ECLI:CZ:US:2018:2.US.1302.16.1
sp. zn. II. ÚS 1302/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. 5 Tdo 1502/2014, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2014 sp. zn. 9 To 10/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2013 sp. zn. 40 T 3/2011 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2013 sp. zn. 9 To 30/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 a §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a). c) tr. zákona, pokusem trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §8 odst. 1 a §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) tr. zákona a pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §8 odst. 1 a §129a odst. 1, odst. 4 písm. b) a c) tr. zákona. Za to mu byl podle §158 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů na dobu pěti let. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného. Uvedenému rozsudku předcházel rozsudek městského soudu ze dne 17. 7. 2012, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby. K odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 11. června 2013 sp. zn. 9 To 30/2013 tento rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Proti novému rozsudku městského soudu podali odvolání stěžovatel, spoluobviněný a státní zástupce v neprospěch obviněných. Vrchní soud dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí městského soudu v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §129a odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu a dále trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů na dobu deseti let.
4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265j tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě namítá, že v dovolacím řízení nebyla napravena zásadní pochybení a procesní vady vrchního soudu, že mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry byl dán extrémní nesoulad, přičemž došlo k opomenutí některých důkazů, provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně v neprospěch stěžovatele a věc byla nesprávně právně posouzena.
6. Stěžovatel především poukazuje na velmi restriktivní a selektivní přístup Nejvyššího soudu k jeho dovolacím námitkám, přičemž uvádí, že žádný z dovolacích důvodů mimo písm. g) nekorespondoval s konkrétními námitkami, takže stěžovatel odkazoval na to, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu se skutečným skutkovým stavem, resp. s provedenými důkazy. O odpovědném přístupu Nejvyššího soudu k věci má vážné pochybnosti i vzhledem ke krátkému trvání neveřejného zasedání, při němž bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání.
7. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že celé trestní řízení mělo nestandardní průběh, který vedl k nezákonnému a protiústavnímu rozhodnutí o jeho vině. Policie zásahem do průběhu politických jednání ovlivnila stanovisko politické reprezentace natolik, že došlo k zahájení jeho trestního stíhání, přičemž svědkové měli od počátku od policejního orgánu zkreslené informace o procesu objektivizace. Poukazuje na první zprošťující rozhodnutí městského soudu, které považuje za správné, vrchní soud je však ve velmi krátké době na základě odvolání státní zástupkyně zrušil pro absenci komplexních hodnotících úvah, přičemž svým právním názorem městský soud zavázal ke změně hodnocení důkazů, když zdůraznil jako nejproblematičtější moment hodnotícího procesu tzv. objektivizaci. Ve svém druhém rozsudku pak městský soud označil proces tzv. objektivizace za trestný. Vrchní soud provedl v rozporu s §263 odst. 6 tr. řádu zcela nestandardní rozsáhlé dokazování, kterým nahrazoval činnost městského soudu. Navíc hodnotil důkazy, které před ním nebyly provedeny, zcela jinak, čímž porušil §263 odst. 7 tr. řádu (výpovědi svědků byly čteny, namísto aby byly provedeny osobní výslechy). Poté stěžovatele v rozporu s §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu uznal vinným i z jednání popsaného v obžalobě, které nalézací soud vypustil, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a nerespektoval princip předvídatelnosti, resp. zákazu překvapivosti rozhodnutí, což Nejvyšší soud nijak nenapravil.
8. Další závažnou procesní vadu stěžovatel spatřuje v porušení svého práva na obhajobu, neboť byl v průběhu své výpovědi u veřejného zasedání před vrchním soudem opakovaně přerušován a následně byl i okřiknut členem senátu, přestože využíval své právo podle §214 tr. řádu vyjádřit se k provedenému důkazu. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/2013 (N 215/71 SbNU 517), který ukazuje, že káravý komunikát státní moci k obviněnému je v rozporu s principem presumpce neviny. Ani tato pochybení Nejvyšší soud nenapravil. Poukazuje přitom na další údajná pochybení Nejvyššího soudu, která svědčí o povrchním přístupu k věci. Stěžovatel nesouhlasí ani s jeho argumentací, jíž se vypořádal s námitkou o porušení §99 odst. 2 tr. řádu, tedy s porušením zákazu výslechu svědků se státem uloženou povinností mlčenlivosti. Uvádí, že pravomoc k tomu měl ředitel Úřadu Regionální rady, nikoliv Výbor Regionální rady. V důsledku toho považuje všechny výpovědi svědků s povinností mlčenlivosti za procesně nepoužitelné.
9. Stěžovatel též namítá, že v rozsudku vrchního soudu chybí jakékoliv zhodnocení většiny důkazů, jsou v něm pouze okrajově zmiňovány důkazy opakované v odvolacím řízení a pouze některé důkazy provedené městským soudem. Porovnává důkazní situaci ve zprošťujícím rozsudku a v následném odsuzujícím rozsudku městského soudu, kterou označuje za ucelenou, zatímco vrchní soud ve svém rozsudku přistupuje rovnou na prezentaci svých úvah a závěrů, aniž by uváděl konkrétní provedené důkazy a hodnotil je. Přesto dospěl k jiným závěrům o vině stěžovatele než městský soud. Ve svých hodnotících úvahách tak zcela pominul tři konkrétní důkazy (stanovisko Evropské komise k procesu tzv. objektivizace, auditní zprávu PAS01/2010, zápisy z porad vedení), které stěžovatel považuje za zásadní. V této souvislosti poukazuje na absenci kompletnosti a nerozpornosti odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, vyjadřuje-li se k tzv. objektivizaci, kdy je popírána jeho obhajoba, a projevuje-li despekt k manažerským možnostem a zásahům stěžovatele jako ředitele úřadu.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nesprávná skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V rozhodnutí vrchního soudu chybí jakékoliv zhodnocení většiny důkazů i srovnání skutkových zjištění městského soudu s jeho zjištěními, chybí i odůvodnění toho, proč dospěl k jiným skutkovým závěrům. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/05 upozorňuje na to, že vrchní soud hodnotil provedené důkazy výlučně v neprospěch stěžovatele, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dospívá-li vrchní soud k závěru, že stěžovatel znal praxi hodnocení jedním hodnotitelem a respektoval ji, z organizačního řádu a výpovědi svědků a ze zápisů z porad plyne jiná možná skutková verze, z níž vyšel městský soud při vydání zprošťujícího rozsudku, přičemž stěžovatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že by takovou praxi znal či respektoval. I zde polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, které dle jeho názoru nemohou obstát. Odmítá akceptovat skutkové zjištění o Interním sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008 (dále jen "Interní sdělení") i o jeho vědomosti zneužívání pravomoci, kdy jsou podle jeho názoru skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
11. K námitce nesprávného právního posouzení subjektivní stránky stěžovatel odkazuje na to, že jeho snaha o řádné plnění pracovních povinností, zajištění řádného chodu úřadu i včasné splnění zadaného úkolu (co se týče hodnocení 5. výzvy), je soudy posuzována jako porušení metodických postupů, aniž by se odvolací i dovolací soud vypořádaly s důvody opatření řídícího pracovníka, a aniž by důsledně zjistily, zda skutečně zvolenými postupy byla porušena nastavená metodika v úmyslu někoho zvýhodnit či znevýhodnit. Je přesvědčen o tom, že jím volené postupy nikdy nezákonným způsobem nevybočily z rámce nastavených metodických postupů, resp. evropské či nadřazené legislativy, vždy se pouze snažil eliminovat subjektivní pochybení jednotlivých hodnotitelů opatřeními, o kterých je přesvědčen, že patřila do jeho povinností ředitele úřadu. Odkazuje přitom na nesouladné zdůvodnění naplnění subjektivní stránky vrchním soudem a Nejvyšším soudem a na neprokázání motivu jako podmínky trestnosti činů, jimiž byl uznán vinným. Tvrdí, že vrchní soud a ve shodě s ním i Nejvyšší soud vycházejí z nesprávné premisy, že vědomé porušení metodických postupů pokrývá u stíhaných trestných činů nejen úmysl je spáchat, ale také specifický úmysl zjednat jinému prospěch nebo způsobit jinému škodu. Dle jeho názoru mu nebyl prokázán ani motiv, ani specifický úmysl.
12. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že argumentace vrchního soudu je založena na tom, že došlo k porušení čl. 60 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 (dále jen "Nařízení"). Dle stěžovatele výklad uvedeného článku překročil jeho textové ustanovení, smysl a význam. Stěžovatel se sám obrátil na Evropskou komisi s žádostí o výklad čl. 60 ve vztahu ke křížové kontrole, tento orgán zhodnotil praxi (konkrétně konání tzv. objektivizace) v rámci 5. výzvy jako souladnou s čl. 60 Nařízení i jako dobrou praxi v oblasti výběru projektů. S ohledem na to, že výklad uvedeného článku pro posouzení celé kauzy je zásadní, měly vrchní soud nebo Nejvyšší soud požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce (viz §9a tr. řádu), tedy otázce výkladu čl. 60 Nařízení ve vztahu k trestnému činu poškozování finančních zájmů Evropské unie podle §129a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona. Neučinily-li tak, zatížily svá řízení vadou, v důsledku které došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
15. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů z nich vyvozeným Ústavní soud připomíná, že ochrana práv, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, zda koresponduje ustáleným závěrům soudní praxe a není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 579/03 (N 91/33 SbNU 377)].
16. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou obstát. Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněného dovolání věcně zabýval Nejvyšší soud, který poté, co v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí vrchního soudu, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, neshledal žádnou z vytýkaných vad a dovolání jako nedůvodné zamítl. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Stěžovatel zpochybňuje skutkové a právní závěry soudů, přičemž od Ústavního soudu očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu podrobnému instančnímu přezkumu. Jak však vyplývá z výše uvedeného, taková úloha Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nezjistí-li současně libovůli dosahující ústavního rozměru.
17. Stěžovatel vznáší argumenty již proti kasačnímu rozhodnutí vrchního soudu ze dne 11. 6. 2013, které mělo svým právním názorem městský soud zavázat ke změně hodnocení důkazů. Jak však vyplývá z napadeného rozhodnutí vrchního soudu, důvodem zrušení zprošťujícího rozsudku byly vady spočívající v tom, že určitá dílčí skutková zjištění městského soudu byla spojena s důvodnými pochybnostmi o jejich správnosti, že se městský soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a že jeho závěry vedoucí ke zproštění stěžovatele byly nepřesvědčivé. Legitimní požadavek vrchního soudu, aby se městský soud vypořádal s okolnostmi a důkazy svědčícími nejen ve prospěch, ale i v neprospěch stěžovatele, přitom nelze považovat za závazný právní názor, porušující zásadu dvojinstančnosti řízení, jak namítá stěžovatel, ale za zákonný požadavek na řádné posouzení všech okolností případu. Od nepřípustného "přehodnocování důkazů odvolacím soudem" je totiž třeba lišit kasační oprávnění odvolacího soudu z důvodů dle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. řádu. Jde typicky o situace, kdy jsou skutková zjištění v napadeném rozsudku nedostatečně, zmateně a rozporuplně odůvodněna, působí neúplně a nepřesvědčivě, zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky. Uvedený postup vrchního soudu byl plně v mezích jeho přezkumné pravomoci; označit ho za chybný či dokonce protiústavní by ve svém důsledku znamenalo popření samotné dvojinstančnosti trestního řízení.
18. Městský soud po vrácení věci na vytknuté nedostatky reagoval, i když ne úplně, neboť jeho odsuzující rozsudek vykazoval dílčí skutkové a právní vady dle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu. Protože řízení bylo jinak v souladu s tr. řádem a netrpělo žádnými podstatnými vadami, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na uplatnění práva na obhajobu, neboť dokazování bylo provedeno podle §2 odst. 5 tr. řádu v zásadě vyčerpávajícím způsobem a byla z něj vyvozena správná skutková zjištění o finální fázi hodnocení 5. výzvy, a vrchní soud shledal pouze nedostatečná zjištění týkající se zbývajících obžalobou vytýkaných vadných postupů, o osobě, která provedla výběr projektů do objektivizace a o výši dotační částky alokované do 5. výzvy při přehodnocení, tyto zjištěné vady mohl odstranit vlastním rozhodnutím, aniž by věc vracel městskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Jak se podává z jeho rozsudku, za tím účelem ve veřejném zasedání provedl potřebné důkazy, které z větší části zopakoval, neboť byly provedeny již městským soudem. Nově pak provedl listinné důkazy, které byly předloženy obhajobou až v odvolacím řízení. Stěžovatel sice označuje dokazování doplněné před odvolacím soudem za příliš rozsáhlé na to, aby mohl tento soud sám rozhodnout, na druhé straně mu však vytýká provedení důkazů, které předložil až v odvolacím řízení. Takové dokazování nelze označit za obtížně proveditelné, nahrazující činnost soudu prvního stupně a porušující §263 odst. 6 tr. řádu. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu se pak podává, že nové důkazy byly hodnoceny v návaznosti na důkazy provedené a zhodnocené městským soudem. Stěžovatel sice postrádá komplexní konkrétní hodnotící úvahy i o důkazech provedených městským soudem, ty však jsou rozvedeny vůči jednotlivým dílčím okruhům problémů.
19. Procesní postup vrchního soudu byl předmětem věcného přezkumu Nejvyššího soudu na základě dovolacích námitek stěžovatele (obsahově totožných s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti), a to přesto, že Nejvyšší soud současně shledal, že některé námitky stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jeho přístup rozhodně nelze označit za restriktivní a selektivní, či neodpovědný, jak tvrdí stěžovatel, neboť se ve svém rozhodnutí k námitkám, jimiž stěžovatel vytýkal závažné procesní vady, patřičně vyjádřil. Stěžovateli též vysvětlil, že odchýlil-li se vrchní soud částečně od skutkového stavu zjištěného městským soudem, nešlo o natolik zásadní změnu v podstatných skutkových okolnostech, aby nebylo možné při zohlednění apelačního principu učinit dílčí změny. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že byly splněny podmínky uvedené v §263 odst. 7 tr. řádu, resp. §259 odst. 3 tr. řádu pro změnu či doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem, je tento řádně odůvodněný závěr akceptovatelný. Z ústavního hlediska je podstatné, že si vrchní soud pro takový postup vytvořil procesní předpoklady, že důvody, které jej k určitým odchylkám vedly, náležitě odůvodnil a že předmětem výroku o vině obou soudů byl totožný skutek, přičemž vrchní soud v odsuzujícím výroku napadeného rozsudku popsal skutková zjištění zakládající protiprávnost skutku v širším rozsahu (v souladu se skutkovou větou obžaloby) tak, aby vyjadřovaly všechny relevantní skutečnosti odpovídající zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, za který byl odsouzen. Nejde o překvapivé rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel, neboť skutková věta byla doplněna o skutkové okolnosti, které byly součástí obžaloby a byly předmětem dokazování v přípravném řízení i před městským soudem.
20. Nejvyšší soud vypořádal i další procesní námitky užité stěžovatelem v ústavní stížnosti. Patřičně tak reagoval na námitku o porušení práva na obhajobu v souvislosti s jeho výslechem při veřejném zasedání vrchního soudu, přičemž si k jejímu posouzení poslechl zvukový záznam, z něhož zjistil, že stěžovateli byla poskytnuta možnost vyjádřit se k výpovědím svědků i k obsahu čtených listin. Vyjadřoval-li se k jiným než relevantním okolnostem, byl zásah vrchního soudu v podobě usměrnění a napomenutí zcela namístě. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že se tak stalo způsobem a formou, které odpovídají pravidlům příslušného řízení, a při zachování obecných zásad korektnosti a slušnosti, nemůže se stěžovatel důvodně dovolávat závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/2013.
21. Nejvyšší soud také vysvětlil, proč nepřisvědčil námitce o procesní nevyužitelnosti výpovědí svědků, kteří byli zproštěni mlčenlivosti nepříslušným orgánem. Tvrdil-li stěžovatel, že k tomuto úkonu byl příslušný ředitel Úřadu Regionální rady, nikoliv Výbor Regionální rady, Nejvyšší soud případně poukázal na to, že jeho ředitelem byl právě stěžovatel, takže bylo vyloučeno, aby on sám nebo jím pověřený vedoucí úředník byl osobou příslušnou k rozhodnutí o zproštění mlčenlivosti svých bývalých podřízených zaměstnanců. Sám pak s poukazem na příslušnou právní úpravu dovodil, že orgánem příslušným ke zproštění povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců Regionální rady byl její předseda, který je ze své činnosti odpovědný výboru Regionální rady. Shledal-li tedy, že uvedené pochybení, kdy o zproštění mlčenlivosti rozhodoval fakticky nadřízený orgán orgánu k tomu příslušnému, nedosahuje intenzity způsobující nepoužitelnost důkazu, Ústavní soud jeho názor akceptuje, neboť již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, přičemž měřítkem je jeho intenzita i způsobilost ovlivnit provádění důkazu [srov. např. nález ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 761/14 (N 103/73 SbNU 659), usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Těmito okolnostmi se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval.
22. Namítá-li stěžovatel, že vrchní soud ve svých hodnotících úvahách zcela pominul tři konkrétní důkazy (stanovisko Evropské komise k procesu tzv. objektivizace, auditní zprávu PAS01/2010 a zápisy z porad vedení), které stěžovatel považuje za zásadní, i touto výhradou se Nejvyšší soud zabýval, přičemž poukázal na příslušnou pasáž rozhodnutí vrchního soudu, v níž se soud se stanoviskem Evropské komise, které provedl při veřejném zasedání jako důkaz, řádně vypořádal. Okolnost, že stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení tohoto důkazu a vyvozuje z něj odlišné závěry, není sama o sobě důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí, neboť vrchní soud i Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlily, proč bylo stanovisko, které vycházelo z obecných informací o řádném procesu objektivizace, aniž by navazovalo na konkrétní činnost stěžovatele, kladenou mu za vinu, nepoužitelné. Protože důkaz uvedenou auditní zprávou nebyl k doplnění dokazování navržen, nelze vrchnímu soudu ani vytýkat, že jej nehodnotil. Tvrdí-li pak stěžovatel, že navrhl k otázce své vědomosti o tom, že některé projektové žádosti byly hodnoceny pouze jedním hodnotitelem namísto dvou, provedení zápisů z porad vedení, které vrchní soud také nijak nehodnotil, Nejvyšší soud případně poukázal na jeho velmi obsáhlé vyjádření k uvedené problematice, v níž v návaznosti na provedené důkazy poukázal na to, že stěžovatel rozdílné způsoby hodnocení, včetně provedení této činnosti pouze jedním hodnotitelem znal, a tuto praxi sám zavedl.
23. Nelze tak přisvědčit námitce o opomenutých důkazech. Ústavní soud odkazuje na své stanovisko vyslovené v nálezu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 19), podle něhož zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy v dané věci dostály. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatele opomenuly.
24. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, vypořádal též konkrétní argumenty stěžovatele, směřující proti zjištěnému skutkovému stavu. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách, řešících právní kvalifikaci, z těchto zjištění, rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, vycházel. Nedospěl tak k závěru, který činí stěžovatel, že by rozhodnutí vrchního soudu a jeho postup byly v rozporu s požadavky kladenými ústavněprávními normami na spravedlivý proces. Tvrdí-li stěžovatel, že vrchní soud neodůvodnil, proč dospěl k jiným skutkovým závěrům než městský soud, Nejvyšší soud případně odkázal na konkrétní argumentaci vrchního soudu, která uvedené tvrzení vyvrací. Vrchní soud neopomenul zhodnotit ani roli politiků či podřízených zaměstnanců, přičemž politický tlak vyvíjený na stěžovatele s různými zájmovými požadavky a okolnosti, za nichž trestnou činnost spáchal, zohlednil v jeho prospěch při rozhodování o trestu, byť zdůraznil, že stěžovatel neměl danou situaci řešit postupem překračujícím zákonné meze.
25. Ani Ústavní soud neshledal, že by z obsahu rozhodnutí městského soudu a zejména pak soudu vrchního vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Argumentace stěžovatele tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i zásadu presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
26. Napadá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu, přičemž nesouhlasí se závěrem vrchního soudu o formě úmyslu ve spojení s pohnutkou, resp. specifickým znakem skutkových podstat trestných činů podle §158 a §128a tr. zákona, je zjevné, že i v souvislosti s těmito tvrzeními napadá zjištěný skutkový stav, nabízí vlastní verzi skutkového děje a z ní pak činí právní názor, který je v rozporu nejen s právní naukou, na niž Nejvyšší soud konkrétně poukázal, ale i se soudní praxí. Spatřuje-li pak vadu v posouzení obsahu Interního sdělení a nesouhlasí se závěrem, že nebyl oprávněn činit zásadní změny v postupech nastavených Operačním manuálem, i prostřednictvím této výhrady se fakticky domáhá přehodnocení důkazů a zjištění pro něho příznivějšího skutkového stavu, přičemž opakuje obhajobu, s níž se vypořádal již vrchní soud. Shledal-li tedy Nejvyšší soud stejně jako vrchní soud, že jmenované Interní sdělení je v rozporu s výslovným zájmem nezávislého posouzení soutěžních projektů dvěma osobami tak, aby se dosáhlo objektivnějšího hodnocení, a tedy v rozporu s pravidly nastavenými Operačním manuálem, je jejich názor ústavně akceptovatelný, stejně jako úvahy o nesprávném a zjevně účelovém ovlivnění tzv. objektivizace jednotlivých projektů, k němuž došlo z iniciativy stěžovatele. Nejvyšší soud se v reakci na výhrady stěžovatele zabýval i dalšími okolnostmi relevantními pro naplnění znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů a spadajícími do celého komplexu zásahů stěžovatele, které ve svém výsledku znamenaly porušení platných pravidel a nabyly formy i intenzity protiprávnosti ve smyslu předmětných trestných činů, za něž byl odsouzen, dále povahou výzev v rámci operačních programů, způsobem výběru projektů do kontrolního vzorku pro tzv. objektivizaci, postavením stěžovatele jako veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zákona, k míře případné účasti jiných osob na nezákonném jednání stěžovatele, stupněm společenské škodlivosti, právním posouzením škody a škodlivého následku (k němuž díky zásahu policejních orgánů nakonec nedošlo) i zvlášť závažného následku. Úvahy vrchního soudu s odkazem na právní úpravu i konkrétní soudní judikaturu akceptoval, přičemž jeho závěry dále rozvedl a doplnil judikaturním výkladem relevantních pojmů a ustanovení.
27. Ústavní soud zpravidla neposuzuje výklad a použití podústavního práva provedené soudy, nemá-li tato současně za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva tyto účinky, Ústavní soud definoval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepřijatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. nález ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795)]. Uvedená pochybení však v posuzovaném případě shledána nebyla.
28. K argumentu stěžovatele, že vrchní soud nebo Nejvyšší soud měly požádat Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce, tedy o otázce výkladu čl. 60 Nařízení ve vztahu k trestnému činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §129a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona, postačí poukázat na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v němž je obsažen podrobný výklad dané problematiky ve vztahu k závaznému právnímu rámci, s nímž byl stěžovatel povinen se seznámit a důsledně se jím řídit, včetně Nařízení, ukládajícího řídícímu orgánu operačního programu zajistit, aby operace pro financování byly v souladu jak s platnými předpisy Evropské unie, tak i s vnitrostátními předpisy (vyjmenovanými v rozsudku). V posuzované věci však byla závazná pravidla konkrétním způsobem porušována, což vyplynulo z provedeného dokazování, od závazné metodiky docházelo k výrazným odklonům, jejichž povahu a dopad, včetně zavinění stěžovatele, odvolací soud řádně zhodnotil. Na odpovědnosti stěžovatele nemohla nic změnit ani obhajobou opatřená stanoviska Evropské komise, citovaná vrchním soudem, která, jak soud konstatoval, byla vypracována na základě zadání, jež izolovaně, neúplně a zkresleně popsalo jeden dílčí problém, přičemž podstata trestního obvinění stěžovatele spočívala v jiných skutečnostech. Jak případně poukázal ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud, v projednávané věci bylo nutné posuzovat celý souhrn postupných kroků v rámci realizace 5. výzvy, které činil sám stěžovatel nebo na podkladě jeho pokynů či jím zpracovaného Interního sdělení zaměstnanci či další osoby. Oslovený orgán Evropské unie tak neměl k dispozici všechny podklady, z nichž by čerpal relevantní informace o vývoji procesu veřejné soutěže a zejména způsobu tzv. objektivizace, jež měla stěžejní význam pro posouzení její regulérnosti. Ve výkladu Nařízení ve vztahu k trestnému jednání stěžovatele právně kvalifikovanému podle §129a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona tedy žádný problém nevznikl. Stěžovatel ostatně položení předběžné otázky v řízení před soudy ani nenavrhoval (nic takového v ústavní stížnosti netvrdí a ani se to z napadených rozhodnutí nepodává). Za této situace není úkolem Ústavního soudu, aby zkoumal, zda ve věci vydaná rozhodnutí obstojí s ohledem na standardy plynoucí z unijního práva; ve vztahu ke standardům plynoucím z ústavního pořádku však obstojí (srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17, usnesení ze dne 13. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 2787/17 či ze dne 28. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 338/17).
29. Ústavní soud nezjistil ve výsledku žádný kvalifikovaný exces či libovůli ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.
30. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu