrhu na povolení reorganizace, jsou pak především polemikou se zjištěným skutkovým stavem a nedosahují ústavněprávní roviny. Závěry, k nimž dospěl krajský soud, nenaplňují výše uvedené požadavky, pro které by mohlo být napadené rozhodnutí zrušeno, zejména je není možné pokládat za svévolné či extrémně nespravedlivé. Naopak, krajský soud své rozhodnutí podrobně odůvodnil a rovněž se vypořádal se všemi námitkami, které vznesla stěžovatelka, a které se týkaly nepoctivého záměru vedlejší účastnice řízení při reorganizaci (srov. str. 17 až 20 napadeného usnesení). Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu o způsobu řešení úpadku vedlejší účastnice řízení reorganizací bylo výsledkem postupu, který měl oporu v příslušných ustanoveních insolvenčního zákona, když k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku vedlejší účastnice řízení na schůzi věřitelů nedošlo.
8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že i ve stadiu řízení od povolení reorganizace (§328 insolvenčního zákona) do schválení reorganizačního plánu (§348 insolvenčního zákona) je insolvenční soud oprávněn i bez návrhu rozhodnout o přeměně reorganizace v konkurs podle §363 insolvenčního zákona, vyjde-li v něm najevo dlužníkův nepoctivý záměr ve smyslu §326 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.
9. Co se týče stěžovatelčiny námitky absence možnosti přezkumu rozhodnutí o povolení reorganizace, Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17, v němž vyslovil, že §328 insolvenčního zákona in fine, podle něhož odvolání proti rozhodnutí o povolení reorganizace není přípustné, není protiústavní.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky zčásti odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; zčásti ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako ústavní stížnost podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu