ECLI:CZ:US:2018:2.US.1400.18.1
sp. zn. II. ÚS 1400/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Tovární 1707/33, Český Těšín, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 5. 2017, č. j. 0 P 21/2017-278, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2018, č. j. 13 Co 373/2017-323, za účasti Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto o tom, že nezletilá K. D. (dále jen "nezletilá") bude od 1. 9. 2017 plnit povinnou školní docházku v Základní škole, O. (výrok I.) a že návrh otce (stěžovatele), aby nezletilá plnila svoji povinnou školní docházku v Základní škole a Mateřské škole s polským jazykem vyučovacím v D., se zamítá (výrok II.). Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel poukazoval na okolnost, že je polské národnosti a jeho nezletilá dcera ovládá polský jazyk, čímž se v České republice řadí k národnostní menšině a mělo by jí být umožněno vzdělávat se v polském jazyce. Okresní soud však dospěl k závěru, že návrh stěžovatele, aby nezletilá vykonávala povinnou školní docházku v základní škole s polským jazykem vyučovacím, je nedůvodný, a to zejména proto, že matka nezletilé neovládá polský jazyk a nezletilá by tak neměla možnost se do školy připravovat s matkou. Naopak otec nezletilé český jazyk ovládá. Nezletilá je ve střídavé péči stěžovatele a své matky a při navštěvování základní školy s českým vyučovacím jazykem tak bude zajištěno, že oba rodiče se s ní budou moci na výuku ve srovnatelné míře připravovat. Naopak pokud by bylo rozhodnuto o výkonu povinné školní docházky nezletilé v základní škole s polským vyučovacím jazykem, tj. jazykem, jenž matka nezletilé neovládá, bylo by tím jednak zasaženo do rodičovského práva a současně povinnosti matky podílet se na přípravě dítěte do školy, a rovněž do práva nezletilé, aby se s ní oba rodiče v případě potřeby do školy připravovali. Krajský soud doplnil, že jakkoliv je stěžovatelovi nutno dát za pravdu, že znalost jakéhokoli dalšího jazyka rozšiřuje potenciál dítěte a je jistě pro ně přínosem, na věc nelze nahlížet jen z tohoto úhlu pohledu. Nelze totiž argumentovat jen tím, co je pro dítě nejlepší v budoucnu, nýbrž zejména tím, co je pro ně dobré v současné době a přitom je třeba brát v úvahu všechny okolnosti a stránky osobnosti nezletilé a nikoliv výhradně akcentovat právo nezletilé na vzdělávání v jazyce menšiny, ke které náleží. Dále krajský soud zdůraznil, že byť nezletilá ovládá český i polský jazyk, jejím mateřským jazykem je jazyk český. Narodila se v České republice, je její občankou, celý svůj dosavadní život zde žije. Současně je třeba zdůraznit, že v době rozhodování soudu nezletilá již několik měsíců navštěvuje základní školu s českým vyučovacím jazykem, ve škole je spokojená, má zde kamarády a nebylo by v jejím nejlepším zájmu v průběhu školního roku ji nutit k přestupu na jinou školu. Krajský soud proto uzavřel, že při poměřování možného dobra nezletilé plynoucího ze studia polského jazyka oproti negativům rozsudek okresního soudu shledává v souladu s nejlepším zájmem nezletilé a proto ho potvrdil.
3. Stěžovatel namítá, že označenými rozhodnutími soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") za současného porušení ústavně zaručených práv nezletilé podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte ("Úmluva"). Obecným soudům vytýká, že porušily zejména práva nezletilé, kdy nerespektovaly její právo na to, aby její nejlepší zájmy byly předním hlediskem podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy a právo být vyslyšena v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy. Uvedená porušení práv nezletilé pak byla způsobilá porušit i právo stěžovatele na soudní ochranu garantované mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí obecných soudů nejsou v nejlepším zájmu nezletilé, a to zejména proto, že tomuto hledisku obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost. Současně prý soudy pochybily, když nezletilá nebyla před soudy slyšena, byť se rozhodovalo o záležitosti jí se bezprostředně dotýkající. Nezletilé nebylo v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy a v rozporu s ustanovením §867 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") umožněno, aby v řízení projevila své stanovisko k otázkám, jež se jí bezprostředně dotýkají. Nebyla v průběhu soudního řízení obecnými soudy osobně vyslechnuta, ač jí toto právo s ohledem na stupeň jejího vývoje a rozumové a volní vyspělosti příslušelo. Naplnění tohoto práva přitom nelze dovozovat z toho, že nezletilá o věci hovořila s příslušnou pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"). Stěžovatel tato svá tvrzení obsáhle argumentačně podkládá závěry Výboru pro práva dítěte a shrnuje, že soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu nezletilé a pochybily, když v soudním řízení nezjišťovaly názor nezletilé.
4. Současně stěžovatel žádá, aby Ústavní soud věc v souladu s ustanovením §39 zákona o Ústavním soudu projednal jako naléhavou.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele spolu s napadenými soudními rozhodnutími, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat ani názor obecných soudů stran rozhodnutí o plnění povinné školní docházky nezletilé v dané základní škole, nýbrž je povolán toliko k přezkumu, zda zamítavé rozhodnutí o návrhu stěžovatele jakožto otce nezletilé mělo zákonný podklad podle ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, zda bylo vydáno příslušným orgánem podle čl. 38 odst. 1 Listiny a současně nebylo projevem svévole ve smyslu ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Ústavní soud, věren svému postavení v ústavním systému, totiž do této oblasti zasahuje zcela výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 4088/16, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Podle čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zabezpečují její smluvní strany dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy se za tímto účelem dítěti zejména dává možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství. Dle §867 odst. 1 obč. zák., poskytne soud dítěti před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Není-li pak podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout, nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor či tento sdělit, pak dle §867 odst. 2 obč. zák. soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. O dítěti starším dvanácti let se podle tohoto ustanovení má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
8. Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", však zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.). Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu (viz Obecný komentář č. 14 Výboru pro práva dítěte z roku 2013 k čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13).
9. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud již opakovaně rozhodl, že názor dítěte musí být vnímán jako vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu [např. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617)] a že dítěti zásadně musí být umožněno účastnit se jednání a vyjádřit se k věci, přičemž povinnosti soudu zjišťovat jeho názor nezbavuje ani ustanovení opatrovníka. Nezjišťovat názor dítěte přímo (tj. jeho vyslechnutím) je možno jen v jeho zájmu a takový postup je třeba vždy odůvodnit [srov. k tomu např. nálezy ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 (N 193/75 SbNU 177), ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) či ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3900/14 (N 193/79 SbNU 199)].
10. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že povinnost soudu zjistit si názor nezletilých neplatí absolutně. Je však třeba vycházet z toho, že práva nezletilých dle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte platí v jakémkoliv řízení, které se jich týká (srov. k tomu rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 9. 2015 ve věci M. a M. proti Chorvatsku, č. stížnosti 10161/13, §181; ze dne 2. 2. 2016 ve věci N. TS. proti Gruzii, č. stížnosti 71776/12, §72; ze dne 27. 7. 2010 ve věci Gineitiene proti Litvě, č. stížnosti 20739/05, §47), čemuž ostatně plně odpovídá i formulace ustanovení §867 obč. zák.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje důležitost participačních práv dětí. Děti mají mít právo být slyšeny a vyjádřit svůj názor, na nějž by pak měl být brán patřičný ohled ve všech věcech, které se jich týkají, jak vyplývá z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Dítě je totiž nositelem práv - subjektem, nikoliv objektem, a jako takové by mělo být vždy též informováno o svých právech a mělo by mu být umožněno je vykonávat tak, jak odpovídá jeho schopnosti formulovat svůj názor a okolnostem případu (srov. z poslední doby nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2919/14, či ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2943/14). Na druhou stranu však není vždy správné řídit se při rozhodování o dětech výhradně jejich přáním, neboť to může být v rozporu s jejich nejlepším zájmem či potřebou a může být též často zmanipulováno (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006, stížnost č. 18249/02). Zejména ve sporu mezi rodiči je třeba počítat s tím, že názory dětí mohou být ovlivněny tím z rodičů, který je má ve své péči (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1176/16).
12. V nyní projednávaném případě a při zohlednění výše nastíněných teoretických východisek nelze zjišťování názoru nezletilé prostřednictvím OSPOD považovat za protiústavní porušení práva dítěte být slyšeno. Soudy totiž v daném případě rozhodly v souladu s doporučením OSPOD a kolizním opatrovníkem nezletilé - městem Bohumín (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 827/18) a též řádně zdůvodnily, proč výslech nezletilé nepovažovaly za účelný (viz zejm. bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu). Obecné soudy tedy sice skutečně nevyslechly nezletilou v soudním řízení, avšak rozhodně nerezignovaly na zjišťování jejího názoru, když se s nezletilou na žádost soudu bez přítomnosti dalších osob setkal pracovník OSPOD. Z tohoto pohovoru s nezletilou pak jednoznačně vyplynulo, že nemá vyhraněné přání v tom, kterou základní školu by chtěla navštěvovat (viz str. 7 napadeného rozsudku okresního soudu).
13. Na okraj lze pouze zmínit, že skutkově obdobný případ Ústavní soud nedávno rozhodoval, kdy nálezem ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 827/18, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl o tom, aby nezletilé dítě navštěvovalo Základní školu Y, byť fakticky od počátku školního roku navštěvuje Základní školu X. V tomto projednávaném případě došlo k porušení participačního práva dítěte tím, že nebylo v řízení před soudy vyslechnuto stran možné změny základní školy. Oproti nyní projednávanému případu je zde však několik zásadních odlišností, které odůvodňují odmítnutí nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatele. V prvé řadě ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 827/18 odvolací soud rozhodl o změně základní školy (podobně též nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17), kdy dotčené děti měly vypovídat o svých již prožitých zkušenostech se školou. V nyní posuzovaném případě však dítě žádnou zkušenost se školní docházkou ještě nemá. Dále, ve věci sp. zn. IV. ÚS 827/18 se odvolací soud odchýlil od názoru soudu prvostupňového a rovněž od doporučení OSPOD a kolizního opatrovníka. V nyní projednávaném případě naopak okresní i krajský soud rozhodly konzistentně a v souladu s doporučeními OSPOD i kolizního opatrovníka nezletilé. Konečně, v nyní rozhodované věci je dáno množství specifických okolností, které obecné soudy řádně a přesvědčivě zohlednily, přičemž za stěžejní považovaly okolnost, že matka nezletilé neovládá polský jazyk a bylo by tak jak jí, tak i nezletilé, odepřeno právo na přípravu nezletilé do školy za pomoci její matky, a to za situace, kdy je nezletilá ve střídavé péči obou rodičů. Tyto závěry považuje Ústavní soud - právě v kontextu všech konkrétních relevantních okolností této věci - za nijak nekolidující s ústavními právy stěžovatele.
14. Ústavní soud nemůže ani opomenout, že respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry též právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Respektování takto pojatého života zahrnuje závazek státu jednat způsobem umožňujícím normální rozvoj těchto vztahů [viz např. nález ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (N 32/17 SbNU 229)]. Ústavní soud proto podotýká, že právem nezletilé, spadajícím pod ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny, je také právo rozvíjet mezilidské vztahy se svými spolužáky (kamarády) a vyučujícími. Nezletilé útlého věku (X let), navíc zatíženou konfliktem rodičů, proto nelze bez dalšího ze dne na den zasáhnout do jejího života tak, že do jedné školy již chodit nebude a musí chodit do školy jiné, ačkoliv na jednu základní školu již chodí, dobře ji zvládá, přičemž by kvůli tomuto zásahu přišla o všechny spolužáky a známé, protože rodiče nejsou schopni dohody ohledně její péče (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3749/17).
15. Závěrem Ústavní soud shrnuje, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatelem zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom obecné soudy předepsané elementární požadavky spravedlnosti plně respektovaly.
16. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
17. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu